Próza
Maarten 't Hart: od traumatu k humoru – I.
Na Velký knižní čtvrtek, 14. března 2019, vyšla kniha Osud tažných ptáků nizozemského spisovatele Maartena 't Haarta. Doslov ke knize se do překladu nevešel, literární.cz ale dostalo exkluzivní povolení tento text Lukáše Vítka publikovat. Vzhledem k délce vyjde doslov rozdělen na dvě části.
Úděl knihy Osud tažných ptáků (Een vlucht regenwulpen, 1978) nizozemského prozaika, esejisty a biologa Maartena 't Harta [ma:rten het hart] patří mezi ty pozoruhodnější. Nelze si totiž nevšimnout, že text nese vročení 1971, přitom však vyšel roku 1978, tedy o celých sedm let později. Co stojí za tímto zpožděním? Autorská nejistota mladého spisovatele, finanční důvody nebo náhoda?
Než se pustíme po stopách vydání Ptáků, lze předeslat, že jejich čtenářská odezva je exemplárním příkladem marnosti všech kalkulů. Autor ani jeho nakladatel si od vydání románu vůbec, ale vůbec nic neslibovali. A přitom nečekaný úspěch Ptáků rozhodně předčil i jejich nejbujnější sny – náklad stíhal náklad, za první rok bylo prodáno 100 000 exemplářů, v roce 2014 't Hart obdržel ocenění za miliontý prodaný výtisk a dnešní suma i s překlady činí astronomických 2 500 000 kusů. Na psychologický román s lyrickými prvky se to téměř rovná zázraku. Ptáci by dnes klidně snesli srovnání i s tradičně úspěšnějšími žánry jako fantasy, které formují mysli současných čtenářů především. Z jiné strany vzato jako by vzbuzovali dojem, že se umělecká kvalita dá vyčíslit, což je jistě kacířská myšlenka, ovšem v dnešním prostředí nelítostné soutěže může dávat naději jiným začínajícím spisovatelům.
Vraťme se však ke skutečnému počátku, tedy k autorovi Ptáků. Maarten 't Hart (*1944) se narodil do tradiční, silně reformované kalvinistické rodiny v bývalém rybářském centru Nizozemska, provinčním přístavním městě Maassluisu. V jeho pozdějším zaměření na etologii, biologický obor specializovaný na chování zvířat, v níž se vypracoval i přes chudý původ, sehrálo nepochybně důležitou roli dětství částečně strávené v zelinářství 't Hartových prarodičů z matčiny strany v nedalekém Maaslandu, kde si jeho rodiče mohli oddechnout od města a Maarten se jako dítě mohl dosyta vyřádit. Drobná fauna a flóra okolních bahnitých struh a poldrů – tedy líni, berušky, ploštice, pulci, znakoplavky, čolci, pijavice, mechovci a vodomilové – ho fascinovala natolik, že se později ve své odborné dizertaci zabýval chováním koljušky tříostné, ryby příznačné pro oblast Beneluxu.
't Hartovo umělecké dílo čítá 44 knih, z čehož 16 románů, mnoho povídkových sbírek, esejí a známá monografie o Bachovi, a je úctyhodné i na nizozemské poměry nesmírně produktivních spisovatelů. A nutno podotknout, že není ještě uzavřené. Ve vzpomínkové knize Magdalena (2015), „románu o matce“, autor popisuje sám sebe jako hyperaktivní dítě. Jak v této knize, tak v autobiografickém milostném románu Čas zásnub (Verlovingstijd, 2009) si jeho matka, která jako tvůrčí síla prolíná takřka celým 't Hartovým dílem a reálně se dožila devadesáti dvou let, stěžuje, že Maarten jako malý neváhal v destruktivním zápalu strhnout ze stolu ubrus, jen aby viděl, jak se talíře tříští. Vedle toho napodoboval matku v typicky ženských činnostech jako pletení a vyšívání. Jeden 't Hartem vyšitý ubrus se dokonce dochoval a dnes tvoří součást expozice v Muzeu písemnictví v Haagu. Potíže s ADHD potomkem však plně ustaly až ve chvíli, kdy malý Maarten rozevřel první, dětskou knihu. Od té doby jeho život nabral nečekaný směr. V šesti letech se rozhodl, že se stane spisovatelem. 't Hart zpětně odhaduje dle rozměrů Reformované evangelizační knihovny v Maassluisu, že do svých dvanácti let přečetl 5000 knih, tj. dvě knihy denně tempem sto stránek za hodinu. V dělnickém domku 't Hartových se všeho všudy nacházela jediná kniha, a to Bible, což je pro reformované (tj. protestantské) prostředí vylučující jakoukoli formu zábavy příznačné.
Ortodoxní protestantismus neboli kalvinismus je kulturní fenomén původem ze Švýcarska a zprostředkovaně z Německa, založený na osobním, avšak veřejně projevovaném vztahu k Bohu, fenomén, který v Nizozemí věčně ohroženém záplavami dopadl doslova na úrodnou půdu. Tradice střídmosti, střízlivosti, pracovitosti, ale i poslušnosti vůči autoritě (otec, kazatel), spravedlivosti utrpení a všudypřítomné bázně z představy trestajícího Boha, kdy mezi spásou a zatracením není střední cesty, se v Nizozemsku plně rozvinula zejména v oblastech shrnutých pod označením „biblický pás“, táhnoucí se od severovýchodního Overijsselu přes Veluwe až k jihozápadnímu Zeelandu. Zajímavostí je, že náboženskému rozčlenění v Nizozemsku zhruba odpovídá složení půdy: katolíci se usazovali na měkkém písčitém podloží, kdežto kalvinisté snad pro větší houževnatost na tvrdém jílovitém. Do biblického pásu sice 't Hartův Maassluis geograficky nepatří, mentálně však rozhodně ano. Ze stejného sociálně-kulturního okruhu pak pocházejí nizozemští autoři Jan Wolkers (1925-2007), Franca Treurová (*1979), přeložení i do češtiny, a vedle nich také Jan Siebelink (*1938). Jedná se o svět sám pro sebe, kde kostely místo obrazů svatých nebo křížové cesty zaplňují dekorativně vyvedené biblické citáty svědčící o vládě slova, kde bezmála každý protestantský sbor (církev) rozvíjí vlastní teologii ve snaze odlišit se od těch ostatních, tamní věřící v neděli, jež je spjatá s dvěma návštěvami kostela, světí přísný odpočinek vylučující dokonce i jízdu na kole (četbu k 't Hartově štěstí nikoli), a kde kazatelé mají odpověď na všechno. Tamnímu myšlenkovému ovzduší stále dominuje konzervativní kreacionismus (evoluční teorie je pro toto prostředí i ve 21. století stále přísným tabu). Užití přítomného času je na místě, protože, i když svět 't Hartova mládí dávno odvál čas, pokud nepočítáme jeho působivé zvěčnění v literatuře, je tento náboženský živel v Nizozemsku činný dodnes, a to navzdory razantní sekularizaci šedesátých let, jež přinesla „odnáboženštění“. Doplňme, že nizozemský kalvinismus nikdy na rozdíl od katolicismu neprošel obrozující výhní 2. vatikánského koncilu. Pro nizozemskou společnost je tato tradice značně určující, a to mnohem více, než jsou sami Nizozemci ochotni připustit (dobře víme, že reflexe národních dějin probíhá velice pozvolna; Nizozemce nyní zaměstnává vypořádávání se s kolonialismem a s ním spojeným otrokářstvím). V 't Hartově díle se pravidelně vrací motiv, kdy dokonce i (klasická) hudba, v antice vedle vůní nejnevinnější smyslové potěšení a autorova celoživotní láska, je v rodině 't Hartových postav inspirované jeho vlastními rodiči zakázána coby „hříšné vábení světa“ či „světská marnivost“.
Životní styl spjatý s protestantstvím se projevoval především v oblasti přísné výchovy, s níž se 't Hart vyrovnává v mnoha svých dílech. (Ano, současný neoliberalismus s sebou přináší přesně opačné problémy.) Tak protagonistovi Času zásnub, studentu parazitologie v Leidenu, brání konvenční zábrany nocovat u přítelkyně, učitelky hry na příčnou flétnu Katje, přestože jejich vztah již dávno není platonický. Musí se s ní nejprve řádně oženit, aby se zbavil tendence ji skrývat. Navzdory nepříliš sympatickým rysům společenství, v němž vyrůstal, by se však autorův vztah k tradiční spiritualitě, od níž se během svých studentských let v liberálním ovzduší na leidenské univerzitě distancoval, dal spíše označit za nenávistně láskyplný než jako bytostné zavržení (podobná vášnivost připomene F. Nietzscheho a z opačné strany S. Kierkegaarda). Snad proto, že 't Hart náboženské výchově prosycené zpěvem žalmů bezpochyby vděčí vedle nezáviděníhodných traumat z mládí za cit pro slovo a lásku k hudbě, zbožnou klasickou hudbu nevyjímaje? Poslech sice praktikován nebyl, zato chrámová hudba ano – ke kostelním varhanám měl jakožto pozdější laický varhaník volný přístup. A za cit pro slovo proto, že 't Hartův otec, jak ho zaznamenává kniha Pohřební zřízenci (De aansprekers, 1979), dovedl citovat z hlavy celé biblické pasáže i s číselným udáním kapitoly a verše. Tento um je typický pro tzv. laickou kulturu, která místo formálního vzdělání, opírajícího se o moderní vědecký názor, upřednostňovala praktickou moudrost založenou na znalosti Bible. Křesťanskou víru autorovi nakonec v roce 1965 znevěrohodnilo vystoupení jednoho ze svědků Jehovových na televizní obrazovce. Od té doby je agnostikem, avšak svérázným. Proč? Mluvit o běžném materialismu by bylo nepřesné.
V půvabně ironické silně autobiografické povídce „Íkábódova matka“ ze stejnojmenného humorného povídkového souboru, v roce 2017 oceněného Cenou J. M. A. Biesheuvela, líčí autor kalvínskou bohoslužbu, které se na pozvání sám účastní coby příležitostný varhaník. Je léto a místního pastora má tentokrát zastoupit externí kazatelka Ilonka, jejíž příjmení v nizozemštině navíc ironicky znamená „kněz“. Očekávání vypravěče – 't Harta jsou vysoká. Jenomže naši hrdinové čelí praktickým problémům. Do kostela nedorazí nikdo kromě paní s dcerou, která – když uvidí, že by jinak byly na mši samy – raději modlitebnu opustí. Kostel zeje prázdnotou, přítomná je pouze jeho obsluha: autor–varhaník, kostelnice Anita, kazatelka Ilonka a členka staršovstva, jakési obdoby farní rady. Kazatelka nastolí otázku, zda bohoslužbu vůbec slavit, když není pro koho. Pro její pokračování se do rozpačitého ticha překvapivě vysloví sám 't Hart, známý ateistický biolog, „odpadlík od víry“ a autor takových článků jako „Bůh neexistuje“ a „Ďábel v bibli“ (opravdu je napsal). Je rozhodnuto, bohoslužba pokračuje. Ilonka káže na starozákonní téma, spisovatel slavnost prokládá Bachem. Obřad se celý skví a všichni jeho čtyři aktéři si ho takříkajíc užívají. Na následném kafi v presbyterně (v katolictví by se řeklo sakristii), v níž vypravěči neujdou půvaby převlékající se Ilonky, se na něho kazatelka vytasí s otázkou, jak si má vyložit, že on jako ateista se hraním zbožné hudby podílí na sloužení bohoslužby. Místo odpovědi, jíž se vypravěč elegantně vyhne, se však Ilonka dočká jen historky o tom, jak si autor musel dávat dostaveníčka s vlastní matkou v lese, protože její druhý manžel jí po smrti 't Hartova otce zakazoval stýkat se s „tím hrozným neznabohem“, jak ho otčím sám tituloval. Vážná diskuse o náboženství se mění v taškařici zakončenou hromadným smíchem. Možná nečekaně „české“ vyústění?
Položme si Ilončinu oprávněnou otázku: Jak je možné, že člověk, který se netají averzí k určitému typu křesťanství a který dokonce neváhá tvrdit, že evangelia jsou historický podvrh, přestože sám historik není, si v soukromí zpívá žalmy a v kostele zástupně hraje hudbu na slova „Můj nejmilejší Ježíši“? Ateista pobrukující si žalmy. Nejsme tu na prahu schizofrenie? Určité vysvětlení takového rozporu nabídl sám autor: jeho náboženské cítění se prý cele přetavilo do hudby, čehož dokladem je i monografie o Bachovi. Psychika je tajemná. Ať už je tomu jakkoli, je zřejmé, že se jedná o rozpor tvůrčí; tvůrce si ho uvědomuje a s gustem ho využije jako námět k humorné povídce. Kontroverze kolem institucionalizovaného náboženství nemálo přispěly k autorově publicitě. Maassluiská náboženská obec se například ohradila proti tomu, že 't Hart v knize důsledně nedodržuje psaní počátečního velkého písmena u slova „Bůh“. (Český překlad toto pravopisné kolísání zachovává.) Lze uzavřít, že náboženství je pro 't Harta stále živé téma, s nímž podle Francy Treurové není hotov do dnešních dnů.
Příspěvků: 0