Víc než pět minut slávy

Než se stal novinářem, byl pilotem pákistánských vzdušných sil. Deset let strávil v Londýně, kde působil jako šéf asijského oddělení Rádia BBC. Nyní žije v Karáčí, kde pracuje na své druhé knize.

Miro Procházka: Pákistánské vzdušné síly jsou ve vaší knížce středem dobrodružných událostí, přátelství a erotiky. Tak si to pamatujete?

Mohammed Hanif: Můj pobyt v letecké akademii neměl hodně společného s tím, co prožívá hrdina Případ vybuchujících mang. Byl jsem na vojně sedm let a pamatuji si zejména stereotypy: ranní rozcvičky, sportovní hodiny, létání a odpolední výcviky.

Vyrůstal jsem ale v malé vsi. Když jsem byl náctiletý, vstup do vojska se mi zdál příležitostí poznat svět. Inzeráty pákistánských vzdušných sil v novinách přesvědčovaly, že může jít o dobrodružství.

S dobrodružstvím jsem se však ve vojsku často nesetkal. Byla tu ale jedna významná historická událost – opustil jsem letectví měsíc po tom, co v roce 1988 prezident Zijául Hak za nevyjasněných okolností zahynul při letecké katastrofě. Když jsem se pouštěl do psaní knihy, jejíž hrdiny měli být pákistánští piloti, pomyslel jsem si, že jejich nudný život bude příliš málo na dobrý román, i přesto, že dodám milostný příběh. Přidal jsem záhadu smrti generála Zijáula. Dodnes se neví, jak se stalo, že zahynul. Tu záhadu jsem zapletl do literární fikce.

Mimochodem je zajímavé, že se mě čtenáři často ptají, kolik vlastních zkušeností jsem v románu využil. Jako politický novinář vím, že v mediích je těžké říkat o Pákistánu pravdu. Možná ji nakonec lidé přestali očekávat, chtějí míchat smyšlenku se skutečností.

Létal jste rád?

Létání mě fascinovalo, ale byl jsem v tom nemožný. Nenáviděl jsem prudkost. Měl jsem výškovou nemoc smíšenou s mořskou. Ustavičně se mi chtělo zvracet, a pokud máš masku na tváři, je to vážný problém.

Bylo těžké učinit z generála Zijáula hrdinu románu?

Zpočátku ano. Četl jsem jeho biografie, rozhovory s ním, z nichž vyplývalo, že byl v podstatě nudnou osobou. Nevyužil jsem proto nic z toho, co o něm bylo napsáno. Pak jsem si řekl, že přece tvořím smyšlenku a proto bych s ním měl zacházet jako s fiktivní postavou. To bylo osvobozující. Od té doby jsem mohl dělat cokoliv, co jsem si usmyslel. Mohl jsem mu nahlédnout do ložnice, vstoupit do jeho hlavy nebo do kterékoli jiné části těla.

Generálova rodina neprotestovala, když knížka vyšla?

Oni zřejmě nečtou knihy. Myslel jsem, že pár osob urazím, ale byl jsem naivní. Žádné protesty.

Přesto se nenalezl pákistánský vydavatel, který by se odvážil vaši knihu vydat.

Báli se. Když jsem hledal vydavatele, žili jsme ve vojenském režimu. Román se dostal na pákistánský trh v anglickém překladu. Držel se na žebříčku bestsellerů přes rok. V tisku vyšly velmi kladné recenze, zúčastňoval jsem se setkání s čtenáři, na kterých se objevily stovky lidí. Užil jsem si svých pět minut slávy.

Těch pět minut se prodloužilo, když jste se v loňském roce dostal do užšího výběru navržených na Man Booker Prize.

Myslel jsem si, že je to vtip. Napsal jsem pouze zábavný thriller. Možná bych si i dal namluvit, že je to něco mimořádného, nebýt mého desetiletého syna. Dítě způsobí, že nahlížíte na své pracovní výkony z patřičného zorného úhlu.

Kdy se začaly formovat vaše politické názory?

Bylo mi šestnáct let, když v roce 1977 v důsledku státního převratu svrhli prezidenta Zulfikára Alího Bhutta. Když jej o dva roky později pověsili, neměl jsem ještě politické povědomí, ale zdálo se  mi to jako koncem světa. Nadešla doba generála Zijáula Haka. Začalo mi docházet, že něco nesedí. Hudba, tanec, divadlo, vše, co mohlo skýtat radost, bylo viděno nelibě.

Za psaní proti režimu veřejně bičují. Za menší viny, jako opilost, rovněž. Doufali jsme, že se život stane lepší, když Zijáula odejde. Po jeho smrti pro všechny mé známé novináře bylo zřejmé, že Pákistán nesnese další diktatury. Zatímco národ po náhlé prezidentově smrti čekal na změnu hodně krátce. Vše se rychle vrátilo do dřívějšího stavu. Objevil se Parvíz Mušaraf. Po jeho odchodu znovu jsme si mysleli, že něco se změní. Po tom všem jsme opět cyniky.

Domníváte se, že vaše dějiny mají souvislost se způsobem vyprávění, které je plné satiry, černého humoru a anekdot?

V Zijáulových časech jsem pozoroval něco úchvatného. Protože obsah všeho všude byl nepravdivý, dokonce i zcela nepolitické romány podezírali z proti režimnosti. Jedinou bezpečnou kratochvílí byly rozhovory. Rozvíjela se kultura vytváření drbů. Anekdoty, vymyšlené příběhy se šířily zemí jako po internetu, ač tehdy nebylo e-mailů. To mohlo mít vliv na způsob psaní lidí, kteří tehdy dospívali – jako já. Ale velmi ochotně bych se vzdal té velké satirické tradice výměnou za stabilní demokracii.

Doufáte ve změnu?

Nějaká změna nastala. Mladí Pákistánci mají díky přístupu k zahraničním mediím větší politické uvědomění, než měla má generace. Snad až se oni objeví v mediích, v politice se něco znatelně změní. Chtěl bych, aby nynější vláda včas ukončila svou působnost, což se v Pákistánu dávno nestalo. Aby vládnoucí naslouchali spíše vlastním lidem než americkým byrokratům.

Co jste očekával od generála Parvíze Mušarafa jako novinář BBC v Londýně?

Aby přestal přinášet ostudu. Strašně dlouho se připravoval na veřejná vystoupení, která se však nedala brát vážně. Místo vět tvořil gramatické labyrinty, syntaktické akrobacie. Mušaraf se snažil vyhnout chybám předchůdce, ale páchal větší. Zijáula i Mušaraf dělali vše pro posilňování moci. Pustošili při tom Afghánistán pomocí Ameriky. Změnili vlastní zemi na centrum chudoby a náboženské brutality.

Proč jste se po deseti letech života v Londýně vrátil do Karáčí?

Neustále jsem cítil stesk po domově. Byl jsem v Londýně dost dlouho, abych se změřil s mýtem, že tam najdeš lepší život. Po nějaké době se chceš vrátit do místa, z něhož pocházíš. Žene tě divný pocit povinnosti, abys byl vedle těch, co se potýkají s problémy tvé země. 

Kromě toho již není Londýn, do něhož jsem přijel před více než deseti lety. Za pivo jsem tehdy platil libru, bulvární tisk byl bulvárem a solidní noviny solidními novinami. Muže s vousy nepovažovali za hrozbu pro západní civilizaci. Přijel jsem s ženou na tři roky, protože na tak dlouho jsem dostal smlouvu v BBC. Byli jsme čerství novomanželé. Knížky a nábytek jsme nechali v Pákistánu. Hodlali jsme se po třech letech vrátit. Pak jsme každý rok stěhování odkládali. Vrátili jsme se s desetiletým synem. Když jsme v Karáčí hledali nový byt, zalíbil se mu dům s bazénem, což se stalo hlavním trumfem. „Dobře, vraťme se, pokud bude bazén“ - říkal. „Jak mu to mohu slibovat – myslel jsem si - když většina sousedů mých rodičů nemá tekoucí vodu ani proud?“

Jak se žije bez proudu?

Je to docela jednoduchá věc, nic zvláštního. Existují proudové agregáty. Pokud na to máš, kupuješ. Pokud ne, zapaluješ svíčky. Jsou větší problémy. V Karáčí panuje zločinnost srovnatelná s Bombají a Riem. Každý má v rodině někoho, kdo padl za oběť ozbrojenému přepadení.

Jak jste vysvětlil desetiletému synovi, že chcete žít v takové zemi?

Nebylo to snadné. Narodil se v Anglii a chodil do anglikánské školy. Když jsem se jej zeptal na totožnost, pověděl, že je Londýňanem. Nezáleží, jaké národnosti jsou jeho rodiče. Do Londýna se zamiloval, má tam přátele. Ze stejných důvodů já cítím, že Karáčí rozhoduje o mé totožnosti. Tam jsem nalezl lásku, první práci.

Odjel jste jako novinář, vrátil jste se jako spisovatel. Líbí se vám ta změna?

Odměna za práci nepřichází tak rychle jako u novinařiny. Dlouho čekáte na uveřejnění románu, a pak komentáře, pochvaly. Připomíná mi to rozdíl mezi dobrodružstvím na jednu noc a vážným vztahem.