Spisovatel by měl zůstat svou identitou vždy rebelem

Spisovatelka Marie Ndiaye získala 2. listopadu nejprestižnější francouzskou literární cenu, zvanou Goncourtovu, kterou porota ocenila její knihu Tři silné ženy (Trois femmes puissantes). Autorka ji vystavěla jako hudební partituru tří dnešních osudů - Norah, Fanty a Khady, které svoji ženskou silou zápasí s milostnými zklamáními, rodinnými krachy či pastmi soudobé chudoby. Náš čtenář si možná vybaví překlad jejího staršího románu Čarodějice (1996), líčící marný boj africké ženy ve Francii, která se snaží pomocí chabých kmenových kouzel usmířit rodiče, udržet si manžela a vychovat navzdory otravné televizní modernitě dvě dcery. V centru pozornosti její tvorby se objevuje otázka identity, ačkoliv jinak, než je tomu v současné Sarkózyho „pravé a tvrdé“ Francii, která zápasí s emigranty, globalizací a posiluje národní symboly. Legraci si z toho udělali ve čtrnáctidenníku Charlie Hebdo, kde na titulní straně otiskli karikaturu prezidenta Sarkózyho jako prototypu „nového Francouze“ s baretem, bagetou (vyhlížející však trochu jako obušek) a hodinkami Rolex.

Marie Ndiaye však nikdy nepatřila do typické skupiny, ani nenosila drahé hodinky. Nelze ji dokonce považovat ani za mluvčí národnostní či rasové menšiny, ačkoliv je francouzsko-senegalského původu. Brzy po jejím narození otec rodinu opustil a vrátil se do Afriky, takže sama vyrůstala jako míšenka ve zcela francouzském prostředí pařížského předměstí, aniž by do svých třiceti let poznala skutečně africkou kulturu. Podle svých slov toho nepřestala nikdy litovat, neboť v sobě nese pocit osudové vytrženosti z vlastního prostředí.

Jak je patrné, z Ndiayiniho psaní cítíme především zkušenost outsiderské samoty i nejistoty, život jakéhosi odsouzení k odlišnosti. Její identita vypovídá o tom, jaké to je zůstávat pro ostatní až ponižujícím způsobem příliš nápadný, viditelný, ačkoliv toho všeho ten pravý důvod vám uniká. Snad proto se autorka zajímá převážně o hrdiny, kteří v sobě nesou bolestivou trpělivost, každodenně cizelovanou poezii jaksi pravdivějšího života, který však skřípe mezi zuby, drolí se v rukách a pálí pod nohama. Z jejích knih promlouvá sounáležitost s malými osudy z bídných a drsných koutů ponižovaného světa.

V dubnu tohoto roku naopak v rozhovoru s časopisem Les Inrocks prohlásila Marie Ndiaye, že se svým druhem a spisovatelem Jean-Yves Cendreym a jejich třema dětmi odmítla dále žít ve Francii Sarkózyho a jeho ministrů Bessona, Hortefeuxe, neboť jí připadá monstrózní.  Uvedla to v naději, že takové gesto nebude veřejnost vnímat jako snobismus, ale že se nedovede smířit s „atmosférou špehování a vulgarity“, která je spojena s novou politikou napravování francouzského sebevědomí a „identity“. Letmo připomněla slova Marguerite Durasové, že pravice je mrtvá! Tedy alespoň ta francouzská.

Ve svém prohlášení vytrvala i po listopadovém zisku Goncourtovy ceny, což vyvolalo například veřejnou interpelaci poslance Érica Raoulta, který požadoval na ministrovi kultury Frédéricu Mittérandovi vyhrazení si práva „na odebrání nejprestižnější státní ceny“ autorce, která uráží státní instituce. Naštěstí se zvedla vlna odporu kulturní veřejnosti, která se postavila na stranu spisovatelky a uchránila čest francouzské literární scény. Ale zkusme si jen představit odvahu někoho, kdo v době naprosté nivelizace veřejného prostoru stále říká ty zásadní věci. Spisovatel by měl zůstat svou identitou vždy rebelem.