Básně
Lidia Galabova: Zeměpis duše
.
MĚSTO
Ona se vrátí, poletujíc nad Černou mešitou*
bude bubnovat do pozdních hodin na náměstíčku s kašnou,
však pláč ji nezlomí…
Bude se procházet s holuby,
a bude důvěrně rozmlouvat
s neviditelnými západy slunce – jablky rajskými,
zopakuje si verše z Dalčeva,
u Patriarchy se spustí dolů,
zatímco jí tramvaje rozpuštěné
v mlze budou kynout na pozdrav.
A pláč ji nezlomí.
Bude si něco pobrukovat,
až dorazí do parku…
A vůbec poprvé ji pláč nezlomí…
* Černá mešita – kostel sv. Sedmipočetníků [pozn. autorka, L. G.]
.
COŽPAK NESTAČÍ?
Došeda, doběla rozmodřené nebe,
až ti z toho blankytu přechází zrak:
Uzavřít tato viditelná prostranství,
přestat je pojmenovávat,
spočinout vedle Božího štětce Stvořitelova,
vedle Jeho ukřižování v barvě rudých pomerančů…
Cožpak nestačí,
že jakmile přivřeš víčka,
spatříš všechny zázraky,
a vzdálenosti roztají?
A není nutné, abys pojmenovával
město, ulici a číslo,
dům, hranice, stát…
Vše plyne
jak o krátké neděli,
kdy vstaneš až po poledni,
a než si opláchneš oči,
nastane večer nekonečně modrý zas…
.
TOHLE MĚSTO SI NEPOCHYBNĚ ZAMILUJE
Tohle město si nepochybně zamiluje…
Tak jako se přetvařuje, že je šťastná, a hraje si
na blouděnou, na sklouzávanou po figurách, hlavicích sloupů, vitrážích…
Nepochybně si je zamiluje –
malované, zachovalé, zrestaurované,
krásné svými špičatými věžemi, katedrálami, domy…
Nepochybně si je zamiluje, aniž pochopí,
jak se její přišpendlené srdce vydává každý den
po vltavských mostech
hledat nedovyprávěné pohádky,
třebaže u všech
gotických pohádek zná i konec…
.
MĚSTO II.
V objetí šplíchanců, šleháno větry,
a na něm další města, a další,
kdysi se tu rozlévalo moře, ale nezbylo po něm ani památky,
a pozůstatky lidí, objímá je,
netroufá si otevřít oči…
Jde o viditelnost, ne, ne o to, co vidí.
Tehdy si nasazuje jiné oči…
Tehdy se nepokoj zvolna vytrácí.
Opominutá, spolknutá slova.
Jako šelesty v duši…
Duše vláčená v prachu a blátě tě bude milovat, pamatuj, bude tě milovat…
.
V DÁLCE...
V dálce
stojí ztracené dítě,
nablízku je žena.
A ještě blíž –
stínohra míjení.
.
Přeložil Marcel Černý (přednáší na Filozofické fakultě UK, na Katedře jihoslovanských a balkanistických studií)
Lidia Gălăbovaje rodačkou z Plovdivu a dětství a dospívání prožila v Rodopech. Vystudovala bulharistiku a veřejná komunikační studia na Sofijské univerzitě sv. Klimenta Ochridského. Pracovala jako novinářka, rozhlasová reportérka a hlasatelka i televizní redaktorka. Je rovněž scenáristkou několika dokumentárních filmů. Od roku 2000 žije v Praze jako nezávislá novinářka a aktivně se podílí na kulturním životě bulharské menšiny v České republice. Česky byly již publikovány ukázky z její prozatím poslední knížky Andělé Zlatého města, v níž vzdala hold geniu loci „matky měst“. Tento malý výbor je přeložen z bezprostředně předcházející sbírky Zeměpis duše, která ovšem tvoří s Anděly Zlatého města jeden vzájemně se prolínající a motivicky provázaný celek, jejž lze nazvat bulharským poetickým diptychem o Praze, navazujícím na tradici obdobných básnických skladeb z pera Kirila Christova nebo Ljuby Kasarové, ale též pražských básníků Jaroslava Seiferta či Rainera Marii Rilkeho.
Příspěvků: 4