Jan Němec: Hra pro čtyři ruce

Jan Němec:
Hra pro čtyři ruce

Druhé město
2009

Když začnete číst povídkovou sbírku Hra pro čtyři ruce, tak se bohužel neubráníte pocitu, že čtete spíš sborník, než knihu jednoho autora. Už na přebalu totiž odpovědný redaktor Miloš Voráč píše, že žádná povídka se nepodobá jiné a sugeruje čtenáři pocit, že každou povídku psal jiný autor. Proč však psát na přebal něco, co je zaprvé zřejmé po prvních dvou povídkách a čtenáře to připraví o to nejvíc vzrušující, o první vlastní čtení. A zadruhé to působí jako omluva, nutivé zdůvodnění, jakoby svatým pravidlem povídkových knih byl jednotný jazyk. Nemohu se ubránit dojmu, že Miloš Voráč „spoileroval" hned v anotaci. 

Různost prostředí, hrdinů i vypravěčských postupů je na této knize to nejpřitažlivější a musí se číst jako koncept. Jan Němec přizpůsobil jazyk každé povídky hlavní postavě a ve většině případů mu to vychází velmi dobře. Kniha působí svěžím dojmem, s každou povídkou se mění rytmus, odvážně třeskuté téma střídá lyričtější, něžnější námět. Fakt, že se obsah ani forma každé následující povídky nedá odhadnout, díky čemuž čtenáře žene zvědavost, je hnacím motorem celé knihy.

Místa, kdy autorovi tento koncept nevychází, jsou povídky vyprávěné v er-formě, v nichž na sebe vypravěč poutá zbytečnou pozornost. Ukazuje se stylotvorná snaha za každou cenu, a právě v těchto momentech zřejmě dochází k schizofrenii čtenáře, kterému v hlavě tane formulka z přebalu o různosti autorů. Nejvíce je to vidět v místech, kde se autor pokouší o vtip a sklouzne k jazykovým hrátkám. Například, když v povídce Semtex skrze vypravěče ulítne uznávanému profesorovi francouzské literatury Rybárikovi banální parafráze „semtex se mnou" a podobně. Naopak místa, která opodstatňují rozmanitý ráz celé knihy, nacházíme například ve skvělé titulní povídce Hra pro čtyři ruce, která je napsaná s dvěma vypravěči a dostává tak dvouhře i po formální stránce, anebo Xoanon, jejíž příběh se přímo před čtenářem rodí z editovaného rozhovoru redaktora společenského časopisu.

Trefný podtitul knihy „Málem milostné povídky" napovídá jediné společné téma, a to jsou vztahy, láska, útrapy koexistence muže a ženy. Hlavní hrdinové buď hledají a tápou, anebo se vášnivě ženou za zdánlivými nesmysly. Jan Němec sám odůvodňoval zaměření povídek v pořadu ČT Čtenářský deník: „Lidé chápou svůj život jako individuální projekt, a to nenapomáhá existenciálním vztahům. (…) Nemají vztah k Bohu, nemají vztah k historii, nemají vztah ke společenství a jediný vztah, ve který doufají, je vztah k ženě nebo k muži, a to nikdo druhý nedokáže snést."

Kniha až palčivě reflektuje problémy současných vztahů. Nejvíce je to vidět v povídkách, které jsou zároveň tím nejlepším z celé sbírky: D1, Redhead busty Ariel, Xoanon, Semtex a titulní Hra pro čtyři ruce. Němec v nich postupně naráží na nevěru, pornografii, dobový ideál krásy, stáří vs. mládí i stigma první lásky. Nejvýraznější povídka knihy je Redheadbusty Ariel, v níž autor vypráví osud úspěšného ženatého muže, který se zamiluje do zrzavé dívky z internetového porna a která ho zaujme mateřským znaménkem položeným vysoko na levém stehně. Poté co zjistí, že pochází z Čech, rozhodne se jí najít a vyspat se s ní, což se mu také nakonec podaří. Závěr patří nečekaně brutální pointě právě s mateřským znaménkem.

V této jediné z „málem milostných povídek" dojde nakonec k pohlavnímu styku, a možná proto na první pohled povídka tolik vyčnívá. Němec také nijak stydlivě neodbíhá a poslední scénu popisuje velmi detailně. Když se však zamyslíme blíž, povídka svým směřováním zahrnuje, jak vyprázdněnost vztahů, tak bezbožnost a odcizení, a to tím nejradikálnějším, nejpřímějším způsobem – zaměňuje porno a lásku. Působí katarzně, i když velmi znepokojivě a je to jediná povídka, v níž hlavní hrdina nakonec dosáhne toho, co si sveřepě umanul, a to pouze za cenu deziluze. Povídka má ještě jeden důležitý mimo textový přesah, neboť hlavní hrdinka Ariel je napsaná dle skutečné postavy. Pokud do googlu zadáte heslo REDHEAD BUSTY ARIEL, zjistíte, že i to mrazivě vzrušující znaménko, je skutečné.

Zbylé povídky už tak zdařilé nejsou. Úvodní Pusa nosem je nedobře vystavěná sci-fi lovestory s nepříliš zajímavými květnatými popisy, Ruský člověk trochu nudí všudypřítomnou literární zkušeností z Dostojevského Idiota, na povídce Plátnem ke zdi je to nejzajímavější obsažené už v názvu a Do Paříže kazí lehce odhadnutelná pointa. Přes všechny tyto výhrady jsou však povídky stylisticky nadprůměrné, protkané literárními odkazy a formálně zajímavé, pouze z nich rušivě čiší autorovy literární ambice.

Prozaický debut devětadvacetiletého Jana Němce rozhodně stojí za přečtení. Ne tak často se stává, aby autor již ve své prvotině prokázal talent i vytříbený intelekt. Soubor povídek Hra pro čtyři ruce by si měl najít cestu do vašich knihoven.