Marie NDiaye: Dnešní mámy a tátové mají k dětem blíž

Michal Procházka: Máte sama také nějaké čarodějnické schopnosti?

Marie NDiaye: Já? Myslím, že ne. Nikdy jsem nežila v africké kultuře, dokonce jsem ani neměla možnost ji blíže poznat, natož se seznámit s uměním tamních šamanů. Zůstává pro mě fascinujícím světem, ale nemohu se sama pokládat za jeho znalce ani představitele. Ve skutečnosti jsem byla vychována ve Francii, ve francouzské kultuře.

Jednou z rovin příběhu jsou, zdá se, i motivy „africké pohádky“. Ženy si tu předávají z generace na generaci čarodějnické umění, předpovídají budoucnost, umějí se proměnit ve vrány…

Ohledně této knihy kritika mluvila o africké pohádce, tedy používala tento termín, ale já nevím… Neměla jsem na mysli konkrétní africké mýty, nakonec vrány najdete i ve známé pohádce O sedmero krkavcích, mimochodem mé velmi oblíbené. Vypráví nejen o zlobivých dětech, sedmi bratrech, zakletých do podoby krkavců, ale zároveň o velmi podivné, zneklidňující schopnosti lidské proměny v cosi strašidelného.

Pokud vím, váš otec byl ze Senegalu, matka je Francouzka. Jak ve své tvorbě spojujete či mísíte obě kultury?

Narodila jsem se v roce 1967, a to nebyla doba zrovna příznivá smíšeným manželstvím. Dnes jsem přesvědčená, že to rodiče měli velmi složité, snad šlo i o jeden z hlavních důvodů, proč jejich vztah nevydržel. Rozešli se, ještě než mi byl rok. Máma se poté snažila předstírat, jako by náš otec nikdy neexistoval, on se vrátil do Senegalu a my jsme se s ním vůbec nestýkali. Doma se o něm dokonce nikdy nemluvilo, stalo se to rodinným tabu. Do Dakaru jsem se za ním vypravila až po letech, ale bylo už pozdě, cítila jsem se v Senegalu jako cizinka. Z odstupu si myslím, že to byla od mámy chyba. Vyrůstala jsem v nepřiznaném popření jednoho ze svých kořenů, lépe řečeno, jako by část mě samotné nemohla být nikdy vyslovena, neexistovala. Nemám v sobě dvojí kulturu, ale ani pocit rozervanosti. Přitom jsem právě otci tak podobná.

Knižně jste debutovala velmi brzy, bylo vám sedmnáct let. Román Bohatá budoucnost je příběhem mladého Z., vyrůstajícího s tetou, který zápasí s pocitem nejistoty a se světem, jenž se mu jeví nepřátelský a odtažitý. Šlo o autobiografický román, způsob, jak se ze svých traumat vypsat?

Ano, zřejmě ano. Mladý Z. se před světem cítí nesvůj, ve svém vývoji se neměl s čím identifikovat – podobně tomu bylo i v mém případě. Dospívala jsem v pochybnostech o sobě samé, v chaosu, byla jsem všude nápadná, odlišná, i když jsem si myslela, že jsem stejná. Cítila jsem, jak mě pozorují… Každopádně jsem přesně věděla, co chci dělat – psát. Stejně jako si mladý Z. píše deník.

Byla k tomu potřeba kuráž? Kdo vás tehdy literárně ovlivnil?

V tak mladém věku si ani neuvědomujete, co děláte. Napsat knihu mi připadalo velmi přirozené. Velkým zjevením pro mě tehdy bylo Proustovo Hledání ztraceného času, ale i američtí autoři, samozřejmě Faulkner.

Co to znamená být dnes Afričanem či míšencem v Paříži, ve Francii?

Já si to začínám uvědomovat teprve dnes. Můj o dva roky starší bratr se zabývá historií černochů na území Francie, připravuje k vydání knihu, ve které se odvažuje říct to, co bylo po léta zamlčováno. Byť Francie stojí takzvaně na republikánských ideálech rovnosti, svornosti a bratrství, po léta tamní černoši nemohli ani vést důstojný život. Byli diskriminováni kvůli své barvě. Ale já o tom nemohu takto mluvit, neboť jsem nevzešla ze stejného prostředí, nezažila jsem bídu života na okraji. Nikdy jsem si nemusela hledat práci, ani nesháněla zoufale peníze na nájem.

Jaké je dnes ve Francii politické klima?

Nemyslím si, že by bylo nějak příznivé, ba právě naopak, je dost nezdravé. Nakonec jsem se s man želem a dětmi odstěhovala do Berlína. Pravice dospěla k americké vizi státu, zatímco levice ztratila kontakt s realitou. Nezastupuje už vůbec lidi z městských předměstí, neumí jim poskytnout alespoň jakousi naději. A co víc, už si ani sama nedovede přiznat skutečnost, neboť jinak by musela změnit svou politiku. Takže politika se vzdálila lidem.

Vaše první romány vycházely v rámci progresivního nakladatelství Minuit, kde se na přelomu osmdesátých a devadesátých let snažili ze svých autorů vytvořit jakousi literární generaci. Cítíte se jako představitelka nějaké generační vlny?

Jsem spíše solitér. Navíc, když vycházely mé knížky v Minuit, byla jsem o dost mladší než ostatní autoři – moje generace se tehdy ještě neobjevila. Osobně už nevěřím na literární generace, může dojít k tomu, že se objeví autoři s podobnou poetikou, ale už těžko si představíte, jak by nějaká v uvozovkách generace vystoupila s manifestem.

Vaše druhá kniha Klasická komedie byla románem experimentálním. Jak vás napadlo ji napsat v podobě jedné jediné věty?

V té době jsem si ráda hrála s jazykem. Studovala jsem lingvistiku a libovala si v grama tice a gramatických hlavolamech. Dostala jsem nápad napsat knihu o jedné dlouhé větě, která by však byla gramaticky a syntakticky dokonalá, bez jediné chyby…

Váš literární styl je velmi přesný, zároveň úsporný. Působí dojmem jednoduchosti, ale vůbec není snadné jej analyzovat.

Nejdůležitější je pro mě rytmus, věty si dlouho opakuji, cizeluji je v hlavě. Většina mých knih je zasazena do bezprostředních prostředí dnešních předměstí, provincií. Vyprávím v nich o lidech, kteří jsou spíše obyčejní, často hrubí, nijak výjimeční – a proto se tak soustředím na styl.  Dokonce čím více je matérie mých knih pokleslejší, tím více usiluji o plnost jazyka, abych nepsala jenom banální, prázdné věty, jež by opisovaly šedivou skutečnost. To je můj umělecký cíl.

Za postavy svých knih si vybíráte často ženy s nešťastným osudem, utiskované, živořící na okraji. Vypadá to, že se za ně snažíte mluvit.

Není to nijak programové, alespoň si toho nejsem vědomá, třebaže psát o ženách je pro mě asi nejjednodušší. Když si sednu k psaní, mám pocit, jako by se přede mnou rozprostírala široká pláň románu se všemi možnostmi a postavami. Na práci spisovatelky se mi zamlouvá právě taková svoboda, že si na stránkách knihy mohu prožít nejrůznější osudy, jaké je to být mladý, starý, nebo jak svět prožívají muži. Přestávám být čtyřicetiletou ženou, africkou míšenkou. Samotné příběhy si dopředu nijak pečlivě nepřipravuji, ráda těžím z okamžiku inspirace, byť moje postavy jsou odrazem lidí, které jsem sama poznala. Snažím se psát tak, jako bych především soucítila se svými postavami, tedy vybírám si takové příběhy, které mě samotnou něčím dojímají.

Naproti tomu kniha Žena poleno představuje variaci dramatu o Médee.

Žena se pomstí manželovi za jeho zradu tím, že zavraždí jejich děti. Zaobírala jsem se tehdy mytologií z celého světa. Najednou mi tahle tragédie připadala velmi aktuální, vždyť o podobných dramatech se dnes dočtete v černé kronice denního tisku.

V Čarodějnici je velmi smutně naznačen vztah matky a dvou dcer. Mladou generaci televizních, náročných, nadaných, ale rozmazlených dětí líčíte s velkou skepsí.

Musím přiznat, že Čarodějnici jsem psala už před dost dlouhou dobou, kdy jsem měla ještě velmi malé děti. Tehdy jsem se snažila pokládat základní otázky života, zkoumala jsem, co to všechno vůbec znamená být ženou, na velmi vyhrocených příbězích ženství nebo mateřství. Dnes jsem starší, snad vyzrálejší, mezitím jsem vychovala děti a mohu říct, že mít doma puberťáky není až tak hrozné. Tedy nedopadlo to tak špatně jako v mých knihách. Když o tom mluvíte, připadá mi to daleko. Dnes píšu už něco jiného, jinak řečeno, jsem si vědoma toho, že se moje psaní vyvíjelo.

Román V rodině sleduje obtížný návrat osmnáctileté Fanny z dlouhé cesty domů, rodina ji mezitím vytěsnila ze svého života. Není dnešní generace dětí zase o něco vzdálenější svým rodičům, než tomu bylo před pětadvaceti lety?

Já si tohle nemyslím. Připadá mi naopak, že v době mého dětství byli dospělí vůči dětem mnohem více odtažití. Skoro bych řekla, že nás tehdy odlišovalo všechno, co si lze představit, ať už hudební vkus nebo představy o stylu života. Pamatuji si, že moje máma nosila jenom sukně a neustále se snažila být za dámu. Ale pro mě bylo nemyslitelné, abych se oblékala jako ona. Tehdejší generace rodičů měla strach třeba z toho, že ztratí autoritu. Neuměli přiznat chybu, mu seli být vždy dokonalí, nikdy se nesměli mýlit. Naopak dnešní mámy a tátové mají v mnoha ohledech blíže ke svým dětem, víc jim rozumějí. Dívají se často na stejné filmy, poslouchají stejnou muziku, mnohdy jsou liberálnější než jejich potomci.

Za knihu Růženka Kaprová jste získala prestižní literární cenu Femina. Příběh vypráví mimo jiné o nesnadném návratu mladé dívky, přijíždějící na Guadeluope za bratrem a rodinou hledat trochu štěstí. Jenže tahle žena už dávno nedrží osud ve vlastních rukou, ten se obrátí proti ní. Skoro by se dalo říct, že se musí pomstít na svém dítěti, aby mohla žít dál. Není ta kniha také trochu vaším návratem k mimoevropským kořenům?

Nevím, každopádně jde o cestu za exotikou, byť Guadeloupe tvoří součást státního útvaru Francie, ale Francie kreolské s africkými kořeny. Kniha mi nabízela možnost, jak se jinak dotknout Afriky… Rosie se vrací domů v naději, že nalezne sama sebe, že se zachrání, ale nakonec se to ukáže být iluzí, dopadne to úplně obráceně. Zahrávám si tam s krutostí, tedy snažím se dojít až na hranici toho, co je považováno za přijatelné. Všechno, co píšu, představuje určitou nadsázku příběhů, které bychom nalezli v jakékoliv rodině. Proto mám ráda americké spisovatele jako Russella Bankse, Philipa Rotha či Joyce Carol Oatesovou, kteří neváhají být realisty a nemají strach z toho, že jimi budou příliš.

***

MARIE NDIAYE (1967) – francouzská spisovatelka, dramatička, autorka více než deseti románů a šesti divadelních her, žijící v současné době v Berlíně. Svůj první román Bohatá budoucnost (Quant au riche avenir, 1985) vydala již v sedmnácti letech a hned v prestižním nakladatelství Minuit. Mezi její další knihy patří romány Žena poleno (Une femme changée en buche, 1989) či V rodině (En Famille, 1991). V roce 2001 získala významnou francouzskou literární cenu Femina za román Rosie Carpe (Růženka Kaprová). Na divadelní prkna vstoupila v roce 1999 hrou Hilda, drama Tatínek má hlad (Papa doit manger) bylo v roce 2003 uvedeno v Comédie Française. Obě zmíněné divadelní hry jsou přeloženy do češtiny, podobně jako román Čarodějnice (La Sorciere, 1996) zmiňovaný v úvodu tohoto rozhovoru.

 

převzato z deníku Právo z 21.2.2008