Próza
Sarah Quigley: Dirigent
V letech 1941 až 1944 byl slavný Petrohrad, v té době přejmenovaný na Leningrad, obléhán a bombardován německou armádou. Město bylo poničeno a zemřelo v něm hladem asi milion lidí, zejména v prvních dvou letech obléhání. V té době se odehrává i román Dirigent o vzniku a „prvním“ provedení legendární symfonie č. 7 Dmitrije Šostakoviče, zvané Leningradská.
Kniha je prvním českým překladem Sarah Quigleyové, která, ačkoli je u nás neznámá, je úspěšnou a zkušenou autorkou beletrie i literatury faktu, kritičkou i lektorku tvůrčího psaní. Pochází z Nového Zélandu, kde platí za jednu z nejvýznamnějších kulturních veličin, a v současné době žije v Berlíně.
Dmitrij Šostakovič je jednou ze tří hlavních postav románu. Dalším je Karl Eliasberg, často zvaný Elias, dirigent rozhlasového orchestru (viz titul knihy), který by za normálních okolností, tedy v dobách míru, zůstal zapomenut ve stínu věhlasného Jevgenije Mravinského a jeho Leningradské filharmonie. Osudy Šostakoviče a Eliasberga jsou doplněny typicky válečným (a zřejmě zcela fiktivním) příběhem houslisty Nikolaje Nikalajeva a jeho dcery. Ze skutečně žijících osob v románu vystupují ještě hudební vědec Ivan Sollertinskij a balerína Nina Bronikovová, dále rodinní příslušníci zmíněných, známí politici, hudebníci apod. Klíčové postavy ze stránek mizí přesně tak, jak postupně opouštěly město (včetně samotného Šostakoviče) a jsou nadále jen citovány jejich dopisy či telefonáty z bezpečného zázemí. V poslední kapitole zůstává Karl Eliasberg sám před neúplným a zdecimovaným orchestrem a na stojanu před ním leží mimořádně obtížná a rozsáhlá partitura.
Román je prostě řečeno velmi dramatický a poutavý. Rychlý spád, pointované krátké kapitoly, čistý a umírněný jazyk. Lze rozpoznat zkušeného autora, který umí vybalancovat fikci a logiku historických souvislostí, obkroužit, nezveličit ani nepopřít symptomy doby, ve které se příběh odehrává, a dopřát postavám jen takovou míru slabostí, abychom je milovali.
Elias, kterého autorka vybavila tzv. negativním otcovským komplexem, se postupně díky naplněným ambicím i citům, které v něm probudí okolní utrpení, mění z naprosto směšné figury v osobnost s autoritou. Pro Šostakoviče v podání Quigleyové je nejtypičtějším povahovým rysem jeho „vypínání“, kdy dokáže neslyšet okolní hovor a poslouchá jen hudbu ve své hlavě. A konečně Nikolaj, hrdina jednoznačně kladný, byť je také vybaven hněvem, zoufalstvím a v jedné vyhraněné scéně i bezcitností. Kapitolám střídavě dominují tyto tři osoby, jejich vzájemné vztahy se prohlubují a děj rychle graduje. Čteme o společenském životě leningradské hudební elity, o rodinných neshodách, o bouřích v hlavách, postupně i o válečných přípravách, náletech, narůstajícím hladu, zimě a bolesti a samozřejmě také o hudbě. V této souvislosti stojí za to upozornit na zmínky o Ravelově Boleru a dalších „krádežích“ čili „citacích“ v Leningradské symfonii. Nebo dialog, ve kterém Nikolaj vyřizuje Eliasovi pozdrav od Šostakoviče a říká: „Moc velkou radost nemá hlavně ze čtvrté věty – prý trpí tím, že ji skládal na jiném místě... a během evakuace... celé dva měsíce nemohl pracovat.“ Málokterý čtenář asi odolá - Šostakovič napsal kromě Leningradské dalších čtrnáct symfonií, dvě opery, tři balety, oratorium, smyčcové kvartety, koncerty, svity, mnoho scénické a filmové hudby, v textu se mihnout i zmínky o hudbě Mahlera, Rachmaninova, Skrjabina a dalších. Lze si, řečeno dnešní terminologií, dopřát ke knize působivý „soundtrack“.
Kupodivu román odolá při pochybnosti, zda dramatický příběh „ruských duší“ může vyprávět autor z jiného konce světa. Quigleyová se vybavila důkladnými rešeršemi, pojistila se úvodním slovem, kde předesílá, že nadřazuje účinek příběhu nad historická fakta, a prokázala lásku a oddanost tradiční ruské literatuře. Dokonce se jí daří na ni navazovat. Náznaky sexistického a pijáckého humoru jsou v podstatě cudné, přesně tak, aby mohly zaznít v Rusku čtyřicátých let, zobrazení zničeného města a lidského utrpení je zase chladně naturalistické, aby působilo jako přirozený důsledek událostí. Nechybí ani gogolovská (či bulgakovovská) grotesknost – scéna, kdy Eliasberg na rybím trhu namáčí dlaň do kaviáru, případně některé etudy upovídaných sousedek. Snad jen závěr je trochu příliš v západním stylu, tj. okázale šťastný.
Sovětská propaganda využívala Šostakoviče po celý jeho život, a tak i nápad, aby byla Sedmá symfonie provedena v Leningradě za obléhání, byl čistě propagandistický. Autorka se tématu dotýká vkusně, v románu sice vystupují lidé jako Andrej Ždanov, ale jen okrajově a nikoliv jako lidské bestie. I Stalin je vnímán jako poměrně vzdálená danost, která mezi přáteli snese i mírný výsměch (ohlédnete-li se při tom ze zvyku přes rameno). Jenže na povrch se ale dere ono obecné „mělo to smysl“? Leningradská filharmonie s Mravinským jsou dávno v bezpečí za Uralem, když Karl Eliasberg dostává prazvláštní úkol. Rozhlasový orchestr (údajně přežíval v počtu 15 osob) má být doplněn o hudebníky z fronty či „kde se zadaří“ a do tří měsíců má být Šostakovičova Sedmá nastudována a odehrána v živém vysílání v celostátním rozhlase. Elias nemůže odmítnout a ptá se sám sebe: „Mám se bát nebo být bezmezně nadšený?“
Ještě působivěji prožívá absurditu jejich snažení Nikolaj, taktéž si vědom výjimečnosti díla.:
„...dráždil ho Elias, jenž se v poslední době choval tak statečně, že všichni ostatní vypadali jako ustrašení zbabělci. A co teprve Šostakovič? Ten se svou symfonií už teď neskutečně proslavil a stal se symbolem odporu proti nepříteli. Lidé ho zbožňují a stojí ve frontách, jen aby slyšeli jeho Sedmou v podání tlupy chodících mrtvol... Zlobil se i na politické vedení – na to, že zinscenovalo tuhle hudební frašku a klidně kvůli tomu riskovalo život nebohého pilota, jenž musel s partiturou přeletět nad nepřátelskou linií – a stejně tak nemohl odpustit Rudé armádě, že je tak slabá a nedokáže vyhnat Němce ze země“.
Jiné otázky román neklade, není toho zapotřebí, jeho hlavním přínosem je příběh, důvěryhodná představa, že takhle se to mohlo stát. Jen zda toho bylo všeho zapotřebí, zůstává otevřeno. Při zkouškách jsou hudebníci promrzlí, podvyživení, sotva unesou nástroje, mnozí omdlévají. Elias zvedá taktovku „ze železa“ a poprvé ve své kariéře diriguje vsedě, protože vestoje by mohl omdlít. Smrt je všude kolem, město je zničené. Jenže vzepětí vůle hudebníků, následná sláva a dojetí trpících obyvatel jsou fakta doložená mnohými svědectvími. Autorka nás svým bravurním vyprávěním nutí, abychom k nim přistupovali s vážností a úctou, a znepokojení nad krutostí bolševické propagandy nechali pod vrstvou tradičnějších emocí.
Příspěvků: 0
