Fotograf Schapiro: Baldwin byl extrémně osamělý člověk

Letos na jaře vydalo nakladatelství Taschen knihu fotografií Steva Schapira The Fire Next Time („A příště už oheň“), které zachycující americké občanské hnutí v 60. letech. Snímky jsou doplněny o texty Jamese Baldwina. O knize jsme psali již dříve zde.

Níže uvádíme redakčně zkrácený rozhovor se Schapirem, který vyšel v Die Welt a kromě Schapirovy práce pojednává i o tom, jaký Baldwin byl.

V roce 1962 jste si v New Yorkeru přečetl článek Jamese Baldwina. Změnil vám nějak život?

Nevím, zda ten článek nějak změnil můj život, ale za to zajistil, že jsem tohoto muže chtěl vyfotografovat. Tak jsem se zeptal magazínu Life, jestli o něm můžu udělat fotoesej.

Znal jste se s ním už z dřívějška. Vzpomínáte si na vaše první setkání?

Jen mlhavě. Když někoho fotím, jsem daleko nervóznější než on. Nikdy nevím, co bychom měli dělat nebo jak by snímky mohly vypadat. Neříkám: „Postavte se támhle a dívejte se semhle.“ – nic takového. Spíš jsem moucha na zdi. Nezasahuji. 

Začalo to Baldwinem, ale nakonec jste byl součástí amerického hnutí za občanská práva. Nebo bych měl spíše říct: jeho svědkem?

Jsem svědek. Ale skrze Baldwina jsem poznal hodně lidí. Fotografoval jsem Johna Lewise...

 ... bojovníka za občanská práva, který je v současnosti kongresman a nedávno měl tu čest být napaden Donaldem Trumpem.

Ano. Ale věděl jsem tenkrát, že John Lewis je John Lewis? Ne. Stejně tak jsem nevěděl, že Martin Luther King byl jednou z nejdůležitějších osobností naší doby, když jsem ho poprvé fotil.

První obrázek, který jste s ním pořídil, je pouhou figurou v pozadí. Později jste vytvořil jedinečné fotografie, které ho ukazují na mostě v Selmě. Věděl jste tehdy, že dokumentujete historický okamžik?

Ne. Jako fotografa pro časopisy vás zajímá pouze to, zda se vám dnes podařil dobrý snímek a zda se objeví v příštím čísle. V té době neexistovaly žádné galerie jako je tahle. Fotografie nebyla považována za umění. A já jsem zachytil tolik událostí, které se nestaly ničím památnými.

A tolik, které se historií staly. Byl jste první fotograf ve Filadelfii, Mississippi, poté, co aktivisté za lidská práva James Chaney, Andrew Goodman a Michael Sxhwerner zmizeli. Jejich mrtvoly našly o týden později. Jaká byla atmosféra v Mississippi, když jste tam dorazil?

Město se té situaci smálo. Všichni se tomu křenili. Podle motta: „Podívejte, tak tady máte toho černého kluka a tyhle dva levičáky ze severu.“

Jak to na vás zapůsobilo?

Chtěl jsem ukázat, co jsem viděl. Vyprávět příběh. Smějící se mladí muži na mostě.

Jaký byl váš vztah s Jamesem Baldwinem, se kterým jste cestoval?

Poté už jsem s ním nepracoval. Naposledy jsem ho viděl v Selmě. Možná bych měl být emocionálnější, ale v konečném důsledku jsou pro mě důležité ty snímky.

Pro Baldwina bylo hnutí za občanská práva zpětně také smutným příběhem. Přemítal nad těmi mrtvými: Medgar Evers, Malcolm X, Martin Luther King …

Takový byl – extrémně osamělý člověk. Vždycky měl nějakou krizi. Jsem si jistý, že také někoho takového znáte. Nikdy jsme se do letadla nedostali dříve než dvě minuty před odletem. Ale miloval lidi. A možná měl pocit, že ho lidé nemohli milovat stejně. Proto jsem ho vyfotografoval s tou cedulí: „Miluješ mě (teď, když už můžu tančit)?“

Mělo nějaký vliv, že jste vy, fotograf, běloch?

Nepřikládal jsem tomu žádný význam. Bylo to prostě tak. Dělal jsem jen svou práci, mezi lidmi, kteří plnili důležitý úkol udělat náš svět lepší.

Vidím ve vašich snímcích dvě věci: zranitelnost a důstojnost. Je to to, co jste chtěl zachytit?

Uvidím nějaký obraz a potom ho zachytím. Vidím to vždy rovnou jako celý výřez obrazu.

Vaše kniha končí v Memphisu. Poslední dvojstrana ukazuje otevřený kufr Martina Luthera Kinga v jeho pokoji v motelu Lorraine. Krátce předtím, než zde byl zastřelen. Ta fotografie, která visí naproti - tu jste vyfotil v koupelně, odkud střílel James Earl Ray. Vrahův otisk ruky je možné vidět na zdi. To není příliš daleko od Baldwinova pohledu na věc.

A přesto bylo hnutí za občanská práva triumf. Ano, lidé byli zavražděni. To je ta smutná část. Ale dokázali toho tolik.

Ani ultrapravicové hnutí a bílí rasisté na tom nic nezměnili?

To jsou pozůstatky. Samozřejmě existuje policejní násilí. Existují lidé, kteří jdou k policii, jen proto, že mají násilnické sklony. Ale není to tak extrémní jako v minulosti.

Zníte optimističtěji.

Ne. Čím budu starší, tím budu pesimističtější. Optimista jsem byl v šedesátých letech.