Francouzské civilizační a literární úzkosti roku 2015

Dva teroristické útoky, které otřásly nejen Paříží, ale celou Evropu (pokud ne rovnou celým světem), přivedly pozornost k tématu, o němž se ve francouzské literatuře nepíše poprvé. Pouze čtení jen dnes možná jiné. Navzdory tomu si ale francouzská literatura (vedle vizí apokalyptických) uchovává i silnou linku intimity.

Fenomén literárního podzimu

Za nárůstem zájmu o literaturu je pravidelně především fenomén tzv. rentrée littéraire, tedy období od srpna do konce října, jež předchází tradičnímu udílení knižních cen, oněm tradičním „literárním dostihům“, určujícím vposledku, kdo nakonec bude mezi těmi šťastnými nositeli prestižních ocenění. Ty totiž určují často i prodej jednotlivých děl. Letošního roku byl navíc „literární podzim“ o dva týdny urychlen zahájením prodeje v polovině srpna.

Na kontinentě jde historicky o nejstarší a nejvlivnější způsob, jak propagovat knihy –  srovnejme jen potíže, s nimiž se potýkají čeští nakladatelé při propagaci knih v rámci tzv. Velkého knižního čtvrtku nebo Knihománie – jejíž počátky sahají ve Francii až do roku 1880; teprve ale až nástup Goncourtovy ceny v roce 1903 změnil a určil kontury, jež ve třicátých letech 20. století přinesly i první komerční výsledky.

Roku 2015 se podle magazínu Livre Hebdo, vycházející z bibliografické databáze Elektra, objevilo jenom během dvou měsíců 589 francouzských a zahraničních románů. V konkrétním rozdělení to bylo 393 románů francouzských, z čehož 68 bylo prvotin, 196 vyšlo překladů. Mezi autory, kteří letošního roku kralovali především ti, jimž se dostalo ocenění. A odnesli si kromě něj také zájem médií. Ceny Goncourtovy, Renaudota, Interallié, Grand prix du roman de l'Académie française, Médicis nebo Fémina letos opět konkurovaly méně oficiální cenu jako Prix de Flore či Décembre.

Vize civilizační apokalypsy

Přesto již v lednu, a to konkrétně 7. ledna, přišel se svou třaskavou novinkou patrně nejznámější francouzský spisovatel Michel Houellebecq – a nepotřeboval k tomu dostat žádnou cenu, ty již získal dříve. Houellebecq má i ve Francii statut srovnatelný s rockovou hvězdou: navíc je po atentátech pod policejním dohledem.

Jeho román Soumission (Flammarion), líčící proměnu Francie v islámský stát, jež letos na podzim vydalo i české nakladatelství Odeon pod názvem Podvolení, zvedlo vlnu zájmu především kvůli teroristickým útokům, při nichž zahynuli karikaturisté redakce satirického listu Charlie Hebdo. Ke konci roku se románu ve Francii prodalo 643 000 výtisků.

Téma, jež udalo náladu ve Francii, posílil koncem léta alžírský (a frankofonní) spisovatel Boualem Sansal, jenž nabídl ještě pochmurnější vizi ve svém románu 2084. La fin du monde (2084. Konec světa, Gallimard), koketující s Orwellovým slavným románem 1984. Stalo se tak ještě před atentáty 13. listopadu. Za knihu, popisující neurčitý svět totalitního státu kdesi na Blízkém východě, získal Sansal ocenění udělované Francouzskou akademií. A číslo hovoří jasně: 273 000 prodaných výtisků.

Již méně se psalo, že tuto cenu dostal jaksi napůl, s jiným autorem – a to francouzsko-tuniským spisovatelem Hédim Kaddourem za román Préponderants (Vládnoucí, Gallimard). Román, odehrávající se ve dvacátých letech minulého století, opět v blíže neurčité zemi – tentokrát kdesi v Maghrebu (nápadně ovšem připomínající protektorátní Tunisko stejně jako totalitní země Sansalova Írán a místy Alžírsko) je více spjato s reáliemi, předkládá mnohočetný a barevný obraz chování a vztahů, jež nemají za společného jmenovatele pouze kolonialismus. Původní tiráž ve výši 26 000 výtisků dosáhla koncem roku desetinásobku.

Nejprestižnější literární ocenění – Goncourtovu cenu – získal letos francouzský autor Mattias Enard za román Bousolle (Buzola, Actes Sud). Literát je známý i u nás titulem Vyprávěj jim o bitvách, králích a slonech (Plus, 2012). Příběh muzikologa Franze Rittera je umnou meditací nad stavem světa a kultur, o nichž někdy nemáme dostatečné informace, ba ani představu. Enard, obeznámený se světem Orientu i svou profesí (vystudoval arabštinu a perštinu), pobýval několik let na Blízkém východě. V románu dokázal vykouzlit mezicivilizační dialog, jenž ovšem provází značná míra složitého stylistického křoví, což bude jistě velký oříšek pro nejednoho překladatele z francouzštiny. Meditativní opus se vyšplhal před Vánoci na 300 000 prodaných výtisků.

A ještě jedna poznámka: alžírský spisovatel Kámel Daúd, jenž si již v květnu odnesl za svůj román Meursault, přešetření (Odeon, 2015) Goncourtovu cenu za první román, opisující zrcadlový příběh Camusova Cizince, se v žebříčku amerického týdeníku Time koncem roku vyhoupl na šesté místo mezi nejlepší tituly, a to nejen překladové literatury.

Umět „napsat svůj život“

I uvnitř francouzské kultury ale dochází ke snahám po dialogu, někdy napříč generacemi, pohlavími, někdy i mezi samotnými kulturními vizemi – nebo jejich podmíněnostmi. Právě v tomto ohledu byla francouzská literatura vždy silná: oproti snaze anglo-americké kultury po silném příběhu často nabízela reflexe o postavení jedince včetně jeho nejosobnější intimity. Francouzská literatura uměla navíc vždy propojovat literaturu s životem, a to způsobem, jak o ní přednáší na Collège de France literární historik Antoine Compagnon, specialista na Marcela Prousta.

Umět „écrire la vie“ (psát život) patří k průvodním znamením hned několika autorů: Laurenta Bineta, Delphine de Viganové i Christine Angotové. První dva autoři jsou již nějaký čas v hledáčku českých nakladatelů (Argo a Odeon), posledně jmenovaná rovněž (Mervart), zasloužila by si ale více, podobně jako Virginie Despentesová (Host).

O tom, do jaké míry je téma, do něhož se pustila Delphine de Viganová v knize D'après une histoire vraie (Podle skutečného příběhu, Lattès), skutečně nosné, mluví nejlépe čísla: 470 000 prodaných výtisků. To je na autofikci, kam by se nejlépe tato kniha dala žánrově zařadit, opravdu dosti. Kniha de Viganové získala dvě ocenění: Cenu Renaudot a „malého Goncourta“, jehož udělují studenti gymnázií: le Prix Goncourt des lycéens. Dílo vypráví o záhadném setkání autorky s ženou, jež nese pouze iniciálu L. Psychologickému thrilleru, kam román kritika zařadila, se dostalo odsudků z narcismu, ale převládalo obecně spíše čtenářské nadšení.

To spisovatel Laurent Binet, který vyvolal u nás zděšení mezi experty na heydrichiádu svým HHhH. Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich (Argo, 2010) se tentokrát pustil dosti neurvale do životního příběhu lingvisty Rollanda Barthese v knize La Septième Fonction du langage (Sedmá funkce jazyka, Grasset) – a nechává jej pro jistotu hned na počátku zabít.

Policejní román splétá a rozplétá především velmi křehké předivo intelektuálních a politických vazeb, jak ve Francii bývá zvykem, aby se pokusil odhalit tajemnou „sedmou funkci jazyka“ (šest z nich odhalil lingvista Roman Jacobson). Snahou autora bylo podle jeho slov „tázání po vztazích mezi skutečností a fikcí“. Získal za ni dvě ocenění: Interallié a Prix du roman Fnac.

Zatímco Virginie Despentesové věnuje poslední literární příloha týdeníku Incrockuptibles hlavní fotografii, oceňujíc její dva díly subverzivního románu Vernon Subutex (jakési „lidské komedie“ současnosti, jak stojí v anotaci), druhá autorka podobného ladění, totiž Christiane Angotová, získala za svůj román Un amour impossible (Nemožná láska, Flammarion) Prix Décembre – obecně považovanou za jakéhosi kontroverzního Goncourta.

Obě autorky patří k těm, jež vyvolávají neklid. Despentesová nikdy neskrývala zaujetí pro sociální realitu dnešní demokratické společnosti – a vidí ji ve velmi temných (apokalyptických) barvách. V češtině známe její Dítě apokalypsy (Host, 2012). Devatenáctý román Angotové, již v češtině známe pouze díky románu Incest (Mervart, 2003), je podle kritičky Nelly Kaprèlianové z týdeníku Inrockuptibles završením její dosavadní tvorby, „text, který nám chyběl“, míní. Kritik konzervativního listu Le Figaro Nicolas Ungemuth ovšem soudí, že jde pouze „o mediální prázdnou bublinu.“

Civilizační úzkosti roku 2015 na francouzské scéně převládly, nebyly ale toliko odrazem dění aktuálního, neboť rysy, pro něž se vyplatí právě tuto literaturu sledovat, jdou mnohem dál – překonávají nejen aktualitu, ale někdy vůbec i předem odhadnutelné trendy.