Mohammed Achaari: Archa a motýl /ukázka/

ZE VŠECH SVÝCH PŘÁTEL jsem si udržel dva – Ahmada Majda a Ibrahima al-Khajátího.    Měl jsem na to svou teorii: v našem věku už jsme neměli čas ani energii dělat si nové přátele. Nicméně moje přátelství s nimi se ukázalo být problematické, protože oba se mnou jednali s jakousi nadřazeností, s níž se mi vměšovali i do těch nejmenších drobností mého života. To se dělo obzvláště během rozrušení, jakým jsem procházel, když jsem byl přesvědčen, že nejlepší způsob, jak se zbavit někoho, koho nemáte rádi, je vyměnit je za někoho jiného. Ale ve skutečnosti bychom to měli udělat nejdřív sami se sebou, a pak teprve s ostatními. V tom stavu jsem neměl žádné iluze o svých opravdových ztrátách. Zjistil jsem, že skutečnou ztrátou není to, co pominulo, ale spíše náš pocit bezmoci, že jsme nedokázali jednat. Četl jsem – už si nevybavuji kde –, že při narození máme neomezené možnosti různých životů, ale v době, kdy umíráme, nám zůstala jediná možnost, a to ta, která se vyplnila. Nešlo ani tak o to, že bychom opominuli nějaké možnosti – protože nám v našich životech nebyly dostupné – ale o to, že jsme tragicky přišli o možnost být jiní, než jsme byli.

Al-Firsiwi vyvinul teorii, že imigrace je červ, který užírá duši. Kdykoliv od té doby v Bu Mandara otevřel oči, byl svědkem lidí mučených místem, které opustili na venkově, mučených místem, které jim umíralo v náručí, a mučených místy, do kterých si vysnili emigrovat. On sám strávil deset let kutáním ve skále, aby imigroval do Německa, a když konečně jedno zasněžené ráno přijel, usedl na nádražní lavičku a potisící se snažil vybavit si jméno města, kam měl namířeno. Disslutet, Disselcorf, Disselboot, Disselcokhat, Dissel, Düsseldorf. Bože, byl to Düsseldorf, kde ho Hamady Burro přijme s úmyslem, že jej ožení se svou staropanenskou sestrou, jíž kosti už seschly chladem. Mohl počkat, napadlo najednou Al-Firsiwiho. Když dostal svoje papíry a bezpečně si je uschoval do svého vojenského kabátu, každý by měl slyšet o eskapádách al-Firsiwiho, jež rozezní nebe nad Disselbonem, Dissoltoztem, Dissolbufem, Düsseldorfem, ano Düsseldorfem! Stačilo mu, aby potřikrát vyslovil jméno toho města a už měl mocnou erekci.

Imigrace byla dřímajícím červem; sál a spal. Kdy se probudil? Al-Firsiwi věřil, že se probudil, až se věci usadily, až větry byly příznivé, až plachty byly vzduté a loď ladně plula. Když Al-Firsiwi dosáhl těch nejvyšších výšin, koupě a prodej, a po deseti letech strávených ve večerní škole, překládání u soudů, nákupu nemovitostí a vydělávání, jak se dalo, oženil se s německou Šagrat Al-Durr!

Tehdy se ten červ probudil a pošeptal mu do ucha: Chceš přijít o zdraví kvůli téhle rase? Chceš, aby tvůj syn vyrůstal jako křesťan, zatímco všichni jeho předkové až k Abrahámovi nesou Korán ve svých srdcích? Chceš dopustit, aby šarífové pokořili zbývající členy tvého kmene? Chceš, aby se město, v němž leží kosti proroků, stalo doupětem sodomitů, narkomanů a žebráků?

Takto dál mu červ den po dni našeptával a Al-Firsiwi vložil svou víru v Boha a zorganizoval svou zpětnou imigraci. I Diotima, jež uchovávala zápisník svého dědečka, který se s dalšími německými vězni účastnil vykopávek města Walili, přijala červa.