Články
Yann Martel: Ztráty a nálezy
Yanna Martela, stejně jako temného hrdinu jeho nového románu, trápí neklidná mysl. Dlouho mu v hlavě ležel zásadní, ambiciózní a dlouho očekávaný – v pořadí druhý – román. „Použil jsem na něj všechno, co jsem mohl,“ říká Martel a dodává, že není spisovatelem, který by psal autobiograficky.
Je pondělí brzo ráno a Yann Martel sedí v kanceláři svého vydavatele. Dělá přesně to, před čím se většina spisovatelů snaží utéct, nebo se z toho rovnou hroutí: vypráví znovu a znovu o své nové knize. Jeho to ale baví.
Šestačtyřicetiletý Martel nepsal dva roky. Propagoval místo toho svůj veleúspěšný román Pí a jeho život z roku 2001. Úžasné reklamní dobrodružství teď začíná nanovo a on je očividně připraven.
Hned na začátku zmiňuje jeden nepravdivý drb, který se rozšířil ještě před vydáním druhého románu. „V Pí a jeho životě byl jen jediný autobiografický detail. A to ten, že měl Pí nejradši zelenou barvu,“ říká a ujišťuje mě, že ani román Beatrice a Virgil neprozradí o moc víc.
Je to ale pravda? Když srovnáme Yanna s Henrym, který je spisovatelem a zároveň vypravěčem příběhu o Beatrice a Virgilovi, dozvídáme se jen pár faktů, která nepůsobí autobiograficky. Oba jsou jinak jako dvojčata.
Henry se také živí psaním a dosáhl obrovského úspěchu díky knize, ve které mluví zvířata. Yann si stejně jako Henry nechal natisknout kartičky a ty posílal každému fanouškovi, kterého jeho nová kniha inspirovala. Oběma autorům se narodil chlapeček Theo a oba jsou váženými pány s neklidnou duší a se sklony poučovat.
Navíc ani jeden z nich nezná místo, které by nazýval domovem. Martel se narodil ve Španělsku, vyrostl ve Francii, na Kostarice a v Mexiku. Jeho rodiče jsou kanadští diplomaté (jeho otec získal v roce 1994 Cenu generálního guvernéra pro francouzskou poezii a vede PEN v Quebecu).
Přestože získal Martel konvenční kanadské vzdělání na Trinity College v Ontariu a později na univerzitě v Trentu, se Martel víc podobá Henrymu. Je spíš vykořeněným kosmopolitou, než typickým prérijním romanopiscem, připoutaným k půdě.
Yanna i Henryho dlouho trápil jejich zásadní, ambiciózní a hlavně dlouho očekávaný projekt: román o Holocaustu, sepsaný spíše jako literatura faktu. Kniha nesleduje žádný lineární příběh. Román Beatrice a Virgil je více upřímným deníkem romanopisce ve středním věku, který čelí tzv. spisovatelskému bloku světového formátu.
Někteří by to mohli považovat za příliš upřímné. Martel ale říká, že se „roky snažil vymyslet, jak toho docílit.“ Hodně četl a cestoval, zatímco jeho vydavatelé byli víc a víc nervózní. Uvízl v morálním zmatku, který pociťoval jen on sám a který se nakonec stal skrze hlavní postavu Henryho hlavním tématem knihy.
Bylo tomu tak až od chvíle, kdy nabídl své dílo vydavateli. To mají s Henrym také společné. Nejdřív chtěl vydat „oboustrannou knihu“. Z jedné strany by začínal esej pojednávající o obtížích dramatizace Holocaustu. Na protější straně by pak začínal příběh, který se o to pokouší. Oba – Henry i Martel – strávili psaním eseje roky. Jejich opravdoví i vymyšlení vydavatelé jim řekli ne.
Tady ale musíme nechat autora, aby zakročil. „Byl jsem se svými vydavateli na obědě a oni mne přesvědčili, abych oboustrannou knihu nevydával,“ říká, „ale ne z důvodů, které popisuju v knize“.
„Řekl jsem: „Máte pravdu, pokud chcete číst román bez jakýchkoliv omezení,“ popisuje setkání a staví se na stranu svých editorů. „Ve skutečnosti neříkám, že jde o román o Holocaustu. Je na čtenářích, aby si ho sami interpretovali.“
Martel sám čtenáři pomáhá. Podněcuje jeho představivost mnohými dialogy a činy, které se odehrávají ve zvířecích myslích a vycházejí ze zvířecích tlam. Konkrétně jde o zmíněnou oslici Beatrice a paviána Virgila. Poprvé se objeví na opuštěném jevišti, kde si povídají o ovoci.
„Rád využívám zvířata, protože umožňují zapudit čtenářovy pochybnosti,“ říká Martel, a zmiňuje se o „zubaři nosorožci“, kterého si Henry pro svůj román vymyslí. „O zubařích máme jisté představy. Ale o zubařích nosorožcích toho moc nevíme,“ vysvětluje spisovatel. „Obzvlášť pokud jde o divoká zvířata. Ty čtenáře zaujmou. A když zaujmete čtenáře hned zpočátku, máte celou tu vypravěčskou bitvu z poloviny vyhranou.“ Martela tato technika tolik zaujala, že v současné době píše román o trojici šimpanzů.
Hlavním důvodem pro vpuštění zvířat do posledního román byl ale fakt, že mu umožnili uniknout „doslovnému přístupu k holocaustu,“ říká Martel. „Pomyslel jsem si, že pokud nemůžu přistoupit k tématu jako člověk, můžu ho pojmout jako zvíře. To fungovalo.“ A pokud někteří čtenáři interpretují Beatirce a Virgila jako bajku o vyhlazení zvířat, ať si jí tak interpretují.
Až na to, že nemají pravdu, jak skrze svůj vlastní příběh vysvětluje spisovatel-vypravěč. Beatrice a Virgil jsou nakonec jen jedním dlouhým pokusem o popis nepopsatelného. „Holocaust má v sobě něco, co neuvěřitelně zabíjí příběh,“ popisuje Martel svoje i Henryho obavy. Existuje nekonečný počet válečných příběhů, ale v případě Holocaustu existuje jen jeden – „standardní vyprávění o něčím životě, jízda vlakem a peklo“. Nejsou přeživší, žádné variace.
„Během genocidy nezáleží na charakteru člověka,“ pokračuje Martel a zdůrazňuje největší výzvu, kterou celé téma představuje pro zodpovědného umělce. „Holocaust byl neuvěřitelně tragickou událostí a zároveň naprosto neosobní. Jak má o něčem takovém člověk vyprávět příběh?“
Autor našel nekonvenční řešení. To spočívalo ve využití jiného spisovatele, který bojuje se stejným problémem a ve využití zvířat, jejich absurdního dialogu a zloducha preparátora. Vše doplňuje důkladnými rešeršemi. Jejich součástí byly návštěvy památníku Jad Vašem v Izraeli a Osvětimi.
Když Martel sledoval autobusy plné turistů, jak přijíždějí a odjíždějí a každý z pasažérů v Osvětimi „zanechává svůj velký nářek“ a pak odjíždí obdivovat středověký Krakov, rozhodl se, že musí mít odstup. Chtěl se správně vyjádřit. „Je to neuvěřitelně třeskavá událost,“ říká. „Nicméně, dostává mne, že když chce člověk správně pochopit Holocaust, musí překonat emoce a promyslet se skrz“.
To je něco, co lidé často nedělají. Proto napsal knihu Beatrice a Virgil. „Když myslíte na Holocaust, okamžitě vám na mysl přijde Osvětim. Tam bylo všecko to zlo koncentrované,“ říká. „Už ale nepřemýšlíte nad těmi malými vlákny, která ke konci vedla“. Čtenář musí tato vlákna v knize sám rozplétat. Potkává se s rozkouskovanou napodobeninou, jež odkazuje na historické události jen nepřímo.
Proto kniha nepochybuje o rolích zvířat a preparátora. Nakonec se stávají oběťmi v literární genocidě. „Nemohl jsem tomu uniknout,“ říká apologeticky Martel. „To byla jediná moje hranice…“
Nemohl se přimět k tomu, aby napsal uzavřenou a k tomu jednoduše interpretovanou snůšku politických alegorií – stejně jako George Orwell napsal svou Zvířecí farmu. „Nechtěl jsem být stejně přímý, co se emocí týče,“ říká. „Použil jsem všechno, co jsem mohl, abych nebyl v případě Holokaustu doslovný.“ Využil i sebe sama v přestrojení za vykořeněného Henryho.
Na rozdíl od Henryho se Martel od chvíle, kdy dosáhl výjimečného úspěchu se svým zlomovým románem svým způsobem usadil. Společně se svou britskou manželkou se inspirovali Martelovým strýcem a tetou, kteří před 30 lety, hned po absolvování medicíny v USA, odešli do Saskatoonu. Martelovi chtějí žít stejně.
Ale jako všechno ostatní v životě, i pro tohoto člověka s chameleoní povahou je pravda proměnlivá. Domov není v případě Martela jednoduchým konceptem. Není ani místem, kde by v těchto dnech trávil svůj čas. „V příštích dvou měsících budu v Saskatoonu jen dva dny,“ popisuje svoje plány britskému novináři, který po něm chce rozhovor. „Jezdí sem jen proto, aby mohli říct, že mne zpovídali doma!“
Je jasné, že by radši psal a sebe přitom vynechal. Ale jen trochu.
článek z britského deníku The Guardian přeložil Tomáš Rákos
Příspěvků: 0