Sloupky Jiřího Slavíčka, alias Adolfa Bašty

XXI. POSLEDNÍ POKUS

 

„Pravda vítězí“ Tohle státní heslo by se mělo raději psát s otazníkem na konci, říkají jedni, pro ty druhé zase připadá daleko směrodatnější připomenout, o kterou pravdu vlastně jde a kdy, že vlastně zvítězila.

„Když dva říkají totéž, nemusí to znamenat to samé“ tvrdí jedno staré české přísloví, na které se nedá nemyslet při čtení přinejmenším dvou dokumentů, které sice mluví o tom samém, ale posuďte sami: v deníku Právo z 23. ledna roku 2009 trefně píše ve svém sloupku zkušený komentátor Jiří Hanák (promiňte prosím delší citát, který je ale aktuální: „Co by se stalo, kdyby spojenecké sily z Afganistanu odešly, jak českému kontingentu doporučuje Jiří Paroubek. Západ by se v očích militantních islamistů proměnil v papírového tygra, kterého lze kdekoliv na světě bez rizika. Afganistan sám by Taliban proměnil v jakýsi teroristicky vřed, jehož nákaze by dlouho nemohl odolávat už beztak labilní Pákistán. Ten jen tak na okraj disponuje jadernými zbraněmi. A Západ by musel znovu, jen za větších nákladů finančních i větších lidských obětí, bojovat.

Zbývá otázka, jak dalece mají politické strany respektovat veřejné mínění. Myslím, že se mu někdy musejí i vzepřít a pokusit se veřejnost vést a vysvětlovat. Churchill se vzepřel, Roosevelt vysvětloval v Hovorech u krbu: „Hoří-li sousedovi dům a on nemá hadici a já ji mám, dám mu ji, aniž bych se ptal, co za to. Dnes hoří afgánský dům a nemylme se, v dnešním zmenšeném světě je to soused. Teroristický požár by dříve či později mohl přeskočit i k nám. I české hadice je v Afganistanu třeba“. Tolik citace.

Pro úplnost či alespoň pro případné přesvědčení těch, kteří by raději ať už obrazně či doopravdy chtěli, jak se říká „hodit flintu do žita“ a pro nás i místo rozloučení ještě jeden malý citát z Výzvy dvou přitom opravdu ostře levicových osobnosti – francouzského univerzitního profesora Pierra Broué a bývalého českého politického vězně Artura Londona z 23. září roku 1981 k boji proti v Praze znovu připravovaných politických monstreprocesu proti signatářům Charty 77.

Trvalo to dlouho, ale i ti dnes malověrní musí vidět, kdo přinejmenším neprohrál.

Tolik z Paříže 8. ledna Adolf Bašta.

 

 

XX. SOPHIE MARCEAU

 

Velká většina dnešních médii mluví daleko působivěji o neštěstích, válkách a tragédiích. Popsat obyčejné lidské štěstí či tvořivou umíněnost je daleko obtížnější.

„Když listonoše pokouše pes, je to prostě smůla, když psa pokouše listonoš je to zpráva ba přímo trhák, který si zaslouží první stránku v novinách“ - to nám často říkával na fakultě novinářské University Karlovy novinář a profesor František Gel, člověk, který byl odměněn dvěma presidenty – od T. G. Masaryka dostal slušivé hodinky a od Klementa Gottwalda Řád práce. Tentýž František Gel byl přitom jediným českým novinářem, který dostal akreditaci na Norimberský proces s poraženou nacistickou hierarchií po druhé světové válce.

Nevím jak vy, ale já se musím přiznat, že mě už dlouho, zejména v poslední době, přímo bytostně chybí dobré zprávy. I proto jsem si s chuti přečetl oslavné řádky snad všech francouzských médii, které se zajímají o filmovou tvorbu vítající film režiséra Alaina Monneho „l'homme de chevet“ (Muž pro všechno), kde spolu hrají velice oblíbená francouzská herečka, která úspěšně točila i v Hollywoodu a herec Christophe Lambert. Ve většině případů se daleko víc než o filmu dočteme, že tento pár není zamilován jen na filmovém plátně, ale snad ještě víc v jejich soukromém životě. To vše vypravím jen proto, abych vám doporučil knihu nezničitelného optimismu zvanou Láska za času bezčasí, ve které autoři Vlastimil Ježek a Zdenek A. Tichy inteligentně nechávají mluvit dvě hrdinky Martu Kubišovou a Kamilu Moučkovou. Můžete, asi právem, namítnout, že pařížská filmová premiéra má k hrdinkám či přesněji řečeno k obětem komunistického režimu až příliš daleko, ale mě dělá opravdu dobře, že jejich kniha mohla být nejen napsána, ale i svobodně vydána.

Tolik tentokrát z Paříže 25. prosince Adolf Bašta.

 

 

 

XIX. KORUPCE ERUPCE

Moderní demokratická společnost to nejsou jen nezadatelná občanská práva, ale nese to nutně sebou i povinnosti, které se musí dodržovat. „Stát, s jehož většinou kroků se občané neztotožňuji, je totiž vydán na pospas prvnímu Attilovi, který pojede kolem“ říká advokát Radek Pokorný.

„Vaše starosti na mou hlavu“ - to si říká, jak se můžete dočíst ve francouzském tisku, mnoho Francouzů poté, co se seznámili s návrhem známé pařížské dětské lékařky a zároveň poslankyně, paní Edwige Antierové, která předložila v parlamentu návrh zákona o zákazu tělesných trestu včetně výprasku na zadek, což vyvolalo ve zdejším veřejném mínění velice ostrou polemiku, tím spis, že paní doktorka ospravedlňuje svůj návrh zákona tvrzením, že každý tělesný trest je pro dospělé, ať už rodiče, učitele či vychovatele přiznáním neúspěchu svých výchovných metod.

Vzpomenul jsem si na sporný francouzsky návrh zákona o zákazu tělesných trestů při čtení rozhovoru s jinou úspěšnou ženou tentokrát českou, s paní Magdalenou Souček (ona sama své příjmení neskloňuje), který nedávno uveřejnily Hospodářské noviny...cituji „Děsí mě, že téměř polovina Čechů považuje úplatek za získaní zakázky za omluvitelný“ - tolik citace. Pravda, tady můžete namítnout, že bez vědomí přestupku není trestu, který by mohl být vysloven a především uplatněn! „Korupce ve státních tendrech je v Česku stale normální“ píší již citované Hospodářské noviny …a MF Dnes k tomu 2. listopadu 2009 užitečně vysvětluje  „…z KSČ do byznysu. Komunisté měli náskok“. Tolik poslední citace. A my k tomu můžeme jen dodat, že pokud necháme jakoukoliv korupci bez trestu, pak bude naše společnost přinejmenším nebezpečně infantilní, a co horšího může skončit bankrotem tak, jak to už dávno dobře popsal Ignát Herrmann ve své knize „U snědeného krámu“.

Tolik tentokrát z Paříže 18. prosince Adolf Bašta.

 

 

XVIII. KDYŽ V MEZINÁRODNÍM DIALOGU SELŽE POLITIKA, ZBÝVAJÍ V DOBRÉM I VE ZLÉM ALESPOŇ SPISOVATELÉ A PŘEKLADATELÉ

 

 

Demokratická politika slouží, či alespoň by měla, skutečnému dialogu mezi národy, tedy vzájemné výměně názorů, což by přinejmenším mělo zabraňovat násilí. A když se to politikům nehodí takříkajíc „do krámu“ měla by nastoupit přinejmenším dobrá literatura. Jenže v praxi se to zdá složitější. Vždyť ani známý jihočeský básník Adolf Heyduk, jehož museum v Písku opravdu stojí za návštěvu nedokázal svou lásku ke Slovensku ve své době vyjádřit jinak než ostrou kritikou Maďarska, naštěstí pouze slovní... Pro lepší pochopení toho co následuje snad stojí za to ocitovat včerejšího francouzského krále klukovské představivosti spisovatele Julese Vernea, který na to šel, jak se říká „od lesa“. Samozřejmě, že ve svých knihách kritizuje především Německo a jeho touhu po moci, ale nijak nezapře, že mu k srdci nijak nepřirostl tehdejší francouzský spojenec, totiž stará Anglie.

Náš moderní, nyní český před tím československý stát, byl sice uznán i vyhlášen napoprvé v Paříži, ale to nijak nezabraňuje vzájemným nepříznivým předsudkům jedněch o druhých, jak je přesvědčen nejen můj pařížský přítel, vzdělaný průvodce světem a jeho minulostí, Zdeněk Silbernágl, i mnoho dalších autorit, že vzájemné předsudky mezi Českem a Francií jsou příliš kategorické na to, aby mohly být zcela pravdivé. Nakonec i já si myslím, že jejich zmizení si vyžádá víc než jednu generaci. My v Čechách i na Moravě přece víme, když už nechceme mluvit o politice ani o „mnichovském diktátu“, že „frantíci nejen mají rádi koninu, ale jedí i žabí stehýnka a pochutnávají si i na šnecích z moravských farem“... zatímco Francouz je přesvědčen, že Češi přece kradou slepice... Pro vysvětlení tohoto tvrzení musíme dojít až do ranného středověku, kde král Zikmund, podle starých učebnic „liška podšitá“ když se zmocnil Českého království chtěl, aby zdejší Cikáni dostali chuť cestovat jinam (sem jakékoliv srovnávání s Kanadou nepřísluší) jim dal vystavit, jako vůbec první ze středoevropských panovníků předchůdce dnešních cestovních pasů. Jenže oni, cestovatelé, když se jich ve Francii ptali odkud přicházejí, odpověděli pravdivě, že z Království Českého tedy francouzsky Royaume de Bohême – což prosté Francouze dodnes svádí k tomu, že každý příchozí z Českého království, tedy Bohémien, když nic jiného, tak by třeba mohl na své cestě do světa krást slepice, třeba jen proto, aby měl co jíst... Zatím se podobným argumentům můžeme smát, ale pozor, kdyby se podobné řeči od půllitru v hospůdce přestěhovaly na ulici, pak by pro jejich zmizení nemusela stačit ani jedna generace.

Tolik z Paříže 11. prosince Adolf Bašta.

 

 

XVII. FRANCIE A ČESKÝ POLITICKÝ SVĚT

 

„Dvanáct bylo apoštolů, třináctý byl sám Ježíš Kristus“, říká se dodnes v katolické Paříži, kde se tvrdí, na rozdíl od zbytku světa, který je přesvědčen o pravém opaku, že každý pátek třináctého je nejen šťastný den, ale, jak chtějí věřit od pátku třináctého listopadu roku 2009 přinejmenším dva lidé – Jaroslav Vrzala - bývalý administrátor pařížského a přitom československého kulturně-politického čtvrtletníku Svědectví, který založil a léta vedl Pavel Tigrid, později ministr kultury v opět demokratické vládě naší země. Byl to Jaroslav Vrzala, kdo přivedl českého velvyslance ve Francii, jeho Excelenci Pavla Fišera na to, jak originálně a přitom trvale připomenout našim francouzským přátelům nejen pád vlády jedné strany v tehdejším Československu, dnes už před víc než dvaceti léty, ale především roli, kterou v tehdejší revoluci označované v Čechách za „sametovou“ sehráli doma studenti a v Paříži právě Svědectví, jehož šéfredaktor a pozdější ministr kultury Pavel Tigrid je pohřben v rodinné hrobce v malém městě Hériçy nedaleko francouzského hlavního města.

A právě sem se vypravila v pátek třináctého listopadu roku 2009 malá česká delegace, kde český velvyslanec krátkým projevem připomenul, že udělá vše proto, aby právě sem přivedl co nejvíce českých politiků, senátorů i poslanců, a to i v době, kdy už velvyslancovat nebude!

Tady se zda víc než důležité poznamenat, že nejen starosta, ale prakticky všichni zastupitelé z města Hériçy tuto iniciativu vítají, což potvrdilo i nabízené pravé šampaňské. Politika přece, stejně jako dobří spisovatelé, životně potřebuje silné symboly. Památka Pavla Tigrida, umíněného demokrata a novináře, kterých je stále jako šafránu, by se měla stát tímto symbolem už třeba jen proto, aby přestalo v českém veřejném životě tak bolestivě platit heslo filosofa Schopenhauera, cituji: „někteří lidé mají čisté svědomí jen proto, že mají slabou paměť“.

A nakonec ještě jednu malou zprávičku z francouzského hlavního města, kde české velvyslanectví; sídlící prakticky pod Eiffelovou věží, pozvalo právě v pátek třináctého listopadu na stovku českých vysokoškoláků z celé Francie ke společnému setkání a k diskusi o tom, jak oni vidí společenské změny, ke kterým došlo za dvacet let po listopadu... I toto setkání by se mělo změnit v tradici.
My si zatím musíme počkat, která tradice pátku třináctého, zda štěstí nebo smůla, zvítězí....

Tolik tentokrát z Paříže 4. prosince Adolf Bašta.

 

 

 

XVI. POETICKÁ ORNITOLOGIE

 

 

Jedna z malebných jihočeských vesniček zvaná Putim, kudy prošel svého času i Haškův voják Švejk, není jen literární hymnou Jindřicha Šimona Baara na oslavu dnes už zmizelého českého venkova a jeho tradic, ale pro mnoho zdejších dětí i v době vládnoucího marxistického učení byla praktická ornitologie či přesněji řečeno život labutí pro jejich život důležitější než tvrdě vládnoucí a zdánlivě všemocná komunistická strana.

Všechno to začalo na putimském rybníce jak tvrdí krásná dětská kniha určená dětem, kterou jsem si rád četl i jako dítě postarší - popisuje totiž mladého labuťáka, který si zlomil nohu a určitě by nedoletěl se svým hejnem, které se formovalo právě na tomto rybníce na podzim do teplých krajin, ale zahynul by na cestě. Tomu všemu zabránily právě zdejší děti tím, že ho daly do klece, kde se noha uzdravila, ale on musel strávit zimu ve své kleci. Výsledek, alespoň ten v té knize popsaný, pokud se vůbec pamatuji, byl překvapující. O rok později zůstalo na podzim na rybníce labutí několik a domáhaly se, místo cesty do teplých krajin, rozuměj do ciziny, od dětí  - tedy od svých zachránců, pro přežití v zimě, kromě tepla ve chlévě také dostatek potravy. Řečeno po lopatě - tyto labutě se proste snažily vyměnit nebezpečí dlouhé objevné, ale nebezpečné cesty za pobyt v kleci, ale s dostatkem potravy.

Z této příhody si však každý může odnést i jiné poučení, jak říkala už naše babička. Pro ni zase, když někdo nepospíchal ba se trtal a loudal, říkalo se o něm, že se na svou cestu vypravuje jako vrabci z Čech. O to víc mě zaujala ornitologická zpráva o vrabcích pařížských a pražských, které zřejmě spojuje něco velice tajemného - jejich počet se časem snižoval, časem zvyšoval, ale zcela symetricky, asi tak jako teď, ale původci této studie, na kterou bych jako Slavíček měl vlastně žárlit, museli zároveň přiznat, že o skutečných důvodech této symetrie nic určitějšího nenašli!

Na závěr se však musím přiznat, že od jisté doby raději neradím „nebuď labuť!“

Tolik tentokrát z Paříže 27. listopadu Adolf Bašta

 

 

 

XV. DOBROU CHUŤ VÁM PŘEJE FRANCIE

 

Jednou z novodobých francouzských tradic, kterou by Paříž ráda nabídla přinejmenším všem ostatním členským zemím Evropské Unie, ne-li celému civilizovanému světu, tak jak se jí to podařilo se Svátkem hudby, který už zdomácněl v posledních letech i v Praze, je Týden dobré chuti, který ve Francii letos oslavil už dvacáté výročí.

„Řekni mi, co jíš, a já ti řeknu, kdo jsi“, uslyšíte často v celé Francii, v zemi, kde nejen uctívají i jinou tentokrát indianskou průpovídku o tom, že „láska přece prochází žaludkem“. Snad proto jsou v dnešní Francii dobří kuchaři nejen známější než mnozí politikové, ale často i víc vydělávají. Snad i proto, jeden týden v roce stovky zdejších kuchařů v říjnu, letos už podvacáté opouštějí své kuchyně a navštěvují dokonce zadarmo nejen školky, ale i základní i vyšší školy, aby společně s učiteli i žáky nejen učili ochutnávat vše co je dobré – a společně připravovali alespoň jeden ne li více obědů, které představují přímo ohňostroj chutí a přitom si zároveň ověřují, samozřejmě podle rad zkušených kuchařů, která chuť se nejlépe spojuje s chutí jinou.

K filosofii či k dobré knize přece nerozlučně patří i dobrá kuchyně a ten, kdo neumí rozeznat různé chuti prostě ani nemůže plně ocenit dobrou knihu. Snad i proto je většina francouzských literárních cen a jejich udělovaní spojeno s dobrým obědem či slavnostní večeří. Zlí jazykové nad Seinou často tvrdí, že s tím úzce souvisí i ta skutečnost, že v Paříži pořád chybí Česká hospoda. A já si zase rád představuji, že některé české více či méně avantgardní nakladatelství se přece jen odváží, tak jako to ve Francii s jídlem dělají už v mateřské školce, udělovat třeba v Praze na Žižkove Velkou literární cenu nadýchaného knedlíku, a to s přihlédnutím k tomu jaká omáčka ho doprovází.

Tolik tentokrát od pařížského stolu 20. listopadu Adolf Bašta.

 

 

XIV. GUTTENBERG A LEBEDĚV NA STEJNÉ FRONTĚ

 

Mnozí pesimisté jak v Londýně, tak i v Paříži, tentokrát překvapivě shodně prohlašují, že internet nejen v dohledné době zcela zničí placený denní tisk, ale navíc i výrazně oslabí i tištěné knihy o to víc, že dnes už si právě přes internet můžete objednat i audio knihy – tedy literaturu, kterou za vás čte někdo jiný a vám to stačí pouze poslouchat. Nezničitelní optimisté, přinejmenším ve Francii, raději nahlas připomínají, že v době kdy tiskař Guttenberg, právě u nás, postavil svou první tiskárnu, mnoho mnichů-kopistů, co opisovali životy svatých a ilustrovali nábožné zpěvníky, co samozřejmě tvrdili, že bez nich kniha zahyne, přišlo o práci. V naší době moderní však do sociálně-literární hry vstupuje další hráč, totiž placená reklama. Posuďte sami: jak si všímá mnoho francouzských médií v sousedním Londýně si bývalý agent KGB dnes multimilionář, a to v britských librách, Alexandr Lebeděv, co si koupil jeden z nejstarších londýnských deníků The Evening Standard založený v roce 1827, který vytrvale ztrácí své čtenáře, přišel na trh s novou zbrani – totiž s návrhem, že The Evening Standard nejen zvýší svůj naklad z dosavadních 250 000 na 600 000 výtisků, ale přitáhne tolik reklamy, že bude moci být rozdáván zadarmo. Tady vyvstává poslední závazná otázka určená našim knihkupcům a světu tištěných knih vůbec – myslíte si, že by lidé více četli, kdyby i v knihách byla reklama a knihy buď stály málo, nebo dokonce nic?

Tolik z Paříže 13. listopadu Adolf Bašta

 

 

XIII. AŤ ŽIJÍ FALEŠNÉ SAMOZŘEJMOSTI

 

Jak jsme si v minulosti už vícekrát mohli všimnout, dobré umění, ať už spisovatelská fikce či hudební skladba i její provedení a o to víc umění, které nepotřebuje slova – tedy malířství a sochařství nám často mohou sdělit zprávu o fyzickém i duševním vývoji a stavu naší společnosti daleko lépe než mnohé hospodářské statistiky či politická prohlášeni - dobré umění ukazuje svou sílu nejen v boji proti různým omezením mnoha diktatur, ale o to vetší sílu i tvořivost musí prokázat i v demokratickém režimu. Umění by mělo být jako chléb a stejně jako chléb by nemělo na stole chybět – Nevím jak je to v jiných zemích, ale třeba pro výtvarníky ve Francii existuje možnost být přijat na různě dlouhou, leč předem definovanou dobu, jak se tady říká „en residence“ tedy na stravu a byt a hostitel se rovněž zavazuje uspořádat svému přijatému umělci alespoň jednu ne li více výstav.

Mnoha mladým Francouzům to připadá zcela samozřejmé, vždyť umění má samo o sobě překračovat různé hranice a bourat i různé zdi plné nedorozumění – ale ti starší k tomu varovně dodávají, že různé, většinou nesmyslné předsudky mají tuhý kořínek i v demokratické společnosti. O to vetší radost můžeme mít z putovní výstavy tří výtvarnic, která začala v zámku Pujols ve francouzské Dordogni a její zatím poslední etapa by měla být od poloviny října do sedmého listopadu ve francouzské vinařské metropoli, ve městě Bordeaux. Originalita této výstavy nespočívá pouze v tom, že se jedná o tři více či méně známé výtvarnice, ale především v tom, že jejich práce zároveň reprezentují tři kontinenty - Peruánská umělkyně Rushta Luna Pozi-Escot zastupuje jihoamerický svět, Yagi Druid, původem z Pobřeží slonoviny, Afriku a konečně Čecho-francouzska Sandra Jirovec, provdaná Klíma, která rozděluje svůj čas mezi Paříží a Prahou, kde učí své umění i na univerzitě. Já mám z její tvorby nejraději portréty, které se umějí zahledět i tam, co není vidět na první pohled. Ale těm, co by měli hlubší zájem o tuto výstavu nazvanou „Le Passage“, můžeme doporučit internet, který umí dokonce věrně zachovat i barvy tohoto ženského pohledu na náš současný svět.

Mám obrazy Sandry Jirovec rád už dlouho a prakticky každá z jejich ať už skupinových či osobních vystav, vzbuzuje zasloužený zájem, tím spíš, že, ať už chce nebo ne, její tvorba představuje jeden z případných mostů mezi Českou republikou a Francií. Nejsem kritik tak bych velice nerad ovlivňoval váš pohled na její práci – lepší bude, když se podíváte sami

Tolik tentokrát z Francie 6. listopadu Adolf Bašta.

 

 

XII. T. G. MASARYK A STUDENTI

 

Viděno snad nejen z Paříže – stoletý text, který zůstává stale aktuální. Dnes už je situace přece jen lepší než v dobách, kdy památku prvního presidenta demokratického Československa, v dobách kdy v Praze vládla Komunistická strana, připomínal pouze název jednoho lycea a především jeho tělocvičny nazvané po něm T. G. Masaryk – například dnes už spolu docela úspěšně spolupracuji pařížská Universita Pantheon – Sorbonne s brněnskou universitou T. G. M., abychom uvedli alespoň jeden příklad za mnohé. Dnešní Praha se přitom naprosto shoduje, že jejich studenti budou mít vliv nejen na hmotnou budoucnost naší nové evropské společnosti, ale především na její rozměry morální. Mám před sebou malou třicetistránkovou brožuru, v Praze naposledy vydanou v roce 1990, která obsahuje text přednášky nazvané Student a politika, kterou T. G. Masaryk pronesl na veřejné schůzi pořádané 6. března 1909 (!!!) studentskou organizaci České strany pokrokové v pražském Hlaholu. Přiznám se, že při pohledu zvenku, v mém případě z Francie, na současný stav českého veřejného života mě tato přednáška velice pomáhá už proto, že užitečně nutí k přemyšleni a s jejími závěry se nemusí bezvýhradně souhlasit. Posuďte prosím sami z následujícího citátu: „Od Dobrovského počínajíc; naši nejlepší lidé nalézali smysl české historie v humanitě. Jaká humanita, když se k ní hlásí Němci a Francouzi a všichni? Jaká jest česká humanita? Humanita není jen ideál mravní, nýbrž právě v té těžkosti situace je humanita zároveň taktikou a prostředkem politickým. O tom by se dalo mluvit mnoho a mnoho. Chci to stručně odvodit takto: My jsme ve veliké době reformační typicky vypěstovali tři charaktery: Žižka prvý, Komenský druhý. Stačí nám dnes Žižka? Máme my byti Žižkou každý z nás? Když studuji historii, když se ponořuji v ducha českých dějin, chci býti Žižkou? Ne! Chci býti Komenským? Ne! Meč – kniha? Tož co? Chelčickým chci byt. Chelčický nechce násilí, ale jak není Žižkou tak není Komenským. Ne tam ta vojenská bojovnost, ne ta láska ze slabosti, ale ta docela jiná pevnost, mužnost a určitost Chelčického. Myslím tedy, že máme v historii toho českého člověka, po němž máme toužit, a že česká humanita znamená tu syntézu (a k tomu je potřeba trochu myslit) Žižky a Komenského v nějakého moderního Chelčického. To je český ideál.“
Promiňte dlouhý citát z projevu starého 100 let!

Knižně naposledy vysel v roce 1990 v pražském nakladatelství Svoboda za pouhých pět korun

Tolik tentokrát z Paříže 30. října Adolf Bašta.

 

 

 

XI. MALÁ PODZIMNÍ NOSTALGIE PAŘÍŽSKÁ

 

 

Možná, že znáte lékařskou definici a především obsah portugalského slova « SAUDADE » . V Paříži dokonce někdy i na slovo vzati odbornici říkají, že tento pojem se , alespoň v Evropě, dá srovnávat pouze s fenoménem , který oni definuji jako slovansky stesk .. Já sám jsem mel to štěstí, že mohu počítat mezi své přátele Jana MEKOTU, bývalého redaktora Svobodné Evropy pod jménem Honza DOUBA, který sám strávil na jejím vysílači, právě v Portugalsku, drahně let. Podle jeho názoru portugalsky „fenomén saudade“ může své oběti napadnout zdánlivě bez příčiny prakticky kdykoliv – jde o nostalgickou touhu, která se může tykat jak života vlastního či své země nebo dokonce celého vesmíru – člověk zůstane paralyzován a tato situace, doprovázena často silnou sebelítosti, se navíc může, pokud je přiživována alkoholem, změnit v klinicky měřitelnou depresi zatímco tvůrci forma „saudade“ může vést k elegantním poetickým elegiím či jako omluvenka pro boleni hlavy po silně opivněném pro Cechy, ovíněném pro Portugalce, diskusním večeru o smyslu života.

Tohle všechno mě prošlo hlavou ve chvíli, kde se mě nedávno z Prahy ptali, jak se dá nejlépe charakterizovat rozdílnost postavení českých a slovenských studentu v hlavním městě Francie v dobách před pádem berlínské zdi ve srovnání s dneškem – tady stoji za to připomenout dobrou práci Jana Kaspara Palenicka, který dokázal v dnešních českých a slovenských studentech vyvolat zájem o kulturní program českého kulturního centra v Paříži, kde si navíc kromě levného občerstvení mohou mezi sebou vyměňovat užitečné informace, ať už se jedna o levné bydleni či možnosti lepších výdělku. O dobách minulých by se toho dalo vyprávět hodně, hlavni rozdíl mezi emigračními vlnami po roce 1968 či 1977 a dnešními českými a slovenskými studenty ve Francii dnes spočívá v tom, že dokud berlínská zeď dělila Evropu – my jsme se prostě museli smířit s tím, že cesta zpět je zavřená. Tem , co studuji na francouzských vysokých školách dnes , kromě toho, že musí pracovat víc než doma, tem vlastně hrozí nová forma „saudade“ nebezpečně modernější – pro cestu do Francie jim stačil občanský průkaz a s cestou zpět je to ještě jednodušší vždyť v návratu domů jim, kromě vlastni vůle, nic nebrání....

Tolik tentokrát z Paříže 23. října Adolf Bašta.

 

 

X. POŽEHNANÁ ŠEDESÁTÁ LÉTA MINULÉHO STOLETÍ V ČECHÁCH

 

Jak právem zdůrazňuje francouzsko-český či česko-francouzský básník Petr Král, duchovni síla šedesátých let umožnila později nejen vznik vzdělaného disentu v Praze i v okolí, ale logicky dala dobré věci k tištění v Kanadě Škvoreckým a nám po celém světě, kromě doma i ke čtení – Stejná léta, kdy komunista už vyprázdnil spíže svých spoluobčanů a podle antického pravidla, ze když dojde chléb, povolí vládcové lidu poddanému více her – přišla i první částečná amnestie a cenzoři mohli být podle směrnic i shovívavější k textům, kterým navíc většinou ani nerozuměli. Sem je třeba zařadit i knihu Astronautické otazníky vědeckého novináře Miroslava Smetany (Nakladatelství MF 1963 – mimo edice), dodnes dosažitelná jak na internetu, tak i v lepších antikvariátech.

Suma vědomostí nabízená touto knihou je příliš velká na to, aby se tato kniha četla najednou, ale počteni, které nám nabízí na začátku, platí snad dodnes – cituji ze strany 16:

„Pokud jde o pronikání do vesmíru, první sputnik a Gagarinův let přivodily zvrat zcela zásadní. Až do té doby bylo možno o kosmických letech spřádat sny a stačilo psát o kosmickém věku. Nyní však náhle vyvstal úkol psát pro kosmický věk. Nebude to právě snadné a pro literaturu je to vyhlídka poněkud znepokojující.“

Měl jsem to štěstí, dávno před mým odchodem do Francie, poznat nejen tuto knihu, ale i autora Miroslava Smetanu, vědeckého redaktora týdeníku Kulturní tvorba, který mě den co den zdůrazňoval „čím víc se toho dozvíš a naučíš, tím lépe se budeš bránit surovostem vládnoucí blbosti...

Naposledy jsem to od něho slyšel před mým odletem do Paříže v prosinci roku 1968 na pražské Hanspaulce, kde bydlel. Škoda, že se on sám vítězství svých myšlenek a pádu vlády jedné strany, kam nikdy nevstoupil, nedožil. Jeho dům se dnes změnil ve slušivý rodinný penzion zvaný Vila Kozlovka, kde dodnes bydlí jeho dcera Zuzana. Inu, jak sám napsal v poslední větě svých Astronautických otazníků: „Budoucnost není ovšem ve hvězdách – je na Zemi a člověk ji má v rukou. Na Zemi jsou i odpovědi na ty astronautické otazníky. Na váze jim to pranic neubere, neboť pozemský jistě neznamená totéž jako přízemní – přes to, že se to snad rádo plete.“

Tolik tentokrát z Paříže 16. října Adolf Bašta

Nashledanou za týden

 

IX. SPISOVATELÉ JSOU, ČI LÉPE ŘEČENO MAJÍ BÝT, JAK SE ŘÍKÁ SVĚDOMÍM NÁRODA

 

Tuto pravdu opakovali i za mého mládí svým českým i slovenským žákům i jejich ustrašení učitelé tak, jako to dělali téměř všichni ve školách Stalinova sovětského impéria ...ale běda těm, co by tomu doopravdy uvěřili....Proto mám raději citát z filosofa Schopenhauera, který užitečně uvádí věci na pravou míru „Někteří lidé mají čisté svědomí jen proto, že mají slabou paměť.“

Právě na tento citát jsem si musel vzpomenout, když mě pošta na mé pařížské předměstí s mírným zpožděním z Prahy, přinesla přílohu Hospodářských novin nazvanou „konta“. Přílohu, která sděluje prakticky vše, co je možné legálně vědět o majetku českých politiků...

Samozřejmě, že není našim úkolem a navíc ani nechceme nikomu sahat do svědomí, ale po přečtení pražských novin a jejich přílohy jsem si vyndal z knihovny francouzské vydání Peroutkova „demokratického manifestu“, ten v češtině, vydaný Pavlem Tigridem v Paříži v malém formátu, aby se dal lépe pašovat do Čech, kde tehdy vládla totalita, už dávno zmizel, a tak si myslím, že by si i v dnešních Čechách zasloužil nové vydání. Pro to francouzské, vydané v roce 1959, napsal předmluvu filosof A. A. Berl jr. z University Columbia v New Yorku. Svůj text, se kterým se tentokrát z Paříže rozloučíme, uzavírá slovy: „Demokracie je systém umožňující organizovat Stát a jeho ekonomický rozvoj tak, aby ho to donutilo být ve službách SVOBODY prostřednictvím všech individuí, které tuto společnost vytvářejí.“ - tolik poslední citace.

Nashledanou za týden.

Adolf Bašta, Paříž 9. října.

 

 

VIII. „s“
Státnost
Sebevražda
Spisovatel
Svědomí národa

 

 

Adolf Bašta ve svém pravidelném pátečním sloupku nastínil sebevraždu nejen jako čin volající po celospolečenských změnách...

O Janu Masarykovi se, přinejmenším mezi odbornou veřejností, ať už se jedná o politiky, či o psychiatry, potichu a pokoutně říká, že to byl nejslušnější sebevrah českých dějin, už proto, cituji: „že když vyskočil z okna, tak ho za sebou zavřel.“ ZEVNITŘ!

Ale i bez této historické hádanky, která se už asi nedočká svého jednoznačného vysvětlení, samotný vznik moderní novodobé české státnosti je velmi úzce spjat s tématem sebevraždy, a to opravdu nejen proto, že pan profesor T. G. Masaryk, ještě na univerzitě v císařské Vídni, věnoval svou docentskou práci, odvolávající se na téma sebevraždy chápané coby otázka sociální.

Tady snad stojí za zmínku, či za výzvu českým sociologům o nové historické zhodnocení Masarykovy studie, která by zároveň mohla poskytnout hned několik užitečných klíčů k pochopení dnešní české současné politické reality, kterou zatím vyjadřuje daleko lépe z pera literátů, než to dělají dnešní politikové. Dovolím si tvrdit, že pozadu by neměli zůstat ani historikové.

Vždyť jak nás může přesvědčit i letmý pohled do učebnic dějepisu, naše děti tam budou bohužel marně hledat širší zmínku o sebevraždě plukovníka Švece před nastoupenou legií na Sibiři, bez které by zřejmě čeští legionáři vzdali svou, nakonec vítěznou anabázi od Sibiře přes Tokio až na jižní Slovensko. Pravda, sebevražda Jana Palacha je na tom, viděno učebnicově a ve škole, o něco lépe, i když na to musela dlouho čekat, ale opět si dovoluji tvrdit, že jak plukovník Švec na Sibiři, tak i Jan Palach na Václavském náměstí v Praze opravdu nechtěli zemřít. Chtěli jen žít ve společnosti poctivých lidí, tím spíš, že oba byli věřící. Tady snad můžeme podtrhnout záslužný čin paní doktorky Martonové, která v šedesátých letech dokázala v Praze naprostou podivuhodnost. Totiž otevření Linky důvěry pro všechny, co si chtěli popovídat před sebevraždou. Bylo to jediné místo v zemi, kde kandidáti na sebevraždu mohli mluvit bez toho, že by se někdo dožadoval jejich občanského průkazu. Byla to první chvíle, kde mohli zůstat anonymní.

A to snad stojí za zmínku. A my můžeme jen dodat, že naši přátelé Slováci to nemají o nic lehčí, protože nikdo neví, zda automobilová nehoda Alexandra Dubčeka byla opravdu nehoda.

Tolik tentokrát z Paříže 2. října Adolf Bašta

 

 

 

VII. PAŠERÁCI EMOCÍ ČI PŘEVADĚČI CITŮ A POZNATKŮ?

 

další z našich pravidelných sloupků, pod nimiž je podepsán našim čtenářům již dobře známý Adolf Bašta, se pozastavuje nad složitostí překladatelské činnosti. Náš pařížský dopisovatel opět dokázal dané téma šarmantně nadlehčit. Přesvědčte se sami...

 

Tentokrát jde o spor, který se opravdu těžko dá rozhodnout jinak, než případ od případu. Co vlastně má dělat dobrý a úspěšný (což nemusí jít spolu) překladatel? Překládat slovo po slově, být své předloze co nejbližší, či raději interpretovat překládaný literární text z jednoho jazyka do druhého, tak jak to překladatel sám vlastně pochopil?

Věřím, že mi dáte zapravdu, že tahle polemika se prostě nedá objektivně rozhodnout. Pro zasmání uveďme celou sbírku překladatelských perel různých návodů k použití či popisu složení překládaných slov pro různé věci na prodej. Na druhé straně si dodnes dobře pamatuji emocionální šok, který způsobil Milan Kundera, když o svém prvním překladateli do francouzštiny prohlásil, bez toho, že by ho varoval předem, že on sám se už naučil natolik francouzsky, že jeho překlady prohlásil za špatné a slíbil, že nové vydání přeloží už on sám.

Snad ještě tvrdší, i když velice přátelská, zůstane vzpomínka na ostrou polemiku mezi Josefem Škvoreckým a Claudií Anselotovou. Ona totiž při svém překládání zastávala názor, že by překládané knihy Josefa Škvoreckého zasloužily, či měly být ve svém francouzském překladu daleko stručnější a méně rozvláčné než v jejich českém originále, zatímco on, jako šťastný autor, bránil své přesvědčení o tom, že jeho myšlenky prostě musí být přeloženy od prvního do posledního písmene.

Kdo měl pravdu? V jakémkoliv technickém překladu by to bylo jasné. Sám vím, že se mi špatně spalo při překládání bezpečnostních předpisů v uhelných dolech. Měl jsem totiž dojem, že jediná chyba v překladu by mohla při nedodržování překládaných předpisů způsobit smrtelné následky. Dnes už vím, že naštěstí většina důlních techniků si dokáže rozumět beze slov.

Ale zároveň, jak mi vysvětlíte tu skutečnost, že například dílo Ladislava Klímy mně dnes připadá daleko srozumitelnější a především výrazně přitažlivější než jeho český originál vlastně ve francouzštině. Sem přece patří i vyslovená poklona, kterou učinil Lion Feuchtwanger otci mého přítele, novináře Petra Feldsteina – překladateli stejného jména, leč většího věhlasu: on mu totiž sdělil, že mu jeho překlad připadá daleko přesvědčivější než sám originál!

Nakonec musíme uznat, že existují i věci naprosto nepřeložitelné, tak jako mohou svorně konstatovat všichni, kdo si přečetli roztomilou jednoslabičnou pohádku Jana Wericha v jeho něžné knize „Fimfárum“ – jindy zase se nedá jinak než přiznat, že například překlady francouzské poezie z pera Karla Čapka jsou přinejmenším čitelnější než jejich francouzské originály.

Mnozí literární kritikové k tomu cynicky dodávají, že tento spor bude těžké rozhodnout do té doby, dokud řemeslo překladatelů či pašeráků emocí bude pořád tak
Špatně placeno jako dosud.

Škoda, že nejsem Lucemburčan. Jejich děti to mají přece daleko jednodušší než my ostatní. Ony totiž doma mluví přinejmenším třemi jazyky – lucembursky, francouzsky a německy; a ten čtvrtý – angličtinu – se navíc učí od útlého věku ve škole. „Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem“ říkal česky pan profesor T.G.Masaryk. A měl asi pravdu!

Tolik z Paříže 25. září Adolf Bašta

 

 

VI. VÝROČÍ – NEVÝROČÍ

 

Dnes, osmnáctého září, píše z Paříže o Karlu Krylovi Adolf Bašta.

Nevím jak vy, ale já doopravdy nerad nejen narozeniny, ale vlastně jakékoliv výročí, byť by bylo nakonec radostné.

Pro vzpomínku, která připomíná i francouzský kalendář, pro radost z klíčů od jeho domečku v mnichovském Olympiadorfu, které mi věnoval při jednom ze svých pařížských pobytů, kde dokonce několikrát zpíval nejdříve pro krajany ve zdejším katolickém kostele, ale navíc přinejmenším dvakrát ve Francouzském rozhlase, zůstává stále silná a něžně příjemná.

Karel Kryl měl vlastně Paříž, kde, pokud nespal u slečen, bydlel u mě na předměstí, doopravdy rád. Pro své pobyty v Paříži si tady dokonce vytvořil úsměvný rituál, který začínal doma tím, že si Karel sám nacpával tabákem své cigarety, které potom stříhal na své legendární „půlčíky“ tak, aby mu vystačily i na delší rozverný či zpěvavý večer.

V Paříži samotné jsme ho prostě museli doprovodit do restaurace DOM vedle velice známé COUPOLE, kde jsme si prostě nemohli upřít mísu ústřic, přesahující naši peněženku – vždyť to také bylo pouze jednou za čas! – Ale Karel Kryl tady uměl navíc vyčarovat i dobrou náladu, kterou dokázal udržet i u Orleánské brány, když nám ujel noční autobus. Ale k tomu všemu mně prozradil jedno ze svých bytostně vlastních literárních tajemství. On si sám v Paříži našel mezi Louvrem a zahradou Tuillerie  malou kavárničku, odkud je pořád dobře vidět dnes pozlacená socha Jany z Arku, kam chodil nejraději sám – a navíc mně přece jen prozradil proč. On totiž tady složil své nejlepší lyrické verše na téma dívčích jmen. Karel sám opravdu neměl radost z toho, že pro nás všechny v cizině či v nuceném pobytu doma se změnil v symbol díky své písničce „Bratříčku, zavírej vrátka, tato noc nebude krátká“ – on prostě měl raději dívčí jména.  Podle jeho názoru poezie dívčích jmen měla být silnější než nesmyslnost režimu, který ho donutil k odchodu.

Dnes už to může vypadat neskutečně, vždyť i v Praze se nakonec redakce Svobodné Evropy, se kterou Karel v Mnichově dlouho pracoval, změnila v muzeum, ale co si budeme povídat. On zůstal v jistých situacích příjemný mladý kluk, i když jeho vzpomínka zůstává v muzeu.

Tolik z Paříže Adolf Bašta

 

 

V. KŘIK LUDVÍKA AŠKENAZYHO

 

Jiří Slavíček, alias Adolf Bašta svůj sloupek tentokráte věnoval zamyšlení nad nadčasovostí Křiku Ludvíka Aškenazyho, který lze chápat jako výpověď o přijímání českých a slovenských autorů, umělců a spisovatelů ve Francii po Únoru 1948.

„Jsem tu dobře?“ Mám správnou barvu kůže? Smím dýchat?“

Křik Ludvíka Aškenazyho zůstává pořád tragicky aktuální. Na lyrika Ludvíka Aškenazyho, rodáka ze Zakarpatské Ukrajiny, kterého život a především hloupost komunistického režimu zavály do italského Bolsana, kde i zemřel, si velice rád vzpomínám, nejen z jeho exilového domova v bavorském Mnichově, ale především jako na spisovatele při jeho návštěvě v pařížské redakci Tigridova Svědectví, kam se přišel podívat jako vděčný čtenář; on sám spisovatel, který nejen doma, ale i v exilu vštěpoval malým i větším čtenářům svou lásku k češtině, k jazyku, se kterým se dokázal doslova pomazlit.

Jeho Křik, z něhož citujeme na počátku tohoto pařížského sloupku, se zdá být opět víc než aktuální, prakticky pro celou naši planetu, ale nám tentokrát může posloužit jen jako užitečný a trefný úvod ke zprávě o přijímání českých a slovenských autorů, umělců a spisovatelů ve Francii po Únoru 1948, kterou připravil a pronesl bohemista a můj dobrý přítel Milan Burda z Univerzity Michel Monteaigne ve francouzském městě Bordeaux, který se navíc šikovně pokusil o užitečné srovnání s druhou vlnou československého exilu po nešťastném roce 1968.

Její čtení, s odstupem času, je mimořádně poučné, už proto, že můžeme konstatovat, že spisovatelé mohou v určitých souvislostech a situacích, jaké např. podle Milana Burdy, byla jednoznačná podpora českých i slovenských exulantů a jejich francouzských přátel autorům a signatářům CHARTY 77 – podpora, která ve své době dokázala předběhnout i následující politický vývoj Evropy.

Novému a užitečnému zájmu o kulturní úpadek komunistických režimů nepřispěl pouze fenomenální úspěch díla Milana Kundery, kterého Francouzi nakonec přijali za svého, ale i úspěšná drobná práce Jana Vladislava, Antonína Liehma, Jiřího Koláře, Petra Krále a dalších.

Milan Burda si pozorně všímá i toho, že Francie inspirovala i mladé české autory, kteří začali psát a tvořit teprve po jejich příchodu do Francie, jako bezesporu jsou Jan Pelc či Lubomír Martínek.

Tolik z nedávné minulosti a opravdu nakonec z Paříže jednu obdivuhodnou poznámku, která zatím jen hledá své vysvětlení. Patří Vladimíru Jamkovi, českému spisovateli, který píše francouzsky…, kde zatím nikdo nenašel vyčerpávající vysvětlení, proč se jeho knihy čtou daleko víc ve francouzštině, než u nás doma a česky.


Tolik z Paříže 11. září Adolf Bašta

 

 

IV. UNOŽILA, PŘINOŽILA, MYSLELA ŽE SOUNOŽILA...aneb (NE)VŠEDNÍ LYRIKA ČESKÁ

 

Třetí Pařížský sloupek přibližuje poetiku Inky Machulkové a Vladimíry Čerepkové. Pokud máte rádi češtinu, čtěte a bavte se, nabádá Adolf Bašta.

 

Nedávno jsem v Českém rozhlase slyšel Rudolfa Křesťana, který připravuje první výběr z několika stovek svých fejetonů coby audioknihu. Jaksi navíc, nostalgicky připomenul tvůrčí sílu šedesátých let minulého století – sílu, která mohla být přímo úsměvná jen díky komunistickému hospodářskému úpadku tehdejšího sovětského boku. Snad právě proto jsem si místo titulku vybral citát z poezie Inky Machulkové, dříve z Prahy, nyní z Mnichova, která svou první sbírku Na ostří noci vydala díky editorovi Borisovi Jachninovi v Českobudějovickém nakladatelství v roce 1963.

Tvůrčí síla let šedesátých minulého století přímo vybízí k dalšímu nostalgickému citátu:

„Blaničtí rytíři vychrupují svým udatným spánkem
Nemá to cenu
Budit je
Ztratili bychom spoustu času
Než by nás pochopili
Brnění
Určitě je samá těžká rez

Okutí koně se nudí
Jak zbytečná metafora

Musíme to vzít z jiného začátku
Koně se plaší
V čekání

Tahle úsměvná lyrika hezké češtiny, kde nechybí ani tehdy urputně hledané jistoty, to je snad ten patřičný úvod ke chvále poezie v Paříži usazené Vladimíry Čerepkové. Její čeština se moc hezky čte a ještě lépe poslouchá. Vladimíra Čerepková, to byl objev pražské Violy šedesátých let. Neztratila ani dnes navzdory pohnutým životním osudům ani slovíčko z lyriky všedních dnů i svátků. A já se prostě neodvažuji doporučovat jen jednu z jejích poetických knížek. Pokud máte rádi češtinu, čtěte a bavte se.

Tolik z Paříže 4. září Adolf Bašta

bývalý dopisovatel rádia Svobodná Evropa z hlavního města Francie

 

III. PARALELNÍ RÁJ JEANA KOLARA

 

Náš pařížský korespondent Adolf Bašta představuje zapomenutou osobnost brněnského rodáka Jana Kolára, publikujícího francouzsky jako Jean Kolar a jeho originální knihu Paradis Paralele.

 

„Dnešek je Váš, zítřek je náš“ konstatoval v Paříži ve své době v jedné ze svých knih politických úvah Pavel Tigrid, novinář a posléze i ministr kultury Havlova Československa. Mnohokrát si na něho vzpomínám, už proto, že právě na jeho politické poučky by se mělo myslet při představování života a díla dnes již zemřelého rodáka z Brna Jana Kolára, který nejen že psal francouzsky, ale dokonce se podepisoval jako Jean Kolar a jeho  stěžejní kniha Paradis Paralele ještě čeká na svůj český překlad.

Pokusím se tuto originální knihu schematicky shrnout. Jde o malého továrníka, který byl nejen vyvlastněn, ale jako zlý kapitalista byl na čas i odsouzen do vězení. Po svém propuštění, kde mohla určitou roli hrát i jedna z komunistických amnestií, dostane tento napravený „továrník“ práci jako nekvalifikovaný dělník ve své bývalé továrně. A teď se dostáváme k jádru věci. Napravený pan továrník nejen že pracuje poctivě, což vzbuzuje posměch jeho bývalých zaměstnanců a hluboké neporozumění s vlastní rodinou, ale on navíc dobrovolně zůstává v továrně po pracovní době a zcela zadarmo opravuje stárnoucí a poškozené stroje. Kniha se jmenuje velice případně Paralelní ráj. Každý si může odnést poučení jaké se mu líbí. Pro mě to byla absurdita režimu, kde pracující dělají, že dělají a stát předstírá, že je dobře platí…

Neodvažuji se odhadnout, jaké poučení z toho doopravdy vyplývá. Zbývá mi jen jedno upřímné přání, aby se přece jen našel český překladatel a především vydavatel, tak, aby úvahy Jeana Kolara o krizi politické a sociální, mohly zasáhnout i do naší domácí politicko-sociální diskuse. Ale opakuji, že skutečné poučení z tohoto textu si už dnes může odnést každý Čech, který přece jen mluví francouzsky.

Tolik tentokrát z Paříže 28. srpna Adolf Bašta

bývalý dopisovatel rádia Svobodná Evropa z hlavního města Francie

 

 

II.  ZLOMENÝ STÍN: TRAGICKÉ ČLÁNKY TÉHOŽ TRAGICKÉHO ŘETĚZCE

 

Druhý z cyklu pravidelných sloupků našeho pařížského dopisovatele, bývalého redaktora rádia Svobodná Evropa a pařížského Svědectví, pana Jiřího Slavíčka, alias Adolfa Bašty se v paralele k diskusi o česko-německých vztazích vrací k odkazu významné francouzské překladatelky z češtiny Claudie Ancelot a především její literárně-teoretické práci – překvapivě úzce spojené s poválečnou československou společností.

 

Jak už to ve starých i nových demokraciích bývá, zase se blíží volby a s nimi se určitě opět v Čechách dostane na přetřes i otázka poválečného odsunu Sudetských Němců, kde však zřejmě nikdo z aktérů těchto událostí nemá a nemůže mít úplně čisté svědomí…

My samozřejmě nebudeme a nechceme rozdmychávat novou, hloupě politikářskou polemiku, ale chceme jen připomenout velice uvážlivé řádky překladatelky Claudie Ancelotové, která francouzským čtenářům přiblížila nejen Hrabala, Čapka, ale i Haškova Dobrého vojáka Švejka. Claudie Ancelotová velice zasvěceně píše nejen o tom, jak se téma odsunu promítá do celého díla Bohumila Hrabala, ale píše i o tom, jak jí samotnou poznamenal termín „odsun“. Pokusím se to z francouzštiny přeložit co nejpřesněji a nejstručněji :“ Když Hrabal mluví o odsunu, nedělá to jako historik, ale jako spisovatel.“ Tolik citace.

Jak konstatuje Claudia Ancelotová, jeho překladatelka do francouzštiny, „Bohumil Hrabal navíc považuje odsun Sudetských Němců a invazi sovětských vojsk do Československa v roce 1968 za tragické články téhož tragického řetězu. „Ale Claudia Ancelotová se do česko-francouzských kulturních vztahů nezapsala nejen jako citlivá překladatelka Čechů i Slováků. Její vlastní kniha L´Ombre Brisée (Balland Editeur) barvitě popisuje pražskou společnost před a především po Únoru 1948 pod názvem Zlomený stín, který samozřejmě čeká na překlad do češtiny. A co víc. Ve svém vlastním literárním odkazu po svém úmrtní zanechala ještě jeden malý skvost ve francouzštině, který zatím rovněž čeká na své objevení. Jde o rukopis o životě zahraničního vysílání tehdejšího Československého rozhlasu v padesátých letech. Pro úplnost dodejme, že Claudia Ancelotová nakonec měla to štěstí, že jí stalinský režim v padesátých letech neposlal do vězení, ale nechal jí vystěhovat i s třemi malými dětmi do Francie.

Tolik z Paříže 21. srpna Adolf Bašta

bývalý dopisovatel rádia Svobodná Evropa z hlavního města Francie

 

 

I. HLEDÁNÍ HARMONIE VE SVĚTĚ, KTERÝ NÁS OBKLOPUJE

Musím se hned na počátku přiznat, že čtyřicet let poté, co první lidská noha stanula na měsíci, dvacet let „tomu nazad“ , co nedaleko Prahy padla Berlínská zeď a co v českém hlavním městě skončila vláda jedné strany a konečně pár týdnů před tím, než jsem já oslavil šedesáté šesté narozeniny, mě oslovila tato zvídavá a přemýšlivá instituce (Festival spisovatelů Praha) a nabídla mi pravidelný pařížský sloupek, byl jsem dojat, potěšen i uctěn, tím spíš, že toto internetové periodikum alespoň těm starším z nás ve Francii užitečně připomíná pařížskou uměleckou „REVUI K“, kterou na žádost uměleckého všeuměla Jiřího Koláře, vydával na pařížském předměstí Alfortville vzdělaný malíř a vydavatel Roman Kameš, který ve vydávání uměleckých publikací pokračuje i dnes, po zmizení Jiřího Koláře.

To všechno připomínám jen proto, abychom si mohli mimo jiné připomenout i autory či díla vzniklá především mimo Českou republiku, a kde buď jejich autoři nebo jejich umění se po té černé emigrační době prostě nedožili návratu do svobodné střední Evropy. Pro úplnost dodejme, že naše měřítka nechtějí ani nemohou být příliš kritická. Ale přece. Jak píše bývalý exulant Tomáš Kulka ve své knize Umění a kýč (TORST 2000), která vyšla nejen česky, ale i finsky, hebrejsky či anglicky, jde především o užitečné hledání harmonie ve světě, který nás obklopuje.

Čtu si v této knize doopravdy rád. Tomáš Kulka se narodil roku 1948 ve Zlíně a ve svých exulantských létech spolupracoval s českou redakcí Svobodné Evropy jako dopisovatel z Jeruzaléma. Rád bych uzavřel tento nostalgický úvod do vzpomínek připomínkou jiného rodáka ze Zlína, dnes v Paříži, který dokonce svá díla podepisuje jako Karel Zlín. V civilním životě se jmenuje Karel Michálek, narozený roku 1937 a výběr z jeho poezie vyšel u TORSTA už v roce 1996. Ještě známější však zůstane jeho velká socha v zahradách francouzského státního zámku Rambouillet, vytvořená coby státní zakázka.

Místo složitého loučení raději citace: „

- - Křik z hlubin času dolehne znovu do těchto zdí.

Mystérium zapomenutého obřadu, zpěv  samothráckých dívek

(noc je plná nikdy neumlkajících hlasů)

doznívá v šepotu. A tiché šumění

(strom je zaposlouchán do poselství předávaného půdou,

zemí naplněnou mrtvými) slyšíš, šelest listů

neustává. A neustává tlukot

Tvého srdce. Pozor však. Živý s živými!

Je nebezpečné naslouchat nářku těch, kteří odešli !

 

Nashledanou za týden.

Adolf Bašta z Paříže 14. srpna
bývalý dopisovatel rádia Svobodná Evropa z hlavního města Francie