Hlavní
„Lze myslet jinak?" ptá se François Jullien
Filosof François Jullien, který se snaží obrodit evropskou etiku, zvolil k tomu okliku přes Čínu. Významný francouzský filosof se zapojí do diskuzí na téma „Krása spasí svět" Festivalu spisovatelů Praha 2019.
K definici moudrosti v knize Seconde vie (Druhý život) zaujímáte postoj, který bychom mohli označit za protichůdný. Na jedné straně vytýkáte moudrosti arbitrárnost, vytýkáte jí, že některé premisy nezdůvodňuje. Ale na druhé straně vkládáte do své promluvy etický rozměr a čtenáře vybízíte k morální náročnosti. K tomu, aby vzal vlastní život do svých rukou. Jak spolu obě ty věci skloubit?
Myslím, že pojem moudrosti je dnes dvojznačný. A to proto, že má svou silnou a slabou verzi. Silnou verzi proto, že opravdu existuje sofia (moudrost) starých Řeků. Ale jasně vidíme, jak se Řekové postupně od moudrosti „žití“ odkláněli k epistémé (vědění), tedy k touze po poznání: tento řecký obrat poznamenal evropské myšlení a na čínské straně nenacházím jeho ekvivalent. V dálněvýchodních kulturách zůstalo pojetí moudrosti po staletí téměř neměnné.
Pokud jde o dnešek, opravdu tu máme cosi, čemu se říká obchod se štěstím, který se zabývá jakousi poněkud neurčitou moudrostí, již lze dobře prodávat. Ta je jakousi slabou verzí myšlení, a ztratila tudíž konzistenci toho, čím bývala moudrost, jakou nacházíme v dílech antického Řecka, ale také staré Číny, jakožto reflexe o životě a schopnost osvětlovat život. Takovéto oslabení moudrosti vede k nekonzistentnímu, nekoncepčnímu, mdlému myšlení. Takže se opravdu stavím silně proti téhle lehkovážné, konfekční moudrosti, která zaplavuje trh a je v podstatě myšlenkovou leností.
Několikrát ve své knize využíváte čínské filosofické pojmy a svou vlastní zkušenost s Čínou. Co pro vás představoval vstup do čínské filosofie? Jak vám pomohla odpoutat se od zaběhlých možností západního myšlení?
Některým z těchto slov se vyhýbám. V první řadě pojmu Západ, což je ideologický termín. Jinými slovy nevím přesně, co to ten Západ je; ale existuje něco, co znám lépe, a to je Evropa, která má určité dějiny. Za druhé v souvislosti s Čínou bych nemluvil o filosofických pojmech. Mé vidění Číny je totiž takovéto: původně jsem helénista, filosof, a do Číny jsem přišel úkrokem stranou, abych se vymanil z teoretického horizontu Evropy, abych viděl, jak lze myslet jinde. Právě toto jinde jsem v Číně hledal. Nejdřív jsem na ni pohlížel jen jako na způsob, jak se vymanit z evropského myšlení. Považujeme se všeobecně za dědice starých Řeků, ale co o nich víme, dokud na toto dědictví nepohlédneme z odstupu?
A proč zrovna Čína? Z prostého důvodu: kvůli její exterioritě z hlediska dějin. Dějiny obou těchto koutů světa se začaly setkávat poměrně pozdě – pozdě v porovnání s jejich tradicemi z minulosti.
Dalším rozhodujícím hlediskem byla exteriorita jazyková: chtěl jsem se vymanit z evropského nebo přesněji indoevropského jazyka, a to tím spíš, že čínské písmo, které není fonetické, nýbrž ideografické, což představuje jiný systém psaní. V zásadě jsem si jako mladý filosof kladl otázku: „Odkud myslím?“, která vrtá hlavou nám všem. Jak mám pohlížet na své myšlení, které neznám? Používám Čínu jako jakousi nepřímou strategii, jak se vrátit k nemyšlenému mého myšlení. Nemyšlené je to, na základě čeho myslím, a co si tudíž nemyslím.
Žít druhý život tedy znamená existovat. Vy silně zdůrazňujete koncept existence, bytí: co to znamená „existovat“? A proč pouze někteří z nás „existují“, ačkoli všichni „žijeme“?
V Evropě otázku žití tradičně převzalo náboženství nebo literatura. Dnes naopak je třeba žití nově promyslet v jeho vlastním zdroji – právě proto, abychom nedopustili, aby se tohoto pojmu zmocnil obor osobního rozvoje nebo trh se štěstím a nepokazil ho. Avšak mě připadá, že žití jako takové není etické z jednoho prostého důvodu: proto, že jsem se naživu již ocitl. Člověk si nezvolil, že přijde na svět, ocitl se tu, protože se narodil. I když „nezapomínáme žít“, jak slovy memento vivere rád připomínal Goethe, žití nelze vydávat za poslání.
Z toho důvodu považuji za důležité sloveso existovat: to se nachází kdesi mezi být a žít. Existovat je zároveň doplňkem slovesa být: jak řekl Descartes, „sum, existo“, „jsem, existuji“. Sloveso být je totiž docela maličké, velice důležité svou konzistencí, avšak ze sémantického hlediska velmi křehké, Být je nejmenší ze všech slov, jak říkal Heidegger, ale zároveň se vyskytuje pod všemi ostatními slovy, přinejmenším v evropské tradici.
Do Číny mě vedlo to, že čínské myšlení zná sloveso být jakožto součást přísudku (jsem tady), ale neumí vyjádřit být v jednoduchém významu „já jsem“ - význam aplós, jak říkal Aristoteles – což vyjadřuje existenci. Sloveso existovat sloveso být zužuje a je chápáno na jeho základě – nezapomínejme teologický význam: exsistere je teologický výraz pro vyjádření postavení jsoucen setrvávajících mimo ducha Božího.
Tento teologický význam, zprvu velmi skromný, nabývá na šíři jako opora slovesa být a zároveň může sloužit jako prostředník mezi být a žít. V tom nacházím zásadní zdroj, který mě vede k promýšlení schopnosti existovat, ne v horizontu existencialismu 20. století, nýbrž právě k promyšlení schopnosti setrvávat mimo: ex-sistere. Mimo co? Právě že mimo zabředání nebo to, co nazýváte zvykem.
Překladatelka z francouzštiny, Helena Beguvinová, připravila vícero článků k Françoisovi Jullienovi, které zde budeme postupně publikovat.
Příspěvků: 0