John Ashbery: Popření zdravého rozumu

Adam Fitzgerald: Co vás vedlo k tomu, že jste se pustil do překladu Iluminací Arthura Rimbauda?

John Ashbery: Bob Weil, editor nakladatelství W. W. Norton, s nímž se znám a s nímž jsem se během let mnohokrát setkal, mi učinil nabídku: „Bylo by krásné, kdybychom mohli vydat vaši knihu.“ Odpověděl jsem mu: „Jistě, ale já píšu poezii a mám nakladatele, s nímž jsem nadmíru spokojen.“ A on mi po chvíli navrhl: „Co kdybychom vydali nějaký váš překlad? Neměl byste chuť něco přeložit?“ Napadlo mě, že jsem chtěl vždycky přeložit Iluminace. Nic jiného jsem netoužil překládat pro pouhé potěšení z překládání, snad s výjimkou některých děl Juliena Gracqa.

Jaké jste měl pocity při překládání Iluminací?

Byla to pro mě podnětná zkušenost, protože jsem se při překládání mohl zamyslet nad svým vlastním psaním. Překládání je svého druhu psaní a zároveň psaním není: je to paralelní činnost. Bob Weil připravoval k vydání Beowulfa v překladu Seamuse Heaneyho, Sira Gawaina a Zeleného rytíře v překladu Simona Armitage a Genesis Roberta Crumba – což ovšem není překlad, ale interpretace klasiky současným excentrickým umělcem. Takže se vždy snažil vybírat překladatele a text, kteří by navzájem souzněli, v naději, že kniha bude mít komerční úspěch. Uvidíme, jestli se jeho naděje naplní!

Četl jste se v té době hodně literatury o Rimbaudovi?

Tehdy se mi poprvé dostala do ruky kniha Grahama Robba Rimbaud. Před mnoha lety jsem také četl Rimbaudovu biografii od Enid Starkieové.

Ovlivnil vás při překládání Rimbaudových básní onen mýtus, který ho navěky obdařil přívlastkem enfant terrible?

Vůbec ne, mýtus o Rimbaudovi se časem stal pouhou nálepkou. Vezměte si film Úplné zatmění. Nikdo neví, proč Rimbaud přestal psát, takže nemá smysl o tom spekulovat nebo hledat v jeho poezii biografický materiál. Nelíbí se mi představa, že poezie je skrytá autobiografie. Například v Iluminacích je několik míst, kde Rimbaud údajně popisuje Londýn, v němž strávil hodně času a který byl tehdy ultramoderní metropolí ve srovnání s Paříží předtím, než ji celou zboural a přestavěl Haussmann – mohla to být samozřejmě předloha, ale Rimbaud byl schopen popisovat mytologické město, aniž by potřeboval nějakou pomůcku. Totéž platí o básni v próze s názvem Tuláci, která byla vykládána jako obraz jeho vztahu s Verlainem.

Takže autobiografický přístup k poezii je vám cizí?

Nemám rád představu, že si básník nemůže vykonstruovat svůj vlastní život, který nemusí být totožný se skutečností. V mé poezii jsou autobiografické pasáže a současně pasáže, které znějí, jako by byly autobiografické, ačkoli jimi doopravdy nejsou. Vyhrazuji si právo vymyslet si svůj vlastní život.

Čím se podle vás liší Iluminace od Sezóny v pekle? Máte raději Iluminace?

Mám rád oboje, ale Sezóna v pekle mi připadá příliš hlasitá. V Iluminacích  zní jeho hlas v mnoha odlišných rejstřících. Je víc rozrůzněný.

Jeden z rozdílů mezi vámi dvěma je patrně v Rimbaudově posedlosti, alespoň v imaginativní rovině, násilím a krutostí – ani jedno není pro vaši poezii příznačné.

To opravdu není.

Myslíte si, že Rimbaud si pod básní v próze představoval totéž co my dnes, například básně Jamese Tatea nebo některé vaše básně?

Rimbaud použil tento termín v jednom svém dopise. Píše: „Napsal jsem nějaké básně v próze.“ Navíc měl před sebou příklad Baudelairův a také Aloysia Bertranda, autora básnické sbírky Gaspard de la nuit (česky Kašpar Noci), který je považován za průkopníka techniky poezie v próze.

Jaký je tedy podle vás rozdíl mezi prózou a poezií v próze?

Poezii musíte chtít v próze najít, být na její náhlé zjevení připravený. Vysvětloval jsem to, když se mě čtenáři ptali, co jsem chtěl říci ve svých Třech básních. Mým cílem bylo upozornit na poetické kvality prózy, která se zdá naprosto prozaická a přitom vás může nečekaně uchvátit a dojmout k slzám, ať už čtete noviny, jízdní řád nebo průvodce a náhle se vám podaří proniknout k onomu zdroji úžasu, kterým na nás působí poezie.

Máte strach ze srovnání svých překladů s jinými autory?

Nahlížel jsem i do jiných překladů. Někdy abych zjistil, co tím probůh Rimbaud myslel, jindy abych se vyhnul opakování nápadů jiných překladatelů. Ale nestalo se z toho pravidlo.

Vraťme se k vaší oblíbené básni Génius, proč pro vás tolik znamená?

Připadá mi velmi krásná. Nevím. Prostě nevím.

Co ona často citovaná Rimbaudova věta Je est un autre („Já je někdo jiný“) – nemyslíte, že bývá zcela chybně interpretována?

Myslím, že se její význam poněkud přehání, jako by byla základním pilířem či klíčem ke všemu, co Rimbaud napsal. Stává se to, když básník napíše něco, co zní jako exegeze jeho psaní, například [William Carlos] Williamsovo „Není idejí, než ve věcech“ – což podle mě nikdy nebylo míněno jako proklamace o povaze poezie, byla to prostě součást jedné jeho básně.

Líbí se mi váš výrok „Já je zastaralé“ jako protějšek oné slavné věty.

Já bylo nahrazeno simultánností veškerého života, zdrojem básně se stává vše, co se děje v určitý moment, a nikoli to, co si básník nebo básnířka usmyslí, že budou psát.

Takže psaní je zdravý způsob, jak uniknout našemu starému dobrému jáství?

Naopak, myslím si, že je to nezdravé! [Směje se.] Kubistické koexistující zobrazení objektů na plátně způsobem, jakým je lidské oko nemůže vidět, je cestou, jak se dostat za svoje já, vyjádřením, že já už ztratilo svoji roli.

Znamená to, že jediná perspektiva je v jádru omezená, pokud se umění týče?

Anebo že není důvod, proč by nemohla existovat zároveň i mnohonásobná perspektiva.

Zmínil jste se, že nahlížíte i do jiných překladů, abyste lépe pochopil některé nejasné výroky v Rimbaudových básních. Co má například na mysli, když píše „Netoužíme po složité hudbě“? Cituji z pracovní verze vašeho překladu, která možná doznala změn.

Dlouho jsem si nad tím lámal hlavu. Byl to tvrdý oříšek. V konečné verzi mého překladu tato věta zní: „Moudrá hudba v naší touze chybí“. [fr. „La musique savante manque à notre désir.“ „Naší touze chybí dovedná hudba.“ v překladu V. Nezvala]. Savante je adjektivum a znamená učená, vědoucí, moudrá. Ale kdo ví, co tím chtěl Rimbaud říci? Mám Rimbaudův slovník, který jsem si pořídil asi před dvěma desítkami let v Paříži, ale nakonec jsem ho při práci nepoužíval, přestože některá slova mi byla nejasná.

Jako když jste použil slovo „buggered“ v překladu básně Podívaná: „They are sent off to be buggered in cities, swathed in disgusting luxury“ [fr. „On les envoie prendre du dos en ville, affublés d'un luxe dégoûtant.“ „Jsou posíláni, aby v městě vpadali do zad, vyšňořeni odporným přepychem.“ v překladu V. Nezvala].

Jiné překlady byly příliš neurčité – nikdo se takové slovo neodvážil použít. Wallace Fowlie [Rimbaudův překladatel] se nepochybně styděl. Netroufl si zajít tak „daleko“.

Naštěstí vy ano!

 

(kráceno)

V rámci letošního Festivalu spisovatelů Praha (14. - 18. dubna 2012) se uskuteční online přenos z New Yorku, ve kterém se představí právě americký básník John Ashbery.

přeložila Zuzana Mayerová

http://www.bostonreview.net/NPM/adam_fitzgerald_john_ashbery.php