Články
Drama české literatury mezi emigrací a realitou
Češi nemají moře, ačkoliv o něm všichni sníme. V jistém smyslu chápeme náš úděl jako život na ostrově, nacházejícím se uprostřed. Jsme obklopeni silnějšími sousedy a vydání napospas všem tragédiím, které stíhaly Střední Evropu nejen ve 20. století.
Češi nemají moře, ačkoliv o něm všichni sníme. V jistém smyslu chápeme náš úděl jako život na ostrově, nacházejícím se uprostřed. Jsme obklopeni silnějšími sousedy a vydání napospas všem tragédiím, které stíhaly Střední Evropu nejen ve 20. století.
Jednou z nich byl čas od času exodus části českých spisovatelů a vzdělanců, který následoval po každé velké historické prohře. Mimochodem, v Americe existovalo údajně několik desítek až stovek českých časopisů už po roce 1848! Otázka emigrace či emigrantství druhé poloviny 20. století však vyvolává dodnes - především mezi starší generací - mnoho emocí.
Emigranti jsou ti druzí, odsouzeni k samotě, považováni za zrádce a nemilosrdně odsouzeni, napsal mladý Milan Kundera v básni Vánoce, aniž snad mohl tušit, že jednou dojde - tak říkajíc - i na něho. Život v emigraci si lze možná představit jako spěšný odjezd s pocitem, že už se nikdy nevrátíte, že to nebude ani možné, neboť váš domov přestane existovat. Pozdní kunderovské drama se dotýká těch, kteří zůstali venku, zatímco cesta dovnitř je zavřená. Domů lze chodit jedině po „Komenského způsobu“ v našem srdci, řečeno s Jiřím Grušou.
Život je jinde
Co však samotné emigrantství dělá s literaturou, v níž se tento „život jinde“ odráží v jazyce, ve stylu, ale nakonec i v samotné funkci literatury. Skutečná literatura v 50. letech představovala nerovný zápas o slovo, jež se nová moc snažila po únorovém převratu dostat pod kontrolu. Literáti byli zbaveni publika, vydavatelů, literárního života. A přeci se nesmělo dopustit, aby „historii nakonec psali pouze vítězové“, se dočteme v denících Jana Zábrany. Dnes si už lze jen těžko představit naléhavost slova, za nějž šlo o život či o jáchymovský lágr. Zvlášť když se kolem rozprostíralo jásavé, hlučné mlčení, večerní dělnické průvody, lidové tancovačky v krojích před vrahy s krvavýma rukama.
Po osmašedesátém roce to bylo jiné. Literatura se rozdělila na oficiální, samizdatovou a potom autoři, kteří byli nějak mezi. Snažili se s mocí domluvit, aby si ji nepřipustili příliš k tělu, aby si příliš nezadali. Klíčem k pochopení doby třeba 80. let byl jak v undergroundovém psaní, tak i v tvorbě některých starších disidentů syrový prožitek života. Nad Landsmannovými Pestrými vrstvami máte pocit, že si v uvozovkách stačilo sednout a vychrlit všechno to, co bylo okolo. Placákův Medorek odráží dobu tak, jak ji autor zažil. Při čtení Vaculíkova „deníkového“ Českého snáře máte pocit, jako by autor stihl zároveň psát i žít. Jinými slovy literaturou byl v první řadě samotný život, vedený navzdory nepříteli a oficiální rétorice.
Naproti tomu Škvoreckého vypravěč a „inženýr lidských duší“ Danny Smiřický působí už „unaveně“, jako by to bylo symptomem jeho existenciální krize života v Kanadě. Hodně toho prožil, ale z jeho nynějších slov se zdá, že se mu život dávno zastavil. Snaží se alespoň si pozdržet vzpomínky na minulost, vypráví o československých dějinách kanadským studentům, kteří nic nechápou. Mohlo by se zdát, že skutečným prostorem románu Inženýr lidských duší je divadelní jeviště, které přehrává vzpomínky z minulosti, a jeviště s naslouchajícími diváky.
Z Kunderových emigrantských knih promlouvá například lehkost bytí lékaře Tomáše a jeho Terezy, která se ve Švýcarsku stává nesnesitelnou. Jejich život ztratil odchodem svou tíhu, ale i závažnost, neboť žádný z činů nenabývá venku oné naléhavosti jako tam doma. I článek do odborného časopisu stačí k tomu, aby si člověk zničil život. Naopak Tereziny fotografie z okupované Prahy vypadají v západním časopisu banálně, směšně, stejně jako všechny emigrantské debaty o politice.
Čilý literární ruch se soustředil kolem exilových nakladatelství, jakými byli 68 Publishers v Torontu, Index v Kolíně nad Rýnem, ale i četná další. V každém případě se tématem emigrantské prózy hlavně 80. let stává odstup, který autor postupně získává od své země a někdy dokonce od vlastního života. Můžeme jej chápat jako osvobození se od totalitního prožitku, ale lze v něm vidět rovněž vymanění se z národního zápasu malé středoevropské kultury. Kundera dovedl přesídlit i v jazyce, „přehrál se“ z češství do větší kultury. Na druhou stranu jeho postavy za odchod platí stínovou existencí, která je na rozdíl od života v nemožných podmínkách Československa přese všechno méně autentická - jaksi náhradní, absurdní. Vedou je motivy z druhé strany železné opony, odrážejí život, který je nepřítomný. Vedou „nepřítomnou“ existenci.
Podobná emigrantská dramata viny i svobody živila v socialistickém táboře řada domácích resentimentů. Součástí těch to výčitek vůči utíkajícím literátům bylo, že dali přednost sobě před společným národním údělem. Kundera se sám brání, když říká, že jej budou jistě považovat „za chladného či hanebného“, když opustil zemi v těžké chvíli. Ale on z toho není nešťastný, naopak „ve Francii prožil své nejšťastnější období“. Paradoxní na tom je, jak se jeho český příběh, jehož se vzdal, náhle vrací prostřednictvím médií, skandalizujících článků a snahy historiků vypátrat morální pochybení v jeho komunistické minulosti. Mohli bychom s nadsázkou říct, že s jeho středoevropským osudem, který mu už nepatří, nakládají volně druzí - za jeho nepřítomnosti
Mezera emigrace
Mezi světem uvnitř a vně literatury 80. let zela mezera, která měla ve skutečnosti podobu spíše prázdnoty než plotu s ostnatým drátem, postaveným za poslední železniční stanicí. Ztracený prostor mezi dvěma systémy, ale i životy musel člověk namáhavě překročit. Jaroslav Hutka to nazval stavem, kdy se „znovu narodíte, jenže tentokrát bez dětství“. Některé romány, například Miliónový jeep Jana Nováka, se vracejí k uprchlickým táborům. Spadá sem psaní, které zachycuje zkušenost osamělosti či prožitek pocitu vyvržení, jímž hrdinové emigračních dramat procházejí. Tématem próz Jaroslava Vejvody či Jana Beneše je demýtizace západních snů, z nichž se čerství příchozí probouzejí.
Je nasnadě, že emigrantská dramata příslušníků mladé generace z undergroundu 80. let nabývají jiný charakter, jejich příběhy jsou více outsiderské. Dávno se neřeší zrada národa, ale spíše osobité konflikty s mocí, autoritou a s minulostí. Sledujeme příběhy hrdinů, kteří utekli před režimem - a nyní hledají, kde by mohli pokračovat v nedokončené revoltě. Jenže mezitím už pozbyli původního nepřítele, který zůstal daleko. Navíc mají novou emigrační identitu. Žijí v tak trochu neskutečném světě, který je na jedné straně svobodný, ale zároveň plný minulých vzpomínek. Mohou po něm putovat, poletovat, aniž by však dokázali v realitě zakotvit.
Třešňákův román Klíč je pod rohožkou vypráví bloudění dvou svérázů, kde se prolínají státy, stejně jako pábitelské kecání. Mohlo by se zdát, že jeho hrdinům paradoxně chybí zápas proti totalitní společnosti. Zatím se obracejí proti celému světu - a jeho trpkému lhostejnému karnevalu, který už nemá hlídače, ale kde se může vše. A lidem je to jedno. Cítí, že byli ve svém boji o autenticitu a pravdu zrazeni, zatímco těžce hledají klíč k nové době. „Žaluju světu,“ říká po letech písničkář Třešňák.
Chápání emigrace se v Česku zlepšilo s návratem řady spisovatelů do vlasti a s jejich úspěšnou publikační činností. Nicméně ona jizva po rozpolcené literatuře se nikdy docela nezahojila, jako by i ona přispívala k rozdělení našeho vnímání na svět vně a ten uvnitř, na povrchu i pod povrchem, toho domácího i cizího, před a po. Nakonec se na sebe už nedovedeme dívat bez tohoto komplexu, který vyděluje naši zemi z evropského prostoru, ale i ze skutečné reality.
Navíc se stal paradox. Zatímco za socialismu vznikala řada zajímavých knížek, promlouvajících podstatně proti systému, ale i o lidské zkušenosti moderního člověka, dnes jsme se ocitli v jakémsi postsocialistické kocovině. Například někteří zahraniční bohemisté se obávají, aby naše tvořivost, kterou jsme dokázali vzdorovat režimu - a pojmenovat podstatu totalitní moci socialismu 20. století, se postupně zcela nevytratila.
Příspěvků: 0