Recenze
Něžná píseň Leïly Slimani
„Menší z dětí bylo mrtvé.“ Uvozuje svůj románový příběh francouzsko-marocká držitelka Goncourtovy ceny Leïla Slimani. Již podle první věty by se dalo říci – kombinace Émila Zoly a Alberta Camuse pro nové tisíciletí. Něžná píseň rozehrává teskné melodie, při jejíž ouvertuře je čtenáři jasné, že o ukolébavku rozhodně nepůjde. Autorka však skládá noty na osnovu s dokonale chladnou hlavou.
Leïla Slimani je teprve pětatřicetiletá absolventka prestižní pařížské školy politických studií. Narodila se v marockém Rabatu. Již debut této mladé spisovatelky Dans le jardin de l’orgre v roce 2014 usadil francouzskou kritiku do sedadel a nechal se ověnčit cenou Flore. A právě druhý román Něžná píseň (Chanson douce) již dosáhl na francouzské literární nebe a získal Goncourtovu cenu. Život a literatura ale nejsou pouze o získaných ocenění. Leïla Slimani především otevírá debatu o zdánlivě přízemních problémech současné Francie – propastný rozdíl ekonomických tříd, práva žen, neschopnost integrace imigrantů a v neposlední řadě i problém nekonečný a celosvětový, vztah matky a dítěte.
Román rozehrává několik pařížských osudů. Jednu syžetovou konturu vybarvují různé úhly pohledů. Mladá Myriam, jež se snaží vytěsnit svůj arabský původ, je matkou dvou malých dětí – starší Mali a mladšího Adama. Pod rouškou absolutního štěstí v podobě rodinného života se skrývá absolutní tíseň ze čtyř zdí obývacího pokoje plného hraček, upatlaných umělohmotných talířků a ukřičených pohádek. Právnické ambice se střetávají s bezpodmínečnou mateřskou láskou. Jako dar z nebes přijde na scénu chůva Louise, Mary Poppins moderní doby, starší žena panenkovského vzhledu, která je schopná navařit, uklidit, pohrát si s dětmi a ještě u toho mít dokonale nalakované nehty. Zdá se, že Louise je přímo deus ex machina bezvýchodné situace mladé rodiny, jenže čtenář od první strany románu ví, že příběh dopadne tragicky. Louise jednoho krásného dne ubodá malé děti nožem na sushi během večerního koupání.
Jsme v permanentní tenzi, i když kompozičně není text vytvořen na překvapivém zvratu zápletky, ale naopak na neustálé touze vidět detail nebo znamení ve všech větách, ve všech Louisiných pohybech, chování a myšlenkových pochodech. Je ženou s bolestnými problémy, které pramení ve vlastní vykořeněnosti a v nenávisti k vlastní dceři. Od začátku víme, kdo je vrah a jen odkrýváme psychologii celého příběhu. Jenže to je jen jakási báze, na kterém Slimani vystavuje daleko rozsáhlejší a hlubší problém současné francouzské společnosti.
Román je přesnou ukázkou toho, že třídní boj je stále na pořadu dne, že otázka ženské suverenity je trvalý problém a že proces začleňování imigrantů do společnosti nefunguje tak, jak si byrokratická administrativa naplánovala. Ano, Leïla Slimani jde do extrému, ve kterém se všechny emoce a psychické problémy vykonstruují v thriller. Jenže takový je úděl naturalisticky ztvárněné literatury, může nám do hlavy zahnízdit varovný signál, díky němuž se v našem aktuálním světě nikdy nedostaneme do takové absurdity, v níž bychom vraždili děti.
Maghrebský původ Leïly Slimani nám otevírá nové okno interpretace textu. V příběhu se totiž velmi viditelně tematizuje vztah mezi „bílým“ pánem a „imigrantskou“ chůvou. Paul, otec rodiny, liberálně až socialisticky vychovávaný bílý Francouz se ze dne na den učí roli zaměstnavatele, kterou doposud neznal. Jde mu to však kupodivu rychle a hladce. Získání moci nad druhým je natolik opojné, že se z obou mladých rodičů stává malá rodinná firma. Chůva Louise je bílou Francouzkou, u které se každý na hřišti diví, proč má za potřebí takto „podřadné práce“, když není imigrantkou. Ženy původem z afrických i asijských zemí se ve Francii totiž velmi často živí tak, že se starají o děti z bílých rodin a jejich domácnost, přičemž na ně nezřídka večer čekají děti vlastní, a jsou často rády, když je mají s sebou ve Francii. Problém se však skrývá na několika frontách, Francouzská matka má totiž placenou mateřskou dovolenou pouze několik týdnů, je tak odkázána na chůvy, které kvůli ne zrovna respektovanému statutu zaměstnání zastávají nejčastěji imigrantky. Dalo by se říci, že se tak současnost vrací do období kojných a vztahového distance rodičů od svých vlastních dětí.
Leïla Slimani do krátkého románu, jenž je opravdu protkán jakousi hudební linií, zakomponovala vše – šílenství, úzkost, depresi, ale i chvíle absolutního rodinného štěstí. Navíc hovoří k současnosti, otevírá diskusi a zanechává hluboký dojem. To je literatura.
Vydalo nakladatelství Argo v roce 2017, přeložila Sára Vybíralová.
Příspěvků: 0