Próza
Bálint Harcos: Naivní rostlina
Edice Překladová literatura při revue Protimluv nabízí to nejsoučasnější z literatury našich sousedů (pomíjím, že Maďarsko přímým sousedem už není). Převládá poezie a polština. Nejdeme tu ale i knihu Bálinta Harcose Naivní rostlina, přeloženou Tomášem Vašutem z maďarštiny.
Jde o druh textu, který nevnímáte jako soustředěný, příběhem lapený čtenář, ale buď jej metodicky rozkrýváte, nebo meditativně proplouváte jeho hmotou, kterou si podle vlastních zkušeností můžete nazvat surrealismem, proudem vědomí, šifrou nebo prostě nesrozumitelným blábolem.
Autor Bálint Harcos je ročník 1976, prozaický debutant, autor zatím jediné, ironicky nazvané básnické sbírky Sebrané spisy Bálinta Harcose. Z textu Naivní rostliny je zřejmé, že je to sečtělý a vzdělaný muž, naplněný tvůrčím přetlakem s výraznou chutí provokovat. Bohužel ale není žádným zjevením, originálem, suverénem.
Jeho hrdina je sám v pokoji a píše. Trápí se, nahlíží na své šílenství, útočí na budoucí kritiky, ostentativně si uzurpuje vládu nad světem, a zvažuje možnosti, jak jí dosáhnout. Připravuje se na sadistickou vraždu své přítelkyně, ke které dojde v páté kapitole. V šesté je hrdina poutníkem či bláznem, chvíli dřepí na větvi nějaké pohádkové vrby, chvíli prochází budapešťským židovským ghettem naslouchaje osudům kdysi ztracených či vyvražděných obyvatel. Následuje snový epilog, který stylisticky a částečně i tématicky kopíruje první čtyři kapitoly.
Sledovat nit takového vyprávění může činit potíže. Je možné ale číst povrchněji, okouzleně - radost hledat v konkrétních krásných obrazech a formulacích, které lze z textu vytrhnout a až poté o nich popřemýšlet. Občas jsem měl štěstí: „Břeh řeky, klády stromů. Horečnatá rovina. Milosrdná sestra odhání z tváře raněného vojáka mouchy, které ho štípou, ale jakmile přispěchá k dalšímu, slétnou se mouchy zpátky.“ Nebo: „Jsou-li dvě věci, už je to řád. Chaos je jeden. Nedělitelný.“ A ještě: „Ze stromů opadá listí, seschnou křoviny, proutí, tráva půvabného kriketového hřiště, kterou žvýkají lidské zuby.“ Sílu ukázaly i některé dílčí úvahy, například brilantní soupis vlastností dobrého diktátora, který je uzavřen „cynismem tak velkým, že ho již nazýváme naivitou“. V rámci historických zkušeností Maďarů i Čechů je to vynikající myšlenka. Pro leckoho i v rámci zkušeností osobních. Zde ovšem paradoxní, neboť ten, kdo touží být diktátorem, se jím sotva stane, dokáže-li podstatu diktátorství s takovým nadhledem a vtipem analyzovat.
Jinou možností, jak text číst, je jako netradiční úvahu o zlu - k takovému výkladu napomůže citát ze strany 37: „Filozof píše o nesmrtelných duších, ale shodí ze schodů žebračku, když ho obtěžuje při jeho škrabání. A básníci? A manažeři? Je třeba být zaslepený: jen na tom záleží. Já se kupříkladu s přesností inženýra hotovím ke hříchu, ale hrozím se všeho hříšného“.
Kapitoly Skok a V ghettu by obstály i jako povídky. Jen by nesměly připomínat jiné, letité modernistické texty. V jednu chvíli jsem si dokonce vzpomněl na Růži pro Algernon, v gramaticky rozbité podkapitole Oroduje za okolí (V ghettu, str. 83) je formulace „ještě jsem měl záchvaty“, resp. „akdš jsemsem přišel ještěj seměl záchvatky“. Mentální postižení nebo psychická nemoc nicméně nemohou být součástí výkladu textu, nikde jinde žádný náznak není, opakovaně „to nevychází“. Za další - provokativní grotesknost při nakládání s mrtvolou v kapitole Skok. Rozřezat na kousíčky, sníst, dát průchod perverzitě… Proč? Pokolikáté už?
Osobně bych se přikláněl k výkladu nefilozofickému, mám za to, že jde o surrealistické básně v próze, původně spolu nesouvisející a až dodatečně stehované k sobě. Knize by slušelo spíš rozčlenění na jednotlivé podkapitoly s vlastními názvy než tahle „hra na novelu“. Knihu je potřeba číst od začátku do konce, ale pravděpodobně tak nebyla psaná. Kdyby autor a nakladatel nechali pořadí textů na čtenáři, orámovaly je a seřadili do sbírky, mohla být kniha o dost lepší.
Uprostřed módní vlny zapeklitě vyprávěných uměleckých thrillerů má své místo i básnická smršť, próza bez příběhu. Taková čtenářské potřeba vůbec není mrtvá. Proč ale Naivní rostlina vzbudila v Maďarsku tak velkou pozornost (tvrdí to alespoň nakladatel na přebalu), nechápu. Mám za to, že podobných textů, upřímně imaginativních, ale bez skutečných předpokladů šokovat, se nachází v šuplících staré Evropy víc než dost.
Příspěvků: 0
