Rozhovory
Ladislav Nagy: Literatura vzniká v tichu, to je jí vlastní
S překladatelem Ladislavem Nagyem jsem si povídal o jeho posledním překladu knihy Kazua Ishigura Nokturna: Pět příběhů o hudbě a soumraku. Do Chrbonína, malé vesnice v jižních Čechách, kde se prý tak dobře překládá, jsem dorazil, jak jinak, než těsně před setměním.
Jak se Vám překládal britský autor žijící do svých 6ti let v Japonsku?
Musím říct, že poměrně dobře. Ostatně o Ishigurovi se traduje, že „jde svým překladatelům na ruku.” Samozřejmě jde o nadsázku, ale přesto je Kazuo Ishiguro pro převod do cizího jazyka přístupnější než mnozí jeho vrstevníci, třeba Martin Amis nebo Julian Barnes. To samozřejmě neznamená, že v překladu nejsou věci, nad nimiž by si překladatel nelámal hlavu. Jen snad je jich méně než u jiných současných britských spisovatelů. Není tu tolik jazykových hříček, jeho projev je celkově velice ukázněný, snad až odměřený. Nakolik je to jeho japonským původem, to však těžko soudit.
Čím je jeho jazyk výjimečný?
Právě tou zmíněnou disciplínou a odměřeností. Ishigurův styl, to je tak trochu minimalismus. Člověk se musí při překládání neustále hlídat, aby udržel tu správnou rovinu. Myslím, že to platí zejména při překladu dialogů. Ty mi osobně přišly nejobtížnější, protože Ishiguro v nich drží zvláštní úroveň. Především nikdy nesklouzává do roviny nějaké důvěrnosti nebo familiérnosti, která je pro češtinu dost častá.
Jak hodnotíte Ishigurovy povídky jako literární kritik?
Velice kladně. Nechci se uchylovat k nějakým klišé, jako že hrají různými tématy, akcenty atd. Jsou to velmi dobře napsané povídky, myslím řemeslně dobře napsané, mají nápad a po stylistické stránce jsou velice zajímavé. Svůj názor na ně jsem napsal v doslovu a nechtěl bych se opakovat, nicméně pokud bych měl svůj dojem vyjádřit jednou dvěma větami, řekl bych, že skvěle doplňují Ishigurovo dílo – čtenář, který četl Soumrak dne nebo Malíře pomíjivého světa, získá díky těmto povídkám celistvější pohled na autorovo dílo.
Knižně vyšly povídky poprvé, některé ale publikoval už na začátku své kariéry v roce 1981. Měl jste možnost je vidět, porovnat, neobjevily se v Nokturnu?
Bohužel nikoli. Četl jsem dosud jen autorovy texty, které vyšly knižně, tedy jeho romány. Jeho povídky se mi dostaly do ruky vůbec poprvé.
Hned v úvodu doslovu knihy označujete příběhy za ospalé, nevyhrocené. Zároveň však podle Vás vyžadují čtenářovu pozornost, cit pro slovo a atmosféru. Jak náročné je pro překladatele zachytit právě tohle?
Je to trochu něco jiného než třeba překládat hříčky nebo obtížné reálie, ale moc mě to bavilo. Je samozřejmě na čtenářích, aby posoudili, zda se mi to povedlo nebo ne.
Slovo nokturno v sobě kloubí dva hlavní významy, které se ocitají i v knize – hudební a milostný. Nepřipadá Vám však, že všechny povídky byly v podstatě o kariéře?
Ano, máte pravdu, jde to takhle číst. Také mě to napadlo, navíc ještě ve spojitosti s Ishigurovými současníky – třeba u Martina Amise je kariéra a úspěch vlastně celoživotní téma.
V doslovu zmiňujete také „model japonského čtení“. Píšete o řádu a neexplicitní hierarchii. Co to znamená? V čem ta hiearchie spočívá?
Právě v tom nevyřčeném, v tom co se skrývá mezi řádky konverzace. Vlastně se tak vracíme k několika předešlým otázkám. V těch povídkách, ale i v jeho románech, toho zůstává hodně nevyřčeného. A překladatel i čtenář musí věnovat pozornost i tomu, co se na stránku nedostane, co není možné, anebo třeba slušné, vyslovit. To jsem měl na mysli tou neexplicitní hierarchií. Život je obecně hierarchický, nikoli egalitářský. Ale explicitní hierarchie, to je věc armády, policie, ve většině společnosti to je nevyřčené. A v tom jsou Ishigurovy povídky zajímavé.
Ishigurův nejslavnější román se jmenuje Soumrak dne. V podtitulu povídek se slovo soumrak také vyskytuje – jakoby z něj Ishiguro udělal svůj termín, připisoval mu svůj obsah. Dal by se nějak definovat? Co pro jeho tvorbu znamená?
Tady můžu jen hádat, snad onu uměřenost, klid, snahu smířit se s dnem, který uplynul…
O Kazuo Ishigurovi se mluví v souvislosti se Salmanem Rushdiem a dalšími spisovateli, kteří otevřeli téma emigrace, exilu a píší o své rodné zemi, aniž by v ní žili. Myslíte si, že se z toho postupně stává trend? Že jsou tito „internacionální autoři“ pro literární trh zajímaví právě tímhle?
Nemyslím. Ano, exotická látka je vždy přitažlivá, ale právě tihle autoři dokázali zaujmout nikoli pro své exotické pozadí, ale díky kvalitám svého psaní.
Váš předchozí překlad byl Hermafrodit od Jeffreyho Eugenidese, který je původem Řek, avšak narodil se v Detroitu. Když si vybíráte autory na překlad, jsou pro vás zajímaví právě ti, kteří pochází z neanglicky mluvících zemích a jsou etablovaní na anglosaské scéně? Dá se mluvit o překladatelské výzvě nebo o zpestření?
Neřekl bych. Vybírám si knihy, které mě zaujmou a samozřejmě hodně záleží na tom, kdo mi co nabídne. To, co pak překládám, je průsečík těchto dvou množin. S Eugenidesem jsem se setkal na Festivalu spisovatelů Praha. Tehdy dostal za Hermafrodita Pulitzerovu cenu a Michael March mi knihu věnoval. Přečetl jsem si ji, moc se mi líbila, ale nevěřil jsem, že by po ní nějaký český nakladatel sáhl. Když mi pak zavolala Karolína Špičková, šéfredaktorka BB Artu, s tím, že mají práva a že mi to nabízejí k překladu, pochopitelně jsem neváhal ani chvíli. Podobné to bylo u Ishigura… četl jsem ho, mám ho rád, ale nepočítal jsem, že se k překládání tohoto autora někdy dostanu. Ozval se šéfredaktor Plusu Petr Onufer a já nemohl odmítnout. Jednak jsem si mohl přeložit autora, kterého jsem vždy uznával, jednak se můj překlad objevil v edici překladové literatury, která je ambiciózní a která má před sebou velkou budoucnost.
Setkal jste se s Ishigurem osobně?
Nesetkal a upřímně řečeno ani po setkání s autory, které překládám, netoužím. Pro mě je důležitý text – pokud říkám, že něco je mezi řádky, pak je to „něco”, co musí vidět běžný čtenář… a tudíž i překladatel. Představa, že budu překládat knihu a po každé stránce budu mailovat nebo volat autorovi a ptát se: „Jak jste myslel tohle” mi přijde docela zvrácená. Setkávání jsou užitečná, ale asi z jiných důvodů než čistě literárních. Literatura vzniká v tichu, to je jí vlastní.
Na čem pracujete v současné době?
Dokončil jsem překlad románu Juliana Barnese Pohlédnout do slunce, který vyšel v Mladé frontě, pro nakladatelství Kniha Zlín jsem přeložil nadmíru zajímavý román Andrew Crumeyho Möbius Dick, chystám se na překlad románu J. G. Ballarda Příchod království a v neposlední řadě pracuji na esejích o současné britské próze, které bych chtěl vydat knižně.
PhDr. Ladislav Nagy (1974)
(Absolvoval FF UK v Praze, kde v letech 1993–1999 studoval anglistiku a filosofii. Potom nastoupil do doktorského studia, v němž se specializoval na současnou britskou prózu a na FF UK vedl na toto téma několik seminářů, nejprve společně s prof. Martinem Hilským, později samostatně. Několik let vedl britskou sekci internetového portálu iliteratura.cz. Je autorem řady doslovů k překladům z britské i americké literatury. Společně s Martinem Hilským se jako editor podílel na antologii doslovů Od slavíka k papouškovi (Host 2002), sám pak publikoval sbírku esejů o literatuře inspirované Londýnem – Londýn stejný a jiný (Arbor Vitae, 2007). Do češtiny překládá jak beletrii (Kazuo Ishiguro, Jeffrey Eugenides, Robert Irwin, Julian Barnes, James Robertson a další), tak teoretické práce (Harold Bloom, Umberto Eco, Hayden White).V současnosti působí jako vedoucí anglistiky na FF Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.)
Příspěvků: 0