Básník za časů Putina (pokračování)

Druhá část

Kirill Medveděv začal psát dlouhé eseje o osudu ruské inteligence a uveřejňoval je online. A nakonec vyrazil do ulic. Na počátku roku 2007, pár měsíců poté, co jsem objevil jeho knihu a začal ji doporučovat svým přátelům, poslala mi moje sestra, novinářka v Moskvě, link na jednu zprávu z Ruska. „Není to ten tvůj Medveděv?“ zeptala se mě. Článek popisoval, jak Medveděv uspořádal sólovou demonstraci před jedním módním divadlem v centru Moskvy, protože jeho režisér podepsal dopis na podporu Putina, ale přitom uváděl hru protitotalitního básníka a dramatika Bertolta Brechta. Jeden rozzuřený člen divadelní ochranky vyšel ven a Medveděva udeřil, ten však dál pokračoval ve své demonstraci. Ano, tohle byl můj Medveděv.

Když jsem četl Medveděvovu kritiku moskevského literárního a intelektuálského světa, zasáhla mě především tím, jak odpovídala na tolik otázek, se kterými jsme se já a moji přátelé potýkali v New Yorku. Tady v Americe jsme psali o tom, jak nadnárodní společnosti podvádí – jak se vyhýbají placení daní, jak zadávají práci do ciziny, kde se zákoník práce nedodržuje, anebo tam vůbec neexistuje, a jak ničí životní prostředí. Novináři a spisovatelé potom svoje knihy nebo články publikovali u vydavatelů, které vlastnily… nadnárodní společnosti.

Medveděv tohle všechno zařízl. V Rusku přelomu devadesátých a nultých let byla pořád ještě vidět krev na rukou oligarchů. Takovým se rukou potřást nedalo. Jistě, bylo to komplikované – v těchto nakladatelstvích, časopisech apod. pracovali příjemní lidé, kteří to mysleli dobře, a člověk vždycky potřeboval peníze – ale to nebylo to komplikované. Medveděv rád cituje Brechta, který o spisovatelích říká: „Představte si, že musí vládnout přístrojem, který ve skutečnosti ovládá je.“ Hrát si se systémem znamená hrát podle jeho pravidel; ale můžete se také rozhodnout z něho vystoupit. A právě to Medveděv udělal.

A bylo toho víc. Ve svých esejích o inteligenci začal Medveděv rozplétat problémy, které nás v USA soužily už celé roky. Jaký je správný vztah literatury k politice? Není autorovou prací prostě psát jenom dobré knihy a pak je co nejvíce rozšířit mezi čtenáře? A co přesně je špatného na hravé všežravosti, která charakterizuje mnohé z toho, co bývá spojováno s mládím nebo „hipsterskou“ kulturou přelomu devadesátých a nultých let?

Medveděvova kritika takového autora usilujícího o oddělení veřejného umění a „soukromého života“, soudobé marnivosti a věčné umělecké slávy, je primárně určena liberálním autorům a kritikům, následovníkům Josifa Brodského. Medveděv postihuje i další tendenci v současné ruské kultuře, která je velmi zdatná v zapojování umění do života, politiky a současnosti; odmítá materiální záležitosti; podněcuje a posiluje k sebeobětování, vzývá Boha a národ.

Ač je Medveděv k postsovětské liberální inteligenci velmi kritický, je nicméně ze současných ruských autorů jediný, kdo si plně uvědomuje rozměr její tragédie. Ti nádherní, erudovaní, vnímaví lidé z generace našich rodičů, liberální inteligence, přátelé Brodského, fanoušci Vladimira Vysockého – co se jim stalo? Proč tak mizerně zahodili svou historickou příležitost? Medveděvův otec, Viktor Medveděv, byl v době perestrojky známým novinářem. V roce 1987, uprostřed informačního embarga, odvážně na Svazu sovětských spisovatelů v Moskvě oznámil, že Brodskij získal Nobelovu cenu. Podle Brodského životopisce Lva Loseffa rezonovaly ovace celou budovou.  Tak co těmhle milým, skvělým lidem uniklo?

Odpověď je překvapující. Ukázalo se, že to, co neznali, bylo to, co znali nejlépe: marxismus. Nikoliv sovětské „učení Karla Marxe“, ale tu spoustu poválečných Marxových myšlenkových následníků na Západě. Byla tu Frankfurtská škola a Sartre a Situacionistická internacionála a Pierre Bourdieu a angloameričtí myslitelé kolem New Left Review; ale také spoustu nezařazených myslitelů jako Barthes, Foucault a Baudrillard. Ne že by se o těchto jedincích v Sovětském svazu nevědělo, ale byli známí jen částečně anebo známí ve špatném kontextu. Například Sartre a Brecht se u antisovětské inteligence zdiskreditovali svou občasnou velkomyslností vůči Sovětskému svazu a ochotou přimhouřit oko nad stalinismem. Byl to do jisté míry bizarní svět, v němž vám jemní, vzdělaní humanisté v tvídovém obleku tvrdili, že, inu, v kapitalismu se někteří lidé topí a jiní plavou, a že jedinou další alternativou je diktatura a gulag. V Rusku devadesátých let se spousta těchto lidí prostě utopila. Ostatní si zvykli.

Ne že by ruská inteligence nevěděla, že jí něco uniká. Naopak: zločin sovětského režimu spočíval v tom, že je odřízl od toho, co nazývali světovou kulturou. Pro Medveděva je klíčovou postavou Josif Brodskij. Brodskij, kterému se podařilo uprchnout na Západ, pohnutě psal o své generační oddanosti kultuře – s pomocí citátu Osipa Mandelštama tomu říkal „touha po světové kultuře“. Světová kultura se k Brodského generaci dostávala po kouskách a ona ji hladově přijímala. „Nikdo neznal literaturu a historii lépe než tito lidé, nikdo nepsal rusky lépe než oni, nikdo naší dobou nepohrdal tak hluboce,“ zní jeho známý výrok. A já jako jeden, kdo vyrůstal kolem nich v Moskvě a poté ve Spojených státech, bych dodal: Nikdo nemiloval Beatles víc než oni, nikdo nemiloval Felliniho víc než oni, nikdo nečetl Hemingwaye, Roberta Frosta a Jacka Londona pečlivěji než oni. Tak co jim uniklo? Kde selhali ve svém vědění? Do jisté míry to byla jejich vlastní historie, kterou nemohli pochopit, jejich vlastní úspěch. Medveděv odhalil, že to, co jim unikalo, měli celou tu dobu přímo před nosem.

Nevím, zda naše překlady dokáží vystihnout upřímnost, průzračnost a vášeň Medveděvova psaní, jak v esejích, tak v jeho básních, ale snažili jsme se. Jak ví každý překladatel, styl je prostý, konverzační, takže tím nejtěžším často bývá dobře jej vystihnout. A Medveděv, ač zapálený student západní literatury a západního myšlení, se zaměřuje především na své ruské publikum.

Vlastně si myslím, že Medveděv je první skutečně postsovětský spisovatel v Rusku. A jsem šťastný, že mohu podat zprávu o tom, že se vrátil, do jisté míry, do ruského literárního světa – ale podle svých podmínek. Jeho Svobodné marxistické nakladatelství pokročilo – jeho první opravdovou knihou se v roce 2010 stal Marxismus a literární kriticismus (Marxism and Literary Criticism) Terryho Eagletona v Medveděvově překladu, od té doby nakladatelství vydalo autory jako Žižek, Badiou či francouzského sociologa a filosofa Michael Löwy, stejně jako ruské autory píšící o revoluční historii, protestu a sovětském disidentském hnutí. Vyrostlo ve vážné, prestižní a důležité, v pravdě postsovětské, první ruské nezávislé levicové nakladatelství, které publikuje díla vlastních lidí a těch, kdo s ním souznějí. Koncem roku 2011 nakladatelství vydalo knihu s jednou dlouhou rýmovanou Medveděvovou básní o rozhovoru s Claudem Lanzmannem, Sartreovým přítelem a režisérem filmu Šoa, který se uskutečnil během jeho návštěvy Moskvy. Medveděv založil rockovou kapelu Arkadij Koc – pojmenovanou podle ruského básníka a socialisty, který do ruštiny přeložil Internacionálu. Na podzim 2011 navštívil Medveděv poprvé v životě New York a strávil několik hodin v táboře Occupy Wall Street. Ale to už je jiná kapitola... 

.

Z anglického originálu přeložil Luboš Snížek.

.

Kieth Gessen je rusko-americký spisovatel, překladatel, novinář a redaktor, narodil se roku 1975 v Moskvě a v dětství se s rodinou přestěhoval do USA. To mu dává dokonalou pozici, kterou má člověk znalý Východu i Západu. Je dlouholetým přispěvatelem amerického časopisu The New Yorker.
Přeložil z ruštiny do angličtiny román Světlany Alexijevičové Modlitba za Černobyl, sepsal články bořící mýty o Vladimíru Putinovi a o obrazu Ruska v zahraničí, absolvoval Harvardskou univerzitu a učí na Kolumbii budoucí novináře.
Mezi jeho oblíbené autory a novináře patří mimo jiné nedávno zesnulý Derek Walcott, Jana Prikryl, Lenka Kabrhelová a Wesley Lowery – ale také básník, hudebník a rebel Kirill Medveděv, k jehož knize XY napsal předmluvu.