Jidi Majia: Slova v plamenech

Pohřbená slova

chci najít
pohřbená slova
vězte
oblévají jako plodová voda
a jako rybka blýsknou se v temnotách

slova jaká chci najít
jsou hvězdy za noci a drahé kameny
a za jejich tvary
v zorničkách věštce
utkví i stín ptáka který právě přelétl

slova jaká chci najít 
hoří jako oheň na oltáři snů
mají moc přivolat zesnulé předky
mají moc dotknout se duše všeho ve vesmíru

chci najít
pohřbená slova
a v horách je kmen který právě taková
synům a vnukům v řeči předává
jako své nejtajnější učení

 

Na paměť 1987

bimo se ke mně obrátil
sleduj jak bíle zasvítila ta husa
to je teď nové vtělení tvého otce
u jezírek jilebutských našel klid
hlavu drží zpříma, oči má pročištěné
dívá se živoucím pronikavým pohledem 
vylétl přímo z věčného ticha
možná že za nějakou prastarou vzpomínkou
když kouř se zvedl nad ohništěm, jako ve snu
přenesl se tmavým stínem přes hřebeny hor
nenajdeš ani slova pro tu krásu, jako
hrot šípu mihl se
branou až k sídlu nesmrtelné duše našeho národa
jako bych nevěděl, že v Chladných horách
kdykoliv jeden život zaniká
právě se v další podobě rodí 

 

Adresa duše

je to
domek dobře zastřešený
dveře má dokořán
ale nikdo
kam paměť sahá
neviděl jimi projít člověka

je to
domek dobře zastřešený
tráva se hustě zelená
místo pěšiny která k němu vedla
jeho tajemství
nikomu neprozrazuj

je to
domek dobře zastřešený
uprostřed vysokých hor
zármutky světa se ho už netýkají
zaplnil se samotou

 

Bimův hlas

uslyšíš
jak se provléká mezi světem a snem
pozvolna jako když se stáčí bílý kouř
proč při tom horstva naráz
ustrnou v bezčasém tichu?
čí je ten hlas? nese se mezi lidmi a duchy
tělo už ho nepoutá
prochází mezi vším a ničím
ústy lidskými a božskými
oslavuje život a smrt
obrací se ke slunci, hvězdám, vodám a hrdinům z nepaměti
vyvolává duše bohů a nejskrytější mocnosti
i to co zemřelo ožije znovu

 

Matčina ruka

Když zemře matka nuosuské rodiny, je zvykem položit ji na pohřební hranici tak, aby
spočívala na pravém boku. Prý je to proto, aby i na onom světě měla levou ruku volnou ke
tkaní.

na pravém boku tiše usnula
spánkem jako když do dálky rozlije se řeka
spánkem jako když hory rozprostřou se po obzor
každý viděl
jak tam spí
a tehdy se dcery a synové hor
vydali ke břehu neviditelného moře
tam kde sedává mořská panna
když opadnou zemské vlny
a odkryje se tichý útes
a už je slyšet jenom starou píseň
jak nadnáší srpek jasného měsíce

na pravém boku tiše usnula
blíž k průzračnosti vánku
blíž k jemnosti mrholení
kde už ji halí mlhavý opar
kde už je na dosah bílým oblakům
v tichém rozbřesku
nebo za omamného soumraku
tělo celé ztuhlo ledové jak socha
a jenom její levá ruka se zlehka vznáší
na ní kůže určitě dál hřeje
žilami v ní určitě dál proudí krev

na pravém boku tiše usnula
jako ta mořská panna
jako ten srpek jasného měsíce
jako ten útes utkvělý v tichu
mezi nebem a zemí spí
nad životem a smrtí spí
a proto dál pod jejím tělem protékají řeky
a proto dál pod jejím tělem rozrůstají se lesy
a proto dál pod jejím tělem vrší se skály
a proto moji lidé dál to sladké i to krušné od života berou
v pláči, v křiku, ve zpěvu

na pravém boku tiše usnula
dřív nebo později všechno pomine
na nedozírné klenbě nebes
v nesmrtelné vzpomínce
a jenom její levá ruka se zlehka vznáší
tak něžná, tak krásná, tak svobodná

 

Pramen poezie

Poezie nemá nikde pramen, podobá se mlze.
Nemá ani barvu, je v hloubce pod barvami.
Je to řeč zbavená tíže, schodiště ze samých stínů,
a nepřivádí hned nahoru k obloukům klenby. 
Je jako hodiny v tichu, nerozlišuje
mezi životem a smrtí, staví se proti
snadnému sjednocování, brání se
vstupu do ohrad logiky, vždyť odtamtud
se vylučuje bzukot včel a troubení pastevců.
Jak tenký papír napíná se v okně nevědomí, jako kouř se stáčí v závanu.
Poezie není ptačím tělem,
je vzpomínkou na let za šera.
Vyráží za svým cílem, ale nenachází trvalý přístav.
Uvádí slova do závratných dobrodružství, do volného pádu,
až teprve v půli cesty odkrývá celou svou krásu, 
ale ani pak nevypoví vše, co se dá vidět v daleké zátočině. 
Poezie, to jsou hvězdy a rosa, vánek a rozbřesk,
kdykoliv se jejich odraz zachvěje někomu v duši,
je to trvalé mizení, chvíle, která může uplývat navěky. 
A i to, co není, i to je. 
Jak vlnka, která se začeří v prázdnotě.
Poezie je žhnutí v popelu, průsvitná klenba.
Poezie nepřestává nacházet své lidi, provází je koloběhem života a smrti.
Poezie je zrod ticha, pro ni jedna a jedna nikdy nebudou dvě.
Poezie nesnáší masku, ovšem neunikne jí, že se za tou maskou dýchá.
Poezie sází na tři a nebo i na víc, aby je připsala vesmíru. 
Je to podzim tříštěný zvukem cvrčků, zlaté kapky deště
na peří hrdličky. Jsou to květy a pošetilost milenců.
Vše, co jsme ztratili, zapomněli, nepopsané listy jazyků lidstva.
A tak poezie s očima doširoka otevřenýma postává 
uprostřed náměstí a zkoumavě obhlíží každého, kdo jde kolem.
Nekonečně dlouho váhá, který z nich by se jí nejvíc hodil.
A když pak zvolí toho šťastlivce či nešťastníka, rozšíří se zvěst
– Je tu básník!

 

Přeložili Zuzana Li a Jaromír Typlt
Ukázky pocházejí z knihy Slova v plamenech (Dauphin, 2016)

Jidi Majia (1961) je dnes nejznámějším nuosuským básníkem, a to nejen ve své domovině, odlehlé a dosud poměrně divoké oblasti Chladných hor (Liangshanu) v jihozápadním Sichuanu, ale i v Číně a za jejími hranicemi – převážně v zemích mimo tzv. západní svět. Bývá řazen do tzv. Liangshanské básnické školy, jejíž inspirací byli v osmdesátých letech Básníci mlhy, mimo jiné i do češtiny překládaný Bei Dao. Pro básníky Chladných hor je typická nostalgie po slavné hrdinské minulosti a tradicích jejich „barbarské“ kultury včetně šamanismu (nuosuský výraz pro šamana je „bimo“), jež se mísí s touhou po nalezení nové, moderní formy a obsahu pro svá díla. Básník Jidi Majia pochází z rodiny tradiční nejvyšší kasty etnika Nuosu, vyrostl však v čínském světě a svoje básně píše čínsky. Jeho mentorem byl básník Ai Qing, otec na západě tolik mediálně populárního rebela Ai Weiweie. Ukázky z českých překladů sbírky Slova v plamenech (Dauphin 2016) vyšly i v časopisech Souvislosti a Tvar. Jidi Majia vystoupil v pražské kavárně Fra 14. března 2016.