Touha Oskara Kokoschky ožívá v románu Afonsa Cruze

O rok později publikoval Encyklopedii světového příběhu (Enciclopédia da História Universal), kterou kritika dává do souvislosti například s Borgesem a za niž Cruz získal Velkou cenu Camila Castela Branca. V roce 2012 mu za román Kokoschkova loutka (A Boneca de Kokoschka) byla udělena Cena Evropské unie za literaturu.

Afonso Cruz kromě psaní ilustruje knihy, podílí se na tvorbě animovaných filmů a hraje v kapele The Soaked Lamb. Procestoval více jak 60 zemí, jeho domovem je však v současné době portugalské Alentejo, kde žije s rodinou na statku a vaří si vlastní pivo. V roce 2015 představil v Praze během festivalu Noc literatury již zmíněnou knihu Kokoschkova loutka, která zatím jako jediná v překladu dovoluje českému čtenáři nahlédnout do poetiky hlasu současné portugalské prózy. Kniha vyšla v nakladatelství Argo v překladu Marie Havlíkové roku 2015 doprovázena autorovými ilustracemi a fotografiemi.

Afonso Cruz:
Kokoschkova loutka

Argo
2015
Překlad: Marie Havlíková

Román Kokoschkova loutka si od svého vydání našel příznivce i odpůrce, jejichž názory do jisté míry zrcadlí jeden z paradoxů (nejen) postmoderní literatury – o knize se jednak píše na univerzitách, zároveň se ale dobře prodává a je čtena širším publikem. Autor se totiž v románu pokouší překročit portugalské hranice a tematicky vychází vstříc evropskému čtenáři ve snaze dotknout se několika klíčových obrazů evropských dějin 20. století. Klíčový výrazový prostředek představuje metafora, která na čtenáře pomyslně pomrkává již ze samotného názvu.

Cruz se inspiroval vášnivým vztahem tehdejší femme fatale Almy Mahlerové a malíře Oskara Kokoschky. Jejich společné okamžiky však provázel sled žárlivých výstupů ze strany malíře, které nakonec zapříčinily rozchod milenců. Kokoschka se poté se ztrátou Almy nedokázal vyrovnat a nesmířil se s jejím odchodem. Z toho důvodu zadal zhotovit podle vlastních představ  její kopii – loutku, s níž si celé hodiny povídal, vodil ji do společnosti, dokonce o ní ústy služebnictva nechal kolovat různé zvěsti. Afonso Cruz na tento poněkud groteskní vztah malíře a loutky navazuje a svým čtenářům představuje, že alespoň částečně je tato Kokoschkova obsese patrně v každém z nás…

Knihu tvoří tři části, v nichž se za pomoci hned několika vypravěčských postupů odvíjejí osudy čtyř postav – Bonifáce Vogela, Izáka Dresnera, Cilie Kacevové a Matyáše Popy. V románu nechybí například strategie vkládání příběhu do příběhu či fiktivní otázka autorství, kdy se jakožto čtenáři Kokoschkovy loutky z pera Afonsa Cruze pročítáme postupně k románu Kokoschkova loutka od jedné z postav – Matyáše Popy či německého prozaika Thomase Manna. Nikoli náhodou se z počátku příběhu postavy setkávají ve vybombardovaných Drážďanech. Rozpadající se město zčásti zrcadlí fragmentární strukturu románu, kdy se čtenář od první kapitoly lehce pročítá k astronomicky vysokým číslům kapitol a může si pouze domýšlet množství informací, které mu absencí neuvedených pasáží možná unikly. V neposlední řadě se pak jako necelistvé či děravé jeví i paměti postav, které se pomalu skládají a doplňují z dílčích střípků. Postavy se své životy pokoušejí sestavit prostřednictvím procesu rozvzpomínání, ať už za pomoci fotografií, zápisků, epištol, knihoven či babiččiny paměti.

Jazyk vypravěče mnohdy evokuje úvahy o možnostech a limitech řeči po hrůzách druhé světové války. Možná právě z toho důvodu se kapitoly tu a tam skládají pouze z několika vět, na jiných místech se zase úmyslně zaměňuje příčina s následkem, a čtenáři tím o postavě zjišťují krkolomné, ,,protože se potil, bylo horko.“ Pointou románu nemusejí být primárně intertextuální či postmoderní vypravěčské postupy, ale spíše schopnost, lépe řečeno, ochota čtenáře dešifrovat metafory, kterými vypravěč doslova zaplavuje stránky. Jednu z nejsilnějších, snad i stěžejní, představuje právě Kokoschkova touha.

V recenzi Jakuba Káry Převeliká tíha kultury (HOST, roč. XXXI, č. 8, 2015, s. 97) čteme, že o ,,moudrech a metaforách“ uvedeného románu raději nepřemýšlet. Autor recenze knihu popisuje jako text předstírající hloubku, Cruzovu poetiku přirovnává k mudrování brazilského autora Paula Coelha a román nakonec odsunuje do police tzv. „airport fiction“, která má čtenářovu pozornost pouze odvést od ,,nudného letu“. Nabízí se otázka, zda román nepůsobí tímto dojmem právě v případě, že rezignujeme na skutečné porozumění metaforám? Román opravdu v mnohých rovinách připomíná dnes již učebnicovou definici postmoderního románu, který pracuje jak se zmiňovanou intertextualitou, tak si hraje s mytologií, s fiktivními vypravěči a vloženými příběhy, které odpadávají jako jednotlivé slupky při loupání cibule. Některé pasáže také v menší či větší míře odkazují na borgesovskou poetiku pracující s kabalou, labyrintem či knihovnou. Na druhou stranu je ale možné dát prostor metaforičnosti a obraznosti textu. Dílčí ,,submetafory“ doplňují a rozvíjejí hlavní metaforu, která se snaží nabídnout lidskou touhu v několikavrstvé škále – od základního námětu v podobě touhy Oskara Kokoschky obejít zneklidňující skutečnost a vytvořit si vlastní Almu, tento Pygmalionský mýtus navíc umocňují odkazy na Golema, k touze postavy Matyáše Popy uchovat se v pamětech druhých, jelikož ti také nesou náš odkaz prostřednictvím svých představ a nastavují tím zrcadlo, až po touhu člověka zachovat odkaz právě skrze nesmrtelné umění. Kniha Kokoschkova loutka je v tomto ohledu zneklidňující román, který sice může postmoderní slupkou dnes působit tuctově, ve skutečnosti však vyžaduje pozorné a vlídné čtenáře, kteří vezmou román s trpělivostí podruhé do rukou, tentokrát mimo prostor letištní haly.