Soukupová: Nemám ráda, když se dlouho nic neděje

Petru Soukupovou nezařadíte do žádné škatulky. Je individualistka. Od literárního života stojí stranou a s literáty se moc nestýká. Své psaní bere jak práci, za svými oceněními si stojí. V letošním roce jí vyšel fiktivní deník devatenáctileté, Marta v roce vetřelce. Kniha vzbudila velký rozruch. Také proto, že deník je věrohodný a výstižný. To se nemusí každému líbit.

Vaše nová kniha budí bouřlivé reakce. Čtenáři i kritici jsou zmatení. Marta je tak obyčejná. Napadlo Vás, že by mohl někoho deník devatenáctileté holky v tomto směru překvapit a šokovat?

Já jsem čekala, že ty kritiky budou spíše nepříznivé. Právě kvůli té banálnosti postavy a jejích osudů, ale i pro ten jazyk. Vím, že to není jako Zmizet. Ale musím říct, že mě ty reakce stejně překvapily. Myslím, že recenzenti jsou rozčarování tou běžností, zvlášť po Zmizet, že to nemá hloubku. Ale má, myslím. A navíc. Skutečně se všichni ti lidé domnívají, že v devatenácti letech hledají lidé duchovní přesahy a vědí, kam směřují? Někteří asi jo. Ale jsem si jistá, že mnoho lidí ne. A Marta je jedna z nich. Obyčejná je, myslím, zcela správné slovo

Nemáte pocit, že právě té obyčejnosti se všichni bojí?

Nikdo nechce být obyčejný. Nebo být označován za obyčejného. Jenže ať dělá většina, co chce, stejně obyčejní jsou. Obyčejnost je průměr, a průměru je nejvíc.

O Martě bylo v jedné kritice psáno, že je tupá. Mně zas tak tupá nepřipadá, jen mladá. Možná se někteří lidé zalekli toho, že ačkoliv je jim třeba třicet, uvažují tak nějak stejně jako ve dvaceti.

Marta není nijak výrazně tupá. Ano, je naivní, je nezkušená a tím hloupoučká. Ale celkově tupá není. Jen je ztracená. Spíš se lidi třeba bojí, že jsou oni nebo jejich děti nebo blízcí podobně zmatení, a že by tedy třeba snadno udělali podobnou chybu.

Martin jazyk je prý jazykem „iritující dospělé čtenáře“. Byl tak uzpůsoben záměrně nebo to prostě vyplynulo z běžné reality?

Ráda bych upozornila na to, že jsem mnohokrát slyšela mluvit mladé lidi a jsem si jistá, že Marta je pořád dosti slušná dívka. Ten jazyk jsem prostě tak odhadla s tím, že jsem se nechtěla pouštět do nějakých větších extrémů. Nebylo to nějak složité a velké rozmýšlení, šlo to snadno a samo.

V jednom televizním pořadu jste mluvila o tom, že si píšete deník a naznačila jakým stylem. Vycházela jste tedy při psaní i z vlastních deníkových zkušeností?

Vycházím z té formy. I přesto, způsob, jak píšu svůj deník, je značně odlišný od Marty. Marta se jako deník tváří, dejme tomu dosti důsledně. Ale deník to není. Ne takový, jaký si člověk píše pro sebe. Ten můj je daleko stručnější a také by byl pro cizí značně nesrozumitelný a velmi nezajímavý. V Martě je příběh.

Jsou pro Vás osobně deníky nebo memoárová literatura zajímavé čtení?

Deníky mám obzvlášť ráda. Fiktivní i reálné. Právě díky této oblibě jsem se rozhodla, že deník zkusím taky. Memoárová literatura mě zajímá limitněji, jen do té míry, do jaké mě zajímá člověk, o kterém to je. Z reálných mě bavil třeba deník Pavla Juráčka. Ale je pravda, že by mě zajímaly reálné deníky téměř kohokoliv.

Co je pro Vás na této formě zajímavé?

Zajímavé je tvořit celek z těch maličkých částeček, z každého dne. Je to těžší a zároveň jednodušší. Baví mě, že to má prostě trochu jiná pravidla, než ne-deník.

Jaká pravidla?

No, nemůžete moc využít časovou zkratku ani nějakou zajímavou nelineárnost. Ani různost pohledů, která většinou velmi funguje. Musíte zaplnit každý den, a i když ta postava má žít nudně, ta kniha přece jen nudná být nemá.

Jedna z dalších výčitek je ta, že prvních sto stran je to nuda. Zeptám se naopak. Co je pro Vás v knížkách nuda?

Nemám ráda, když se dlouho nic neděje. Dlouhé popisy prostředí mě taky obvykle nebaví. Nemusím ani přehnaně básnické a obrazové pasáže. Hlavní je děj. A ten má utíkat. Čtu nejraději prózu, takže je pro mě důležitý příběh. Nebaví mě, když se člověk v knize brodí jako v bažině.

Jednou jste řekla, že dětský svět Vám připadá smutně krásný, nedoceněný. Jak se Vám jeví věk, řekněme, začínající dospělosti.  Co Vás na něm lákalo tak, že jste se ho rozhodla zobrazit?

Já jsem měla už dávno nápad s tím nechtěným dítětem, takže jsem potřebovala dospělou hrdinku. Dlouhý čas to vypadalo, že bude ještě starší. Ale pak mi připadal tenhle věk vhodný právě tím, jak se člověk musí srovnávat s dospělými starostmi, jak se po skončení střední školy najednou láme chleba a rozhoduje se, co bude dál. A taky jsem si ty dětské pohled využila ve Zmizet, tak jsem teď chtěla prostě něco trochu jiného.

Róza v knížce říká: „Ta opravdová dospělost je samota.“ Je náhlá samota dalším Martiným vetřelcem a proto utíká?

Já jsem to spíš myslela, že Róza to myslí tak, že zvládnout tu samotu je dospělost. Ne útěky, ale přijetí. Marta jenom utíká, ano, tak je sama, ale právě tu samotu nezvládá. V tom je její nedospělost.

Marta je vášnivá čtenářka. Mluvila jste několikrát o tom, že vy také. Co vám čtení dává? (Co má navíc oproti např. kinu, divadlu)

Čtení je pro mě nejlepší tím, že si celý ten svět představuju sama, nikdo mi nevnucuje, jak vypadá hlavní hrdina, jak vypadá místo, kde se to odehrává. To je pro mě lepší, než film a divadlo, např. Ale tím to taky vyžaduje větší soustředění a pozornost. Každopádně mám ráda i filmy, moc. Ale čtení je důležitější. Koukání na něco je víc pasivní. Představivost vám to necvičí, například.

Marta studuje bohemistiku. Čerpala jste z vlastní zkušenosti?

Ano, tady jsem čerpala ze své zkušenosti, ačkoliv to byla spíš nouze. Zjistila jsem totiž, že pro deník potřebuju obor znát víc než bych se dozvěděla z internetu a že potřebuju prostě něčí zkušenost. Tak jsem použila svoji, protože to bylo nejsnazší. Ale zase, použila jsem tu vnější zkušenost, já jsem na fildě tolik netrpěla, a nebýt FAMU, asi bych ji dostudovala. Rozhodně to pro mě nebyl takový krok vedle jako pro Martu.

Co si myslíte, že studium bohemistiky nedokáže lidem, které skutečně literatura zajímá, nabídnout?

Mám dojem, že se tam roky tráví historií, jazykovou i literární, a než se vůbec dostanete k něčemu zajímavějšímu, tak už jste tak otrávená a ubitá těmi základy, že si to tolik neužijete. Ale to je asi normální a běžné. Na něčem se stavět musí. Rozhodně ta škola ale nedokáže nabídnout jakoukoliv atraktivitu. A kdo nejde s davem šedých, tak to má těžší. Ale i to je nejspíš všude stejné.

Mluvíte o tom psaní velmi střízlivě. Koneckonců vy to prezentujete tak, že je to pro vás normální věc. Nemůžu se nezeptat- je to sice klišé – ale, co vám to psaní přináší?

Psaní samotné mi přináší maximálně dobrý pocit, že pracuju a že mi to relativně většinou jde. Další radost mám pochopitelně z toho, že se mé knihy líbí, prodávají se a dostávají ceny a že to, co jsem se rozhodla dělat, má snad pro někoho nějakou hodnotu, že to není k ničemu. 

Je zajímavé, že se Vás vlastní fikční světy zdánlivě ani nedotýkají, že je ani neprožíváte…

Ne, opravdu to hluboce neprožívám. Mimo samotného psaní nebo intenzivního přemýšlení před samotným psaním o svých postavách a jejich životech nepřemýšlím. Nežijí se mnou. Je to práce, ne můj život.

Vaše postoje k tvorbě u nás nejsou úplně obvyklé. Souvisí to i s tím, že zároveň s psaním pracujete na komerčních projektech. U nás je tendence dívat se na spisovatele jako na niterné umělce, kteří si vlastně nesmí špinit ruce o takovou práci. Jak tohle vnímáte?

Hm, tak oni někteří spisovatelé asi niternými umělci jsou a zřejmě by se cítili jako zrádci, kdyby se živili komerčními věcmi. Ale já s tím nemám problém, nechci živořit, mám vystudovanou scenáristiku, proč bych ji tedy nedělala. A jelikož mám televizní tvorbu ráda, není se za co stydět. Navíc v televizi jste jen maličké kolečko v obřím stroji. Tam o vás vůbec nejde. Já jako kolečko můžu svůj díl práce odvést nejlíp, jak umím, o což se snažím. Nějakou moji pravdu nebo pocity si můžu schovat leda do svých knih. Takže jestli někdo hodnotí třeba Ulici (na které teď dělám asi s tisícem dalších lidí) nějak v kontextu s mojí tvorbou, je to nesmysl.

Působíte jako individualistka. Zajímalo Vás někdy takzvané literární prostředí? Stýkáte se například s jiným autory nebo s lidmi „od literatury“ nebo tu potřebu vůbec nemáte?

Ne, nestýkám se s nikým, není proč. Mám kamarády buďto z filmového prostředí nebo úplně odjinud. Moje nejlepší kamarádky jsou moje spolužačka ze střední školy, která je novinářka a pak spolužačka z fildy, která dělá ve firmě zabývající se průzkumy trhu.

foto: archiv autorky