Z antologie Padesáti hlasy hovořím

Esad Babačič

Nepřítel

Ubliž mi,
zaryj se,
do stěny se zatluč.
Potřebuji tě
jako ty mě.
Že existuji,
mi pověz.
A také buď silný,
až to uděláš,
aby mi nebylo líto,
že jsem ti věřil.
Já, slibuji, vydržím.
Hluboko do sebe
nože tvoje
naberu, jako bychom
už dávno byli milenci,
jak sobě
zaslíbení holubi.
Však víš, že
nakonec řeknu ne.

 

Ciril Bergles

Utopenec

NAŠLI jsme ho na pobřeží,
a nepoznali jsme ho.

Nikdo nevěděl, proč odešel
a vrátil se ztracený jak náměsíčník,
zamotaný do zeleného mlčení.

Tvář mu pokrývaly řasy.
Ryby mu načaly rty, a oči
ještě stále zíraly do dálky.
Obnažené tělo ztmavlo.

Nejspíš se utopil: přemohlo
jej to tmavé moře.
Možná chtěl troufale překonat
nekonečnou rozsáhlost vody,
utkat se s hlubinami a nebem.
A byl za to potrestán.

Jen malá drobnost
nás znejistila
a změnila tragédii v mýtus:
když jsme ještě jednou prohlíželi tělo,
spatřili jsme na levém boku tmavorudou
ránu po bodnutí nožem.

 

Andrej Brvar

Třikrát o konci
                       Dědovi

2

Nakonec zapomněl
na vranky v Motnišnici
a na Lea Slezaka
a na varhany ve svatoštěpánském dómu
a na ženu jménem Frančiška
a na děti které zplodil
v letech 1914 1918 a 1921
a na tyfus v Zakarpatí
a na theosofické sdružení v Záhřebu
a na rozvod v roce 1928
a na nákladní auto které mu roku 1936
utrhlo pravou nohu
a na Ratka Mitroviće
kterého oběsili na náměstí v Čačaku
a na spořitelní knížku
na poště v Mariboru
a na černý Ehrbar
který zaplavila Dráva v roce 1965
a na slunce které mu každé léto
spálilo do hloubky kůži
ani to ne
na konci věděl jen
o bolesti v močovodu
o pískání v prsou
a o vzduchu
o vzduchu
který by strašně rád vdechl

 

Alferija Bržan

13

Jenom jednou
jsem vezla mámu
k našemu potoku,
do mé vsi.
Hledaly jsme cestu do Mišů
a klestily les
plný ostružiní.

Zastavila se máma,
zastavily se nůžky...
Zapíchnuté do dní,
do všech rozstříhaných snů.

Nedělní odpoledne
mámu vrátilo
do toho podivného dne,
kdy ukázala záda Pečkám
a vstoupila do prázdné loďky.

Do západu slunce
jsme odklízely ostružiní,
do západu slunce
mou mámu
dusil pláč.

 

Ivan Dobnik

15

Před začátkem věděl: „Nic nemám.
Ani ta slova ne. Ani písmo, ani báseň.
Všechno je ve vlastnictví vzduchu, jenž klove do střešních oken,
ve švitoření ptáků, kteří se vzbudí ještě před úsvitem.
Nic hmotného, nic uchopitelného.
Žádná věc není má, nikomu nepatřím.
Prach se valí mýma očima, sníh vyběluje má slova,
mé prsty jsou podzimní déšť nad metropolemi Evropy,
světlá jižní moře jsou z mého těla.
V tvých snech se probouzím umytý a smířený.“

 

Ivo Frbežar

3.

Padal přímo dolů do té propastné
Hloubky padal ona klidně škrábala brambory
Krájela rajčata tam na venkovní zdi se
Objevilo vlhko do nebe zírali doslova

Bez úcty i kůň získal křídla
A chtěli ho zapíchnout umlklo zahřmělo
A odráželo se od vlhkých zdí a ona ještě
Stále beze studu krájela rajčata a cibuli

Rádio hrálo pusťte ho bylo slyšet strop
Se sesouvá padal ještě stále a pořád
Zafoukal vítr protáhl se mezi skalami aniž

By byl cítit pád ne pád bez
Pádu není vstávání opojení posedlých
Se rýsovala z propasti až nahoru modlitba není

 

Ervin Fritz

Otcův stín

Byl ročník 1940.
Našli ho zastřeleného otcovou
partyzánskou pistolí. Otec, vůdce revoluce,
vizionářský plánovač směrů rozvoje,
hlavní teoretická autorita,
vítěz, přímočarý uskutečňovatel,
neosobní maska z prvních stránek,
který nebyl nikdy doma, který ho málokdy
vzal na kolena, pohladil po hlavě,
plachého, nesebevědomého chlapce,
který ani mámu nevídal příliš často,
ten otec byl bezpečná, spolehlivá, přepychová střecha
a s léty stále hrůzostrašnější stín, zpod něhož
se ani na okamžik nedostal na svoje místo
pod sluncem.

Jaké prokletí, být otcův syn!
Život tě ocejchuje a ten cejch je do smrti
tvoje hlavní vlastnost.
Malý vynikající školáku, zdalipak opravdu víš,
že učitelka se třese před tvým otcem?
Přátelé tě poplácávají. Jsi vážně dobrý kamarád,
anebo jsi oblíbený proto, že vaše klukovské lumpárny
nikdy nepřivolají policii?
Jsi před holkami opravdu duchaplný,
nebo je tou duchaplností tvůj otec,
rozevřený nad tebou jako deštník?
A tvoje poezie, je skutečně pobledlá a koktající,
nebo tě snobský umělecký svět odmítá,
aby se tak bouřil proti tvrdé linii tvého otce?
Většina lidí se ti vyhýbá,
aby to nevypadalo, že udávají, když s tebou mluví.

Cokoli se ti stane, okolí ti vášnivě přeje
z nepřátelství k otcově tvrdé ruce.
A ten otec sám tě přitom přehlíží. (Takový darmožrout, budižkničemu,
maloměstský chaos a binec, jasně
že příliš piješ, co bys vůbec od života chtěl,
v tvých letech mě na policii drželi za nohy
z okna ve druhém poschodí,
čelili jsme třídnímu nepříteli,
a to nechci vědět nic jiného,
než jestli konečně uděláš tu zkoušku?)

A do kteréhokoli lokálu přijde, jasně, příliš často,
za každým pultem zákonitě stojí nalitý rozumbrada,
a začne řeč: »Poslyš, co ten tvůj starej zase sere…«
V Americe se snad dá utéct
dostatečně daleko, ale v té malé vlasti
otcův stín není možné překročit,
ten otec ani sám neví, že tě pozřel, než ses narodil.

Jeho hrdinská pistole dokončí tvoje neštěstí,
neboť jsi natolik opilý
a natolik znechucený,
a černá záře po tobě natolik hladoví,
že můžeš stisknout.

 

Alojz Ihan

Sprchy

Jen jedinou fotografii mám přilepenou
na zdi svého pokoje; zástup Židů před
plynovou komorou se sprchami a občas zírám
do jejich tváří, až je tím, netuším proč,
uvedu do rozpaků; začnou se prodírat někam
dozadu, dokud nezůstanu úplně sám, pod
sprchami, z nichž se začne dýmat... tehdy
se mě zmocní hněv, opřu se o plynovou trubku
a jdu podél ní skrze zdi a chodby
až tam, kde začíná; následuji ji skrz
zemi, vzduch a stromy, skrz teplá břicha
srn, a skrze křídla ptáků, dokud
nespatřím ruce, které otevírají ventily, zoufale
známé prsty a dlaně, známé lokty,
ramena, a když mám pohlédnout nahoru,
rozmyslím si to, znovu se chopím trubky a vracím se,
také Židé jsou opět tam, se skloněnými hlavami a
zarudlými tvářemi, potom se zadýmí a
s rozšířeným chřípím začneme lačně
vdechovat.

 

Rezka Kanzian

IV

matko, matko

nenechávej mě samotnou
jinak mě vezme

patou zepředu
prsty zezadu

vede černé hejno
myší a potkanů

za mnou
matko, matko

dej mi krajíc
žitného chleba

křehké křížaly
a sladký mošt

a budu hodná
hodná holčička

budu pomáhat
při setí i sklizni

patou zepředu
prsty zezadu

už sázím květiny
růžové obrázky

co kvete
bez květů

kapradí
jalovec
nebo sedmikrásky
rychle posečte
květiny

krupobití se blíží
dům už hoří

matko, matko

nenechávej mě samotnou
jinak mě vezme

patou zepředu
prsty zezadu

horké krupobití
ledový déšť

jsem já
já jsem

matko, matko

obrácená noha
jen strašně bolí

tvůj horký oheň
žere moje oči

 

Barbara Korun

Piknik v idyle 21. století

jednoho nedělního odpoledne
jsme přišli a rozprostřeli
kuchyňský ubrus na nic
na něj jsme postavili
jídlo a usedli
nohama kývali
do prázdna
žluté slunce zachází
za olověný obzor
výstřely z kulometů
jsou ptačí zpěv
stín nám dělají bombardéry
smějeme se a jíme
a smích zastírá
ničení a jídlo dává
sílu ke konci
neboť se nemůžu dočkat
až svineme umělohmotný
ubrus a vydáme se
nikam

 

Maruša Krese

*

Skutečnost zabila život,
vymazala vzpomínky a přinesla lásku,
zničila romantiku a ulovila mě.
Postavila do tmavých ulic,
mezi domy bez světel,
hromady smetí,
kde se perou hladové kočky a psi,
potkani a myši.
Skutečnost učinila můj život bledým,
svatost zahalila do šera,
tam ve městě unavených duší,
tam v pokoji pod židovským hřbitovem
jsem počítala vteřiny života
a množství granátů.
Tam mezi čerstvými hroby
jsem počítala hvězdy,
na hranici pekla a nebe
jsem sama sebe přesvědčovala,
že žiju ráda.

 

Meta Kušar

Nebesa

Měkkým, vážným hlasem se zaklínáš,
že znáš barvy, v nichž září slova
na druhou stranu. Kde se sbírá obrácení,
zalévané amritem, jantarem a potoky jisker,
když se vznášíš a plaveš, kam chceš?
Když tam dojedeš k další zatáčce,
bude se ti zdát, že jsi v nebi.
Je to jen skladiště přízraků!
Kůlna!
Kde nějaké nižší bytosti, z myšlenek
stvořené, štípají slova
a rozřezávají ideje. Těžce dýcháš,
protože láska s tebou nejde dál.
Není žádné zurčení, které vytváří
záporné ionty a rozpíná plíce.
Spousta zvířeného prachu,
jenž dráždí oči. Každá slza není slzou.
Toužíš alespoň po božském masu?
Ach, nebesa! Kdybychom byli ve světle,
nebyl by žádný strach.
Tvůj ani můj. Lidé by si knihu s
jedním jediným veršem přikládali na ránu.
Den co den si hraješ s napůl dokončenými
démony, kteří ukazují, co umí. Podáváš zprávu.
Začarovaný. Omámený zpíváš falzetem.
Ve chvíli, kdy je popisuješ, ti očima
některý z nich proběhne sem.
Můra smrtihlava, co spáchá dvě
tři zlomyslnosti a padne při svíčce
na mém stole.

 

  

Padesáti hlasy hovořím / S petdeseti glasovi govorim. Ojedinělá antologie ve dvojjazyčném slovinsko-českém provedení mapuje nejnovější slovinskou poezii přibližně od roku 2000 do současnosti a představuje padesát autorů napříč generacemi i žánry. Uspořádali a přeložili Lenka Daňhelová a Peter Kuhar. Vydalo Nakladatelství Petr Štengl.