Rozhovory
Gilles Leroy: V ženských postavách se cítím dobře
Ve Francii vám právě vyšla nová kniha. Zola Jackson je příběhem černošské matky z New Orleansu, která se obtížně vyrovnává s vlastní osobní tragédií – smrtí syna. Přitom za okny zuří hurikán Katrina… Jak vznikl tento příběh?
Před dvěma lety jsem uvažoval o tom, že napíši velmi osobní příběh o matce. Poznal jsem jednu ženu, žijící osaměle se psem, které zemřel syn. Zároveň jsem shlédnul záběry z dokumentu, který natáčel Spike Lee v New Orleansu stiženém hurikánem Katrina. Utkvěl mi v mysli obraz, na němž volá osamělá žena na střeše šedivého paneláku o pomoc, ale i další záběry – třeba divoké jezero zatopeného parku se sochou kamenného anděla. Deset metrů vysoké vlny zalily město a ta spoušť ve mně zanechala silný dojem. Dospěl jsem k rozhodnutí, že tyto emoce spojím do další knihy. Zároveň vznikl monolog obyčejné ženy, která velmi prostě a snad upřímně mluví o životě.
Ústředním motivem samotné knihy je ale osobní tragédie Zoly, která před dvanácti lety ztratila svého syna Caryla. Snažil jsem se ukázat, jak někdy kolektivní tragédie může v nás samých spustit zadržovaný monolog vnitřního neštěstí. Jak se minulost může prolínat se současností.
Proč jste umístil děj opět do Ameriky, kde se odehrávala už vaše nejslavnější kniha Alabama Song, líčící osudy Zeldy Fitzeraldové? Fascinuje vás Amerika?
Ano, snad lze říct, že každý má svoji Ameriku, jak zpívá i Jacques Brel. Ta z mých románů paradoxně není tou, které bych dával přednost. Dlouho jsem znal pouze New York a taky trochu Kalifornii, tedy města amerického snu, a neviděl jsem za ně dál. Vedle toho jsem obdivoval Ameriku z knih jižanských spisovatelů Williama Faulknera, Flannery O'Connorové, Johna Dos Passose…
Když jsem ale poprvé zavítal do Alabamy, abych sbíral materiály o Zeldě Fitzeraldové a jejím manželství se spisovatelem Francisem Scottem Fitzgeraldem, byl jsem šokován. Realita byla mnohem krutější než to, co jsem znal z knih. Dnes je to drsná Amerika, plná chudoby a sociálních rozdílů. Nesnesitelně tam praží slunce, co chvíli se objeví tornádo. A co víc, kolem sebe cítíte, že společnost je stále segregovaná. Platíte v obchodě u pokladny a pokladní tmavé pleti se na vás vůbec nepodívá. Mezi bílými a černými přežívá jakási tichá hranice.
Vraťme se ještě na chvíli do Alabamy. Čím vás zaujala Zelda Fitzeraldová, že jste jí věnoval celý román?
Obdivoval jsem ji od té chvíle, co jsem se o ní něco dočetl. Dojímal mě Zeldin tragický příběh, ale i touha po životě, který zůstával zapovězen. Poznala, jaké to je být na vrcholu, kdy vás všichni obdivují jako manželku slavného spisovatele. A skončila úplně dole, během svého života byla několikrát internovaná na psychiatrických klinikách. Diagnostikovali ji schizofrenii, ačkoliv psychiatři došli v 80. letech k názoru, že trpěla spíše maniodepresivními sklony. Po léta do ní cpali špatné prášky. Žila ve vězení, v pekle.
Nejdříve jsem vůbec nevěděl, jak zachytit onu bezstarostnost i sílu, kterou byla nadaná. Nakonec jsem vystavěl knihu, jako by šlo o úryvky z jejího intimního deníku. Opakuji, že jsem neusiloval o životopis, který by věrně odrážel skutečnost. Vždy vycházím ze skutečnosti, ale píšu vlastní román, tedy fikci. Navíc jsem pochopil, že je mi Zelda v něčem blízká, že mohu mluvit i o sobě. Stejně jako ona jsem v mládí poznal lásku, která byla spojena se soupeřením, snahou dvou milenců se navzájem ovládnout, kdy chtěl jeden z nás vyhrát nad druhým. Ona žila v podobné rivalitě se Scottem, toužila psát, cestovat, angažovat se, ale vedle něho se nedokázala prosadit. Napsala jediný román – za tři týdny – co byla uzavřena na psychiatrické klinice.
Kdejakého čtenáře možná napadne, jestli lze Fitzeralda vinit z jejího neštěstí?
Nemyslím si. Oba dva byli nejednoznačnými charaktery. Čím více se seznamujete se Zeldiným životem, tím více vás zarazí, kolikrát vlastně dostala šanci se postavit na vlastní nohy. Nikdy to ale neudělala, jako by dávala přednost tomu být obětí. Na druhou stranu my si někdy ztotožňujeme Fitzeralda s Velkým Gatsbym, ale ve skutečnosti Scott byl mnohem složitější osobností.
Kloním se k názoru, že se oba mohli velmi milovat, byli k sobě přitahováni, ale každý z jiných důvodů. Fitzerald chtěl mít vedle sebe okouzlující bytost, která by mu dělala čest, zatímco Zelda toužila uniknout ze svého aristokratického prostředí. Bouřila se proti němu, tížilo ji. Jejich manželské neporozumění spočívalo v tom, že každý bojoval za něco jiného.
Zůstává ale otázka, kterou vaše kniha také naznačuje – byl by Scott stejným spisovatelem bez Zeldy?
Těžko říct. Na druhou stranu on znal ženy především skrze Zeldu. Když si budete všímat hrdinek z jeho knih, tak jsou všechny obrazy Zeldy. Na první pohled velmi krásné, svůdné, až teprve později objevujeme jejich zrádnou, odvrácenou tvář.
Přejděme ke knize Zola Jackson – v čem je New Orleans zvláštní oproti jiným městům amerického Jihu?
Poprvé jsem tam přijel až dva roky po katastrofě. Co jsem viděl, mělo daleko k tomu, jak asi vypadal New Orleans v plné kráse. Namísto těch nejznámějších čtvrtí stály kolem ruiny, které dodnes nikdo neopravil – a asi to nikdy ani neudělá. Ti, co tam bydleli, nemají peníze. Navíc ve Státech není zvykem, aby staré domy opravovali. Takhle tam neuvažují – raději postaví něco úplně nového. Každopádně jsem se v knize snažil vyhýbat jakémukoliv jižanskému folklóru, který se nabízel. Karneval by z toho udělal pohlednici. Fascinovala mě spíše krajina po zkáze, která v sobě ukrývala nejrůznější tragédie, dávné viny, ale i odlesk jižanského života.
Cítíte tam stále ony francouzské kořeny?
Je zajímavé, že Orleans byl dost pozdě amerikanizován. Ještě před sto lety se tam mluvilo francouzsky, žili tam Španělé nebo Němci. Zkraje 20. století musely úřady dokonce nutit místní obyvatele, aby se učili anglicky. Kdo nedal své děti do anglofonní školy, šel do vězení. Probíhalo to poměrně násilně… Přesto i po letech cítíte, že to není tak docela americké město. Například problém otrokářství nebyl v této národnostně bohaté společnosti nikdy tak vážný. Jakkoliv Francie byla také zemí kolonizátorů a otrokářů, nepatřilo to k její kultuře. Ve frankofonních oblastech nestavěli nikdy ghetta, nezaváděli apartheid. Místní komunita tvořila melting pot dávno předtím, než se o tom začalo mluvit v New Yorku. Dodnes tam narazíte na katolíky, protestanty, vyznavače woodoo či dalších afrických kultů. A co je zajímavé, během karnevalu se lidé tmavé pleti převlékají za indiány. Připomínají si tím dobu, kdy právě indiáni pomáhali černošským otrokům prchajícím z plantáží, když se potřebovali někde schovat. Později se mezi těmito komunitami uzavírala smíšená manželství.
Na druhou stranu je Louisiana považovaná za spíše levicový stát, což se ukázalo i v posledních volbách. Lze chápat kulturu New Orleansu jako svého druhu opoziční k puritánské, republikánské Americe ze severu?
Situace se bohužel radikalizovala právě kolem tragédie Katrina. Bushova vláda, reprezentující onu bílou Ameriku, nechala město napospas hurikánu. Zatímco hrozila humanitární katastrofa, vládní administrativa neposkytla lidem odříznutým vodou od světa žádnou pomoc. Je nasnadě, že na to doplatili zejména ti chudší. Takže u voleb všichni černoši volili Obamu, zatímco běloši McCaina. Vidíte, jak se dnes tamní Amerika rozděluje více, než tomu bylo kdykoliv předtím.
Obecně řečeno, život na jihu bývá jiný než na severu, což platí obecně i v Evropě. Zatímco na severu se lidé snaží držet směr, bývají cílevědomější, pracovitější. Na jihu objevíte úplně jiné vnímání života.
Na druhou stranu francouzský prezident Nicolas Sarkózy volá v současné době po definování nové francouzské identity, která má být ohrožena. Jak rozumět podobným snahám oživovat staré otázky našich národních i jiných identit?
Nevím o žádném problému s francouzskou identitou – a jsem o tom přesvědčen. Navíc mi připadá, že vést podobnou debatu o národě je naprosto neopodstatnělé. Když ji přijmeme, pohybujeme se už na hraně krajně pravicové rétoriky. To, že jsem Francouz, ze mě dělá už občanský průkaz (la carte d´identité ve francouzštině), nikoliv moje silná identita. Mezi mými přáteli je řada lidí jiného původu, kteří jsou nakonec francouzštější než já sám. Mě naopak vždy zajímají ti, kteří žijí nějak na hranici, stranou. Když si vezmete příklad Zoly Jackson, je člověkem z okraje společnosti.
Nesvědčí současné debaty také o krizi národního státu? O tom, že lidé žijí nešťastně uzavření ve své vlasti, anebo více méně nešťastně poletují po světě?
V každém případě by mělo být naší identitou, že zůstaneme otevření vůči světu – a ne že se budeme uzavírat do sebe. Já se jako Francouz cítím šťastný, že se mohu v Paříži střetávat s lidmi z celého světa. Naopak považuji za hloupé a krajně nebezpečné, pokud se politici jako Sarkózy snaží útočit na národní cítění a probouzejí ze spánku staré démony, kteří už napáchali v evropské historii tolik zla. Nechme je spát, jsou velmi dobře uloženi. Podobné hry s ohněm nás mohou vrátit o několik desítek let nazpět.
Nemáte zároveň dost důvodů k tomu, abychom dnes žili také zklamáni z Ameriky?
Takhle bych to neřekl. To spíše my Evropané připravujeme světu mnohá zklamání. Vzdáváme se svých tradičních hodnot, své kultury ve prospěch té nejpitomější sezónní komerce. Ve Francii teď vládne cynismus technokratů. A co je horšího, lidé se zdají být unavení, paralyzovaní.
Chtěl jsem se zeptat, jak je pro vás těžké napsat román v ženském monologu? Čtenář má pocit, že se v ženských postavách cítíte velmi dobře?
Nevím (smích). Ale je pravda, že se k ženským monologům vracím. Chtěl bych předeslat, že každá kniha pro mě představuje především výzvu, co se týče formy. Jakou zvolit, abych dovedl proniknout do příběhu toho či onoho charakteru.
Mám pocit, že patříte k nové generaci francouzských spisovatelů, kteří se snaží zkoumat mužskou intimitu, citlivost, již starší autoři přehlíželi.
Možná, máte pravdu. Dali bychom dohromady několik jmen autorů, o nichž toto lze říct. Například Jean-Philippe Toussaint.
Jak u toho spisovatel přemýšlí? Bylo těžší se vžít do Zeldy Fitzeraldové, anebo nyní Zoly Jacksonové?
Každá je samozřejmě jiná. Zelda patřila k jižanské aristokracii, vzešla ze světa vznešeného luxusu a všech snů o pohádkovém bohatství, jehož odvrácenou stranou bylo otrokářství jižanských plantáží a s ním spojený pocit viny. Zůstala rozmazlenou, rebelující holčičkou, která nikdy nedospěla. Pro mě nebylo tak těžké vklouznout do její kůže, ale spíše do její psychiky.
Naproti tomu Zola je chudá černoška, navíc především matka, která v sobě nese tragický příběh. Navíc pochází z prostředí, které mnohem více odpovídá tomu, v čem jsem sám vyrůstal – moji rodiče nebyli o mnoho bohatší. Zejména potom, co otec odešel od rodiny, mě máma vychovávala s pomocí našeho rodinného přítele, který byl africký černoch. Takže jsem byl odmala zvyklý žít v blízkosti někoho, kdo byl odlišného původu, aniž bych jej vnímal jako cizince. Zole asi více rozumím.
Na vašem prvním čtení knihy se vás jedna žena z publika ptala, jakými tématy jste ve své tvorbě posedlý. Je literatura už především obsesí, odhalováním sebe? Kdy poznáte, že něco velmi osobního může stát za příběh, který bude zajímavý i pro ostatní?
Tohle nikdy nevím, jak funguje… Když jsem na veřejném čtení, tak je to všechno samozřejmě jistá hra. Otázky se ale snažím zodpovídat pravdivě – i ty na obsedantní motivy. Chápu to jako pokračování rozhovoru se čtenářem, který se jinak odehrává na stránkách knih. Pokud mu chcete vyprávět pravdivé příběhy o životě, musíte být otevřený.
Nakonec dalším motivem románu Zola Jackson je lítost matky, která si zpětně dělá výčitky, že nikdy nepřijala synovu homosexualitu. Zpytuje sama sebe, jestli nenese vinu na tom, že se Caryl nikdy nezačal zajímat o ženy.
Vidím to kolem sebe, je to docela časté i ve vzdělaných rodinách. Když zjistí, že jejich syn je homosexuál, často to těžce nesou. V horším případě se zablokují, vyženou děti na ulici, jindy si to začnou klást sami za vinu. Co měli či neměli udělat, aby jejich syn byl v uvozovkách normální. V případě Zoly je ale Caryl už dávno mrtvý. Ji teď tíží samota, která je téměř nesnesitelná. Tedy se začíná zpětně ptát, co měla či neměla udělat jinak.
Lze vůbec opravit rodinné vztahy?
Měli bychom v to alespoň věřit, pokud si dovedeme odpustit. Zola už tuto šanci bohužel nemá, neboť její syn je po smrti. Ale může se sama smířit se svou minulostí jinak – nebudu ale prozrazovat jak, protože to najdete na konci knihy.
v Paříži, leden roku 2010
Příspěvků: 0
