Per Olov Enquist: Kniha o Marii a Blanche

Per Olov Enquist:
Kniha o Marii a Blanche

Host
2007
Překlad: Zbyněk Černík

Úspěšný švédský romanopisec a dramatik Per Olov Enquist se znovu pustil do výzkumu možností románové formy. Není to poprvé, co si pro své vyjádření zvolil způsob, jenž by se v jeho osobitém pojetí dal definovat jako dokumentární. Ač text připomíná autentickou rekonstrukci konkrétních událostí (včetně toho, že autor nešetří reáliemi, daty a dobovými souvislostmi), je třeba jedním dechem dodat, že čtenář nemůže ani na chvíli pochybovat, zda čelí mistrovské fabulaci.

Román fakticky stojí na příběhu dvou žen – objevitelky radia Marie Curie-Sklodowské a Blanche Whitmannové, nejznámější pacientky a milenky uznávaného pařížského lékaře Charcota. Toť vše, o čem můžeme hovořit s jistotou. Autor se drží prostého jazyka, jako by mu – možná až obsedantně – záleželo na jediném – sdělit svůj příběh co nejsrozumitelněji. Byť je to na úkor košatosti textu, byť ho to nutí k neustálému opakování obratů a figur a připomínání důležitých motivů a metafor. Jako by právě toto opakování bylo principem otevírajícím prostor novým významům a interpretacím. Jako by jej vedly stejná touha a stejné přesvědčení, které nutí hrdinku příběhu Blanche psát a odpovídat (si) stále dokola na zdánlivě marginální otázky.

Na principu této zvláštní repetice, vracení se a předbíhání děje, podává autor příběh z pohledu třetí zcela vně stojící osoby. Tradičním stylem „vševědoucího vypravěče“, který ale zároveň evidentně přiznává svůj zainteresovaný postoj i zcela zvláštní intimní (chtělo by se říci otcovský) vztah k příběhu – své hrdiny oslovuje křestním jménem, je účasten jejich touhám, obavám, rozhodnutím i jejich následkům, jakoby s celým textem i postavami vedl dialog.

Tím, že autorův přístup je výrazně psychologický, podivuhodně vykresluje „vzpomínku“ na přelom dvou století, s jeho patosem i naivitou očekávání. Omyly a klopýtání lékařství i vědy a za vším – ten nejprostší a nejniternější příběh člověka. Dál si nemusíme lámat hlavu s biografickými a dobovými fakty, když se nám odkryjí intimita a ryze lidský rozměr příběhu – od počátku zjevně a jasně definovaného smrtí, jako veličinou, jíž jedinou lze určovat váhu věcí.  Ač si vyprávění až do konce udrží podivný dokumentární styl, tato volba působí provokativně vzhledem k tomu, co je skutečnou osou a těžištěm textu – a sice nejzákladnější, zcela banální a ve smyslu také existenciální dimenze lidského chápání, porozumění a výkladu světa. Tak by se Enquistův román mohl docela dobře jmenovat Kniha o lásce a svědomí.