Anna Bolavá: Ke dnu /ukázka/

Víkendová mezihra

 

1.

 

Sobota, čtvrt na devět ráno, pološero, devět stupňů Celsia. Milada Vávrová přichází v plné síle na autobusové nádraží. Ilona už stojí na smluveném místě, je to stejné jako předloni. Obě ženy se srdečně vítají, obejmou se a letmo políbí. Každá má na krku elegantní šátek, Milada červený v barvě jater, Ilona indický zelený s třásněmi. Ilona smrdí kouřem, Miladu bolí v krku a přemáhá zakašlání. Musí to však vydržet, nesmí na sobě dát znát jakýkoli příznak nemoci. Od té doby, co Jiřina chytila od Ilony v drogerii zápal plic, smějí na adventní nákupy do Hradce pouze zdravé osoby. U obrubníku brzdí velké auto, na minutu přesně, Jiřina Vágnerová stahuje okýnko a směje se na kamarádky na zastávce. Vedle řidičky sedí její dcera Gábinka, sluneční brýle na očích. Prsatá, kudrnatá Pavlína, ve všední dny vedoucí Miladiny linky v drůbežárně, sedí vzadu vpravo, sluneční brýle s vysokým ochranným UV faktorem zabořené nad čelem v rozpuštěných vlasech.

Milada otevírá levé zadní dveře a pouští Ilonu doprostřed. Doteď roztažená Pavlína se posouvá těsně k oknu, přece jen budou tři dospělé na zadních sedadlech. Musejí to vydržet, není to jejich auto, takže budou mlčet, stejně je to do Hradce necelá půlhodina. Jiřina se ujišťuje, jestli už může, a hned to rozjíždí, bundy si mají holky hodit dozadu. Milada s Ilonou hodí bundy dozadu, kufr auta je neuvěřitelně veliký, takže i kdyby na zpáteční cestě měla každá z nich deset tašek, nebude to žádný problém. Dámská jízda může začít.

Za křižovatkou zapíná Jiřina rádio, decentně, jako podtext k jejich hovorům, italské hity pro navození pohodové atmosféry. Začíná advent a je třeba se porozhlédnout po dárcích. Milada, Ilona a Pavlína mají štěstí, protože letos je zámožná rodina Vágnerova nakloněna jim, právě ony tři mohou Jiřinu doprovodit na její tradiční předvánoční nákupy. Když míjejí malé řečovické obchodní centrum s Mínusem uprostřed, Jiřina se pohrdavě ušklíbne. Pavlína vzadu přitaká. Gábinka pozoruje maminku a všemu se učí. Co chvíli se však zavrtí a musí se poškrábat na zádech pod novou podprsenkou, cedulku už sice doma ustřihli, ale stejně v těch místech pořád něco děsně kouše. Vepředu jí to netrápí, dokonale zaoblené výplně jsou jako polštáře a jsou tak působivé, že nějaké to svědění vzadu prostě vydrží.

„Jířo, budou letos žvejky?“ zeptá se nedočkavě Ilona a předkloní se dopředu za velitelkou výpravy.

„Doufám, že ne,“ na to Pavlína, ale to už Jiřina jednou rukou otevírá přihrádku a loví krabičku se zahraniční specialitou.

„Milád, dáš si taky?“ podává ji holkám dozadu kolovat. Ilona si krabičku nadšeně bere a chrastí s ní. Už jich tam moc nezbývá. Vysype si jednu žvýkačku do dlaně, chvíli si ji zblízka prohlíží a pak ji natěšeně strčí do pusy. Když se jí na jazyku rozlije pachuť, na kterou už téměř zapomněla, zašklebí se a podá krabičku Miladě. Ta si taky jednu vezme, je to hnus, ale co by to bylo za tradici, nedat si v autě žvýkačky s příchutí penicilinu. To už žvýká i Pavlína a krabička je zpátky vepředu u Gábinky, která ji vrací do přihrádky. Sama si nevezme, zvracela by.

„Letos jsou tvrdý,“ zhodnotí konzistenci Ilona a spokojeně se opře do sedadla.

„Taky jsou to pořád ty samý,“ Pavlína pootevírá okýnko, zápach antibiotik se v prvních minutách nedá snést. Když se hmota zahřeje a rozžvýká, chuť léků odezní a začne to skutečně připomínat šalvěj.

„Tohle jsou fakt poslední? Nemáte doma další?“ Ilona je znepokojená. Jiřina kroutí hlavou a usmívá se pro sebe, ta Ila je pořád jako malé dítě. A určitě zase jede bez spodního prádla, jako by ji neznala.

„Spíš mi řekni, jak bylo na veletrhu.“

„Myslíš konopným? No paráda,“ nakloní se Ilona zase dopředu k řidičce. „To bys musela vidět, jak jsou ty lidi v pohodě. Úplně jsem se tam vočistila… mám tolik informací a kontaktů…“

„A zásob…“ utrousí znuděně Pavlína a dělá, že si prohlíží krajinu za oknem. Vzadu na poli je stádo srnek.

„Co by ne,“ prohlásí hrdě Ilona, „kdybys měla zájem, ráda tě zaškolím.“

„To by měl David radost,“ naráží Pavlína na svého aktuálního přítele, povoláním policistu.

„Davida bych zaškolila taky, konopí je lék. A pro tebe mám, Milád, tu mastičku Anče na ekzém,“ šťouchne do sousedky vlevo.

„Cože?“

„Posloucháš nás vůbec? Zítra ti dám tu mast, co jsi chtěla.“

„Jo, díky, jsi hodná. A kolik stála?“

„Hele, nevím přesně, kolem šesti stovek, vyřídíme to, až se sejdeme u Jíři na obědě.“

„Tady někde se vyklopil ten kamión, ne?“ zeptá se Jiřina, když se jejich auto blíží k Čejkovicím. „Cestou zpátky si tu můžeme pochytat nějaký slepice.“

„Kde žiješ, prosím tě, všechny už jsou dávno rozebraný,“ posune si Pavlína sluneční brýle ve vlasech.

„Myslíte, že budou lidem snášet vejce?“ nedá to Iloně.

„Ne!“ odpoví Milada s Pavlínou jednohlasně. Pak se obě zase otočí na své strany k oknům, nemají se příliš v lásce, jako by nestačilo, že je Pavlína v drůbežárně o stupínek výš než Milada, ještě to navíc jeden čas zkoušela na jejího švagra Jardu, chvíli spolu i chodili, ale vedoucí linky prý byla hodně náročná a pak ho pobodala, obrovská kauza po celé továrně, ještěže se objevil svalnatý David. Prý sebeobrana, ale na tohle Pavlíně může skočit přihlouplý policajt, ne Milada, ta je samozřejmě na Jardově straně. Neměl si s ní vůbec začínat, co je na tom, že je prsatá, když lže.

„Tak proč ty slepice lidi kradli, když jim nebudou nic snášet? Chápala bych, že si je dají třeba na dvorek… “

„Ale, Ilo, co by s nima dělali na dvorku? Nebuď naivní,“ vrtí hlavou Jiřina, „hele, tady je ten příkop, vidíte ty čáry na silnici!“

„David říká, že mu tam někdo vjel z protisměru a pak zdrhnul. A jak bylo to náledí, tak se to nedalo zastavit.“

„To jako myslíte, že ty kuřata pak doma zabijou?“

„Támhle jsou, mami, srnky!“

„Hele a co je novýho u Divišů, ví něco David?“ zeptá se Jiřina Pavlíny.

„Diviš je magor. Nevím, co na něm všichni mají, jo a prej bulel na ulici, Šestáková ho viděla.“

„Náhodou, Diviš prý taky jednou byl na veletrhu. A léčbu konopím schvaluje…“

„Diviš je chudák,“ zastane se doktora Milada a Jiřina se významně podívá do zpětného zrcátka na Pavlínu.

„Každý má, co si zaslouží. A já si dneska zasloužím diagnostickou váhu,“ oznámí Pavlína důležitě a propne prsa pod zánovní koženou bundou do pasu.

„Jak diagnostickou? To je nějaká speciální?“ Ilona se mračí. Pavlína přemýšlí. A dává si s odpovědí načas.

„No prostě diagnostická. Ta z letáku. Za šest set devadesát.“

„Ale proč je diagnostická…“

„Není to úplně stejná váha jako normální? Teda osobní?“ poradí Iloně Milada.

„Holky, vy jste pitomý,“ uzavře to Jiřina a mrkne na Gábinku vedle. Taky mají spolu plán, co všechno zařídí, ale rozhodně to tu nebudou hlásit přede všemi. Ilona se zase opře a na chvíli zavře oči. Je spokojená. A očištěná. Nemá s sebou skoro žádné peníze, ale to ji vůbec netrápí, nemusí přece pořád kupovat dárky. Už to, že jede s nimi, je boží. To bude den! Diagnostická váha! Jak je ta Pavlína povrchní, a vůbec o tom neví. Kolikátý přístroj už potáhne domů. Ale co, každý jsme nějaký. Jen kdyby ta Milada tolik nekašlala, sice se to snaží tajit, ale je to jasné, dneska je nemocná ona. Až to Jiřina zjistí, atmosféra bude na prd. Jenže zůstat doma, když jste pozvaní, to nejde. To musí Ilona uznat. 

Anna Bolavá (1981) se narodila a vyrostla v jižních Čechách. Po studiích na FF UK v Praze krátce pracovala v Ústavu pro jazyk český, nyní je zaměstnaná jako stomická poradkyně. Roku 2013 se představila básnickou sbírkou Černý rok. Zazářila svým prozaickým debutem Do tmy, za nějž získala cenu Magnesia Litera za nejlepší prózu roku 2016. Román Ke dnu je jejím volným pokračováním.