Cunningham: Svůj veleromán asi nikdy nenapíšu...

Na svůj poslední román - Za soumraku – jste vynaložil tři roky práce, jako ostatně na většinu svých titulů. To je v porovnání například s francouzskými autory poměrně dlouhá doba. Znamená to, že jste puntičkář?

Já to ve skutečnosti nijak naplánuji. Neříkám si, musím vydat román jednou za tři roky. Budu zkrátka někdo, komu to tři roky trvá, kdo potřebuje tři roky na knihu, kterou touží napsat. Přitom se neulévám, pracuji stále. Ale ano, nemůže být pochyb o tom, že jsem puntičkář. Svoje texty často přepracovávám, jsem tím až posedlý. Jsem milovníkem vět, slov, snažím se vždy o jazyk s dobrým rytmem a zároveň s co možná nejostřejším výrazem a to si často vyžádá mnoho času. Přesto není konečný výsledek nikdy tak dobrý, v jaký člověk doufal. Pořád si říkáte, že to, co právě píšete, je ta velká věc, a pak... Možná že se jedná i o jakousi definici: umělec je ten, kdo pronásleduje velký ideál a kdo se musí umět vypořádat se zklamáním pokaždé, když mu dojde, že kniha, kterou právě dokončil, není - ačkoliv je vše na svém místě - to, o čem snil. Já už dnes vím, že ten vysněný veleromán  asi nikdy nenapíšu. Vím to, a přesto, kdybych si u každého nového románu neříkal, že se musím překonat, tak bych dál psal jen těžko. Řekněme, že kniha, která se asi nejvíce přiblížila onomu ideálu, je zřejmě... pro pánajána! [smích]  Ne, beru zpět, moje příští kniha bude ta nejlepší. Konec konců, psát román, to se člověk učí celý život.

Z všech vašich knih vzniká dojem, že New York vystupuje jako skutečná literární postava.

To je pravda. Mé příběhy jsou bez New Yorku nemyslitelné, ale není to proto, že bych to město považoval za nejúžasnější na světě, i když ho miluju. Je to proto, že potřebuji vyvolat co možná nejsilnějším způsobem prostor, v němž se příběh odehrává. Kdybych žil tady [tj. v Bruselu, pozn. red.], tak budu psát stejným způsobem o Bruselu. I když je pravda, že New York jako netvor, kterým prostě je, nabízí bezpochyby více literární látky než takový Brusel. Době a místu, kde se román odehrává, se snažím udílet stejnou důležitost jako vlastním postavám, protože romanopisec podle mě hraje i roli historika. Kdo se zajímá o Rusko devatenáctého století, musí číst životopisy, historická pojednání, ale i Dostojevského a Čechova, protože nepsali jen o životě císařů a generálů, oni nám dodnes předávají dojem toho, co znamenalo být člověkem v jejich světě, v jejich době, a to je náramně důležité.

Vaše kniha nese nepopiratelný nádech Mannovy Smrti v Benátkách...

Ano, ale pro mě samotného to bylo překvapení: vždyť já jsem Smrt v Benátkách četl jako mladý kluk a když jsem Za soumraku začínal, tak mě ta souvislost s Mannem ani nenapadla. Bylo to ale ve mně skryto tak hluboko, že až po mnoha stránkách jsem si uvědomil, že Soumrak  zněl občas jako ozvěna Smrti v Benátkách, ačkoliv jsem měl na mysli spíš staré Řecko a staré příběhy zralých mužů, kteří se na stará kolena zamilovávají do mladíků. Zajímalo by mě, co by na to řekl Thomas Mann, ale jelikož už je po smrti...

Když hovoříme o vlivech, zmínil jste také Paní Bovaryovou: je pravda, že jisté aspekty vašich příběhů nemají od Flauberta daleko.

Bezpochyby. Zvláště od Paní Bovaryové. Ostatně je to asi moje nejoblíbenější kniha, myslím, že ji stavím ještě výš než Mrs Dalloway. Jak víte, Emma Bovaryová je postava postrádající jakékoliv kvality: je hloupá, naivní, sobecká, vulgární, je dokonce i nehodnou matkou.  Flaubert jí přesto věnuje tu největší pozornost, aniž by se pokusil zlepšit nějak její pověst – záchranou nějakého chudého vesnického dítěte například nebo jiným hrdinným činem. Ne, až do konce románu zůstane Emma stejně ubohou postavou jako na začátku. A přesto, díky pečlivému pozorovateli a velikému autorovi se z ní nakonec stala jedna z těch nesmrtelných literárních postav. Pro mě to znamená, že stejný osud může potkat úplně každého. Kdokoliv, nezávisle na své velikosti či přitažlivosti, se může stát aktérem velkého románu. Flaubert nám svým způsobem otevřel dveře, román přestal potřebovat hrdiny a krále, a autor si může dovolit psát o tom, co si umane. Flaubert zásadně rozšířil zorné pole románu.

Jako poslední literární odkaz zmiňme Gatsbyho, kterého v románu několikrát citujete.

Protože podle mě představuje jednu ze základních postav americké literatury – Fitzgerald ji vymyslel a pak udělal všechno proto, aby se jí sám stal. Jay Gatsby je zpočátku drobný kriminálník, z něhož se stane velký gangster a nakonec magnát pohybující se mezi místní honorací. To je samozřejmě, a z mnoha úhlů pohledu, příběh podstatně americký. Už proto, že americká honorace je založena čistě na penězích, a dále tím, že vymyslet si novou osobu a pak se jí stát je také jakýsi typicky americký koncept.

Přejděme nyní k vašemu nejůspěšnějšímu titulu, The Hours, nepokrytě inspirovanému románem Mrs Dalloway od Virginie Woolfové. Jak k tomu došlo?

Vyrůstal jsem v Los Angeles, nebyl jsem ani dobrý žák, ani velký čtenář, pár knih jsem přesto přečetl. Mrs Dalloway byl mezi nimi můj první velký román. Díky němu jsem v patnácti letech pochopil, co skutečně znamená výraz velká kniha. V tom věku jsem samozřejmě netušil, v čem spočívá její mistrovství, cítil jsem však sílu, krásu, které z ní vystupovaly. Nejvíc na mě zapůsobil asi ten zcela nový jazyk, který jsem najednou objevoval. Měl jsem pocit že Virginia Woolf dělá s jazykem totéž co Jimi Hendrix s kytarou, a to mi, myslím, pomohlo v lepším pohledu na knihy, na jejich smysl. Mohu říct, že z pohledu čtenáře to bylo něco jako první polibek. Mrs Dalloway mě svým způsobem připravila o panenství a - i když člověk poté přečte mnoho jiných velkých knih - na ten první polibek nezapomene. Proto The Hours, jako pocta Virginii Woolfové a jakýsi riff,  variace na Mrs Dalloway. Víte, jako když jazzman myslí na riff nějaké známé melodie: zahrát ji jinak, ne lépe, ale jinak. Samozřejmě, že jsem měl strach, každý rozumný člověk by měl z něčeho podobného strach. Uvědomoval jsem si, jak velmi ambiciózní nápad to je, postupoval jsem po krůčcích, jako když jdete na kraji propasti. Virginia Woolf nebyla jen velkou spisovatelkou, byla i velkou feministkou a já jsem muž: tolik dobrých důvodů, abych se do něčeho takového nepouštěl. Nakonec jsem se vrhl dolů, ať se stane, co má. Když už si má člověk dole natřískat, tak aspoň s velkou slávou kolem, v modrých plamenech šlehajících do výšky...

Mám pocit, že s Virginií Woolfovou vás též pojí záliba v podrobné psychologické studii.

Ano, netroufám se k ní nějak přirovnávat, ale mám vůči ní obrovský dluh. Díky ní jsem pochopil, co všechno dokáže jediná věta, a že to dokáže třeba jen rytmem a melodií. Co jsem se u ní té naučil, jak bych to řekl... [přemýšlí]  Řekněme, že určitý počet romanopisců míří svým dalekohledem do galaxií a zabývá se pohybem planet. Věda nás však učí, že na úrovni jádra, atomů a molekul se dějí věci, které jsou v porovnání s vesmírem stejně tak úchvatné, ne-li úchvatnější. Z obřích rozměrů románu 19. století jsme přešli, i díky Virginii Woolfové, k objevům všedních hloubek, jako by i každodennost měla své epopeje, zcela srovnatelné s několikaletou cestou do vesmíru.

The Hours vám vyneslo Pulitzerovu cenu. Jak silně to poznamenalo vaše následné psaní, cítil jste obavy z možného zklamání tolika čtenářů, které vám cena získala?

Samozřejmě, cítíte ohromný tlak. Ten zájem, který najednou vzbudíte..., nic takového jsem neznal – najednou máte to, o čem jste snil, a dostanete strach. Já jsem nabyl přesvědčení, že po úspěchu knihy The Hours budou mí noví čtenáři další knihu nenávidět. Jako by pokřikovali: „Dej nám další The Hours, to jsme milovali.“ Tak je tomu asi vždycky. Pár týdnů mi trvalo, než jsem se z té pasti vyhrabal. Řekl jsem si: „No tak se do toho pusť, dopřej si knihu, po které toužíš, a připrav se na špatné kritiky.“ Samozřejmě, že se mi představa takového dopředu rozhodnutého neúspěchu nezamlouvala, ale na druhou stranu jsem byl najednou svobodnější: mohl jsem si opravdu psát, o čem jsem chtěl. Když autor ví, že se text, na kterém pracuje, nebude líbit, získá najednou svobodu.

A kritiky byly tedy špatné?

Jistě, jak jsem předpokládal.

Hovoříte o svobodě spisovatele, není však přeci jen přirozeně omezena například autorovým bezprostředním okolím? Může si dovolit rozkmotřit se se svými nejbližšími?

Já jsem u svých přátel na takový problém nenarazil, asi proto, že své postavy nestavím nikdy na jedné osobě. Půjčuji si povahové rysy od mnoha lidí najednou, míchám je, takže se mým blízkým zatím spíš líbilo, když se náhodou poznali v té či oné postavě. Tím se autor při psaní nesmí vůbec řídit. Pokud si začnete říkat: hlavně nenaštvat babičku, tak jste v háji. Myslím, že z tohoto pohledu by měl být spisovatel nemilosrdný. Ostatně, spisovatel se většinou natolik upne ke knize, na které právě pracuje, že jsou mu pocity ostatních naprosto ukradené. To je temná stránka autorovy práce, bylo by hloupé ji zapírat.

Je známo, že vedete přednášky tvůrčího psaní, které se ve Spojených Státech i v Evropě staly námětem k silné polemice...

Vím o tom, ale již to, že v nich pokračuji, zřejmě znamená, že věřím v jejich užitečnost. Nabízí se otázka, proč si někdo myslí, že je možné naučit se hrát na housle, malovat nebo tancovat, a že psaní je jediné umění, které se naučit nelze. To je ta obvyklá nedůvěra ke slovům. Nechápu vysvětlení, že autor by neměl vyučovat jiné, pouze sebe sama. Jedinou věc, kterou studentovi dát nemůžete, je talent, stejné je tomu u houslí, malby, tance...  Můžete mu ale pomoci růst, najít vlastní hlas. Ve Státech existují stovky kurzů tvůrčího psaní a myslím, že nikdo nemá vážně za to, že z jejich studentů vyjdou řady důležitých amerických autorů. Na druhou stranu už víme, že takové kurzy tvoří lepší čtenáře, redaktory, lidi, kteří se budou pohybovat v knižním světě, aniž by nutně psali romány. Nevěřím, že by roky strávené hledáním vhodného výrazu či ideálního větného rytmu přišly zcela vniveč.

Není tu však riziko, že si vychováte generaci osob píšících a vyhledávajících stejný mustr?

S tím argumentem jsem se již setkal a musím uznat, že jediným rizikem takové literární výchovy je, že se zdánlivě podpoří jakási standardní tvorba, z níž vyjdou knihy, které jsme četli už miliónkrát. Doufejme však, že tomu dobří pedagogové dokážou zabránit. Když se ve studenském kruhu náhodou objeví mladý Flaubert či Woolfová, nemyslím, že jejich tvůrčí sílu dokáže kdokoli vměstnat do nějaké formy. Nadějného studenta si žádný profesor neochočí. Jak může tvořit ten, kdo se při psaní nechá tak snadno ovlivnit profesorem, kritikou, publikem a vůbec životem?!. Já osobně přednáším velmi rád. Je to navíc jen trimestr v roce. Ve svém každodenním newyorském životě se jinak stýkám jen s jedním spisovatelem a jedním básníkem, moji ostatní známí nemají s literaturou nic společného. Nechodím do kroužků, nedokážu si představit, že po dni stráveném nad pěti, šesti větami, které ze sebe vysoukám, bych si šel ještě večer sednout do kavárny a diskutoval o literatuře. Ale odjet do Yale na tři měsíce, sednout si na semináři mezi inteligentní mladé lidi a hovořit o tom, proč píšeme a jak, to je pro mě velkým stimulem. Tyto okamžiky se velmi odlišují od toho „druhého života“ a já to období vnímám velmi pozitivně - když hovořím o tom, co dělám, pomáhá mi to především v mém vlastním psaní.

Váš román The Hours byl filmově adaptován. Jaké pocity přepadají autora, když najednou vidí ztvárnění své fikce?

Já osobně jsem měl velké štěstí, protože film, který na základě The Hours vznikl, je vynikající úrovně. Ale dokážu si dost dobře představit, co asi autor zažívá, když na plátně vidí strašný škvár. Samozřejmě, již to není jeho kniha, s tím se musí člověk smířit. Scénáristovi jsem právě v tom smyslu dovolil, aby se od předlohy vzdálil, jak jen uzná za vhodné. Režisér Stephen Daldry se ke mně choval velmi pozorně, několikrát mi pouštěl i záběry z natáčení, ptal se mě, co si o tom myslím. Řekl jsem mu to, ale zároveň jsem chtěl, aby podal vlastní vidění mého příběhu. Teď bych skoro řekl, že ten film naložil s mým románem podobně, jako já jsem naložil s Mrs Dalloway. Od té doby jsem napsal i pár scénářů a musel jsem zkonstatovat, že je to docela jiný druh tvorby. Scénář je skládačka, do které musí zapadnout příběh, vizuální zpracování a technika, zatímco s románem si můžete dělat, co chcete. Nechtěl bych si vybírat mezi filmem a literaturou. Nechtěl bych žít ve světě, v kterém by jedno či druhé přestalo existovat. Kolik opravdu velkých filmů od Pasoliniho, přes Roberta Altmana po Almodóvara, stejně důležitých jako ty největší romány!

otázky pokládal Alexis Liebaert
vyšlo v Magazine Littéraire, leden 2012

překlad Denis Molčanov
foto: Rossano B. Maniscalchi

 

(redakčně kráceno)