Srdceryvné dílo ohromujícího génia

Ze setkání s Davem Eggersem jsem trochu nervózní. Při cestě do San Francisca, kde žije a vede zavedené nakladatelství McSweeney´s, přemýšlím o jeho pověsti. Když Eggers vydal svou první knihu Srdceryvné dílo ohromujícího génia, poskytoval rozhovory jen přes email. Jeho odpovědi byly pichlavé, vyhýbavé a občas jen vtipkoval. Jednou se s obrovskou zuřivostí ohradil proti novináři, o kterém tvrdil, že otiskl slova vyřčená mimo nahrávku.

Je pravda, že si Dave Eggers nepotrpí na vypravování o svém soukromí, zlý ale není. Nakladatelství McSweeney´s sídlí v městské části Mission. Ta se podobá londýnskému Camdenu, jen má širší ulice a více antikvariátů. Eggersova kancelář je malá a ponurá. Je čas prolomit ledy. „Je pravda, že nesnášíte rozhovory?“ ptám se a sedám si (nemá stůl, pracuje na starém gauči). „Ne, vůbec ne,“ říká. Dívá se na mě s lehkým údivem. Jak mi vysvětlí později, cítí jistou potřebu distancovat se od svého dřívějšího já. Možná si raději nechce pamatovat, jaký býval.

Oběma Eggersovým rodičům bylo teprve přes padesát, když zemřeli. Jeho starší sestra Beth spáchala sebevraždu ve třiatřiceti. „Když ztrácíte lidi kolem sebe a oni jsou stále ještě mladí, seznámíte se se smrtí velmi intimně, poznamenává spisovatel.

Román Zeitoun

Román Zeitoun balancuje na pomezí beletrie a literatury faktu; popisuje pravdivý příběh, ale pohledem romanopisce. Klade důraz na detailní charakteristiku postav. Znovu otevírá dva nesmazatelné kazy na kráse Bushovy administrativy: záchrannou operaci, která následovala po hurikánu Katrina v New Orleans v roce 2005 a vedení války proti terorismu. Co se obou událostí týče, Eggers stále zuří, i když z odměřeného tónu, jakým je Zeitoun napsán, byste to těžko poznali. Nechává čtenáře, aby se rozčílili sami. Trik funguje. Můžu Vás ujistit, že se také rozčílíte.

Zeitoun popisuje, co se stane nesmírně poctivému Američanovi arabského původu ve středních letech, Abdulrahmanovi Zeitounovi, ve dnech po hurikánu Katrina. Zeitoun bydlí se svou ženou Kathy. Pochází z amerického baptistického jihu a konvertovala k islámu. Obléká si hidžáb. Žijí v New Orleans, kde vedou úspěšnou designérskou společnost a vlastní několik nemovitostí. Mají čtyři děti.

Eggers se do příběhu vkládá 26. srpna 2005, tři dny před tím, než se hurikán vrhne na Lousianu. V tuto chvíli se ještě manželé z varování před bouřkou moc nevzrušují. Následně ale začne být jasné, že nebezpečí je opravdové. Kathy se rozhodne odvézt děti z města. Flegmatický Zeitoun je nicméně odhodlán zůstat a chránit jejich dům.

Tak se rodina rozdělí. Zeitoun zůstává ve svém adoptivním městě. Záplavy začínají. Probouzí se a zjišťuje, že voda rychle stoupá. Co může, nastěhuje do vrchních pater domu, rybičky vypustí z akvária do všudypřítomné vody, říká si, že to je nejlepší způsob jak je zachránit. Strašné chvíle, ale pro něj je to pouze začátek. Navíc zažívá podivné štěstí. Ve své plechové kánoi pluje po prázdných ulicích a zjišťuje, že je potřebný. Postarší dámy potřebují zachránit, opuštění psi hledají potravu. „Pomozte mi!“, zní hlas stařeny. „Její vzorkované šaty se vznáší na hladině jako plující květy, kmitá nohama, držíc se za knihovnu.“ První den na kánoi a Zeitoun zachránil pět lidí. „Nikdy předtím necítil takovou energii a smysl,“ píše Eggers. „Byl potřebný.“

Situace se ale kvapně stává neúnosnou, beznadějnou a zlověstnou. Voda je špinavá a otrávená – „hnusná směs ryb, bláta a chemikálií“ – a je jasné, teď už ano, že pod tím vším musí plavat i lidská těla. Zeitounovi také došlo, že záchranné síly, posbírané za účelem pomoci lidem ve městě, nutně nemusí pracovat v jejich prospěch. Prvního září naráží na své sousedy Williamsovy, postarší dvojici, jejichž věk už přesáhl sedmdesátku. Došlo jim jídlo. Když zjišťuje, že je nemůže evakuovat ve své kánoi, pádluje pro pomoc. Přispěchá ke skupince vojáků. „To není náš problém,“ říká mu jeden z nich. Vyzývají ho, aby odešel. „Proč někoho nezavoláte?“ ptá se Zeitoun. „Nemůžeme nikoho zavolat,“ říká mu další voják a Zeitoun obrací kánoi.

Eggers děj dramatizuje. Už je 6. září. Zeitoun je v domě jednoho ze svých nájemníků, když přijede pět mužů a jedna žena. Mají na sobě maskáče a neprůstřelné vesty. Všichni mají útočné pušky M-16 a pistole. Odvedou ho na obrovské vojenské vznášedlo. Poté Kathy o svém manželovi neslyší až do chvíle, kdy…

No, prostě si musíte Zeitouna přečíst. Jediné, co vám mohu říci, je, že jde o „kafkárnu“.

Srdceryvné dílo ohromujícího génia

Vraťme se ještě k románu s názvem Srdceryvné dílo ohromujícího génia. Vyšel v roce 2000 a z Eggerse učinil literární hvězdu. Divoký a naštvaný, citlivý a ironický; jsou to paměti zčásti vymyšlené, zčásti postmoderní. Vyprávějí příběh o tom, jak jedenadvacetiletý Eggers musel vychovávat svého osmiletého bratra Christophera poté, co jim během několika týdnů zemřeli oba rodiče. V knize vylíčený Eggers odchází z univerzity v Illinois a bere bratra na západ, do Kalifornie, kde se spolu často kloužou jen tak v ponožkách a Eggers se z veškeré vší té odpovědnosti a nečekaného rodičovství skoro zblázní. To je pravděpodobně odraz událostí skutečného života. Ale Eggers byl a je typ člověka, který si své soukromí chrání.

Sepsání knihy bylo, jak řekl, činem rebelie. Kniha získala nominaci na Pulitzerovu cenu a její úspěch byl poněkud alarmující. „Myslel jsem, že to budou číst devětadvacetiletí z Brooklynu a budou knihu považovat za experimentální text. Ale nebyla to pravda. Četli ji lidé různého věku. Přišli mi říct, že také přišli o rodiče.“

Po Srdceryvném díle ohromujícího génia napsal ještě jeden román. A pak, v roce 2006, ještě další: What Is The What. Ten je považován za fikci, i když je velkou měrou založen na pravdivém příběhu súdánského chlapce Valentina Achaka Denga. Kniha si získala velký obdiv – vyhrála Prix Médicis ve Francii a od té doby je milovaným totemem liberální Ameriky. Prezident Obama sám knihu četl a nabádal k tomu i ostatní v Bílém domě.

 

Jeho aktivity v oblasti lidských práv a charity jsou ohromující

Nakladatelství McSweeney´s založilo nadaci jménem Valentino. Díky románu What Is The What Valentino postavil v Súdánu školu. Eggers doufá, že ji letos navštíví. „Snažíme se nebýt jako hasiči, kteří uhasí oheň a jedou jinam. Poskytujeme mikro-půjčky, ve finanční pomoci nevidím problém. Trojrozměrné výsledky práce jsou pro mě důležité. Jednu dobu jsem trávil čas jen psaním a pobíháním kolem a trošku jsem ztrácel rozum.“

Eggers je fanouškem papíru

Psaní je tak těžké. Potřebuji osm hodin, abych dal dohromady možná práci na dvacet minut. Jeden z takových dnů byl včera. Sedm hodin sebenenávisti. Dřív jsem psal v noci. Asi jsem byl překvapený, jak je psaní sedavé.“

„Všechno to posedávání a psaní! Tak jsem k tomu přidával trošku dobrodružství, začínal jsem o půlnoci a končil v pět. To bylo úžasné! Ale teď mám děti, takže píšu v normálních hodinách pracovního dne.“

Doma, kde píše, radši zrušil přístup na internet. Čtyřměsíční zkušenost s wi-fi ukázala, jaký může mít „smrtící“ vliv na produktivitu. „Psaní je jako hloubkové potápění. Je vlastně potřeba několika hodin, než začnete. Když vás něco zavolá zpět na hladinu každých pár minut – třeba email – nelze se jen tak vrátit zpět. Mám výborného kamaráda, který začal využívat Twitter a sám teď říká, že už rok nic nenapsal.“

V každém případě je Eggers fanouškem papíru, monitorům příliš nefandí. „Čtu jenom na papíře. Nemám ani e-reader ani iPhone. Nejvíc si užívám čtení novin. Nevěřím, že knihy jsou mrtvé. Viděl jsem čísla. Prodej románů roste, i když je nejhorší ekonomická krize od té Velké hospodářské.“ Znovu vstává. Tentokrát hledá poslední vydání svého čtvrtletníku McSweeneys´ – The San Francisco Panorama, který pojali jako „oslavu novin.“ Uvnitř se objevily kreslené vtipy a texty z per autorů jako Chris Ware, Daniel Clowes, Art Spiegelman, George Saudners a Roddy Doyle. Čtenáři ho rozebrali během několika minut.

Celé impérium nesoucí jméno McSweeney´s - pojmenované po Timothy McSweeneym, tajemném cizinci, který dříve psal Eggersově matce a tvrdil, že je její ztracený bratr – je často charakterizované jako politická klika, moderní, mladý gang. Tvoří ho on a Vida a v jejich literárním kruhu jsou třeba Nick Hornby, Rick Moody, Jonathan Lethem a Joyce Carol Oates.

Eggers vášnivě věří v sílu psaní a čtení. Jeden večer v týdnu se schází se skupinkou středoškoláků, aby mluvili o americké novinařině. Dnes večer budou dělat rozhovor se mnou.

 

(Rachel Cooke, The Guardian/Observer 7. 3. 2010)
redakčně zkráceno, přeložil Tomáš Rákos