Rozhovory
Sherman Alexie: Když se smějete, nemůžete rozdávat rány pěstí
Sherman Alexie vyrostl v indiánské rezervaci Spokane na východě státu Washington a postupně se stal úspěšným autorem románů, komiksů a filmových scénářů. Letos vyšla v českém překladu autorova druhá próza Kouřové signály, která se stala předlohou stejnojmennému filmu.
„Vždy jsem bydlel v suterénu a trpěl depresemi. Ale vypůjčil jsem si humor naší rodiny a krapet ho přičernil a učinil ho tak více smrtícím. Byla to taková zbraň pro sebeobranu. Kdo je vtipný, získá si lidská srdce rychleji. Když se lidé smějí, jsou více ochotní poslouchat.“
Mluvíme spolu v bistru, ve městě, jež se stalo jeho „adoptivním domovem“ – v Seatellu. Leží na pobřeží Pacifiku a jméno získalo v 19. století po náčelníkovi kmene Suquamish, který je označován za strážce přírody. Alexie se ve svých knihách snaží podobné romantické mýty bořit. Ať už jde o správce půdy, válečníky, šamany nebo divochy. Všichni jsou neustále promítáni do komunity skoro dvou milionů Indiánů. Ano, Alexie raději používá slovo Indián. Upřednostňuje jej před rodilým Američanem, jež vnímá jako vinou popoháněný výmysl.
Ve scénáři k filmu Kouřové signály (1998) říká Alexieho vizionářský vypravěč, že Indiáni ze Spokane byli rybáři, ne válečníky. Proto nemohou naplnit hrdinský obraz z hollywoodského trháku Tanec s vlky. „Není to ale tanec s lososy,“ zdůrazňuje.
Film Kouřové signály vyhrál cenu diváků na festivalu v Sundance. Alexie trvá na tom, že jde o jediný hraný film „o Indiánech, natočený Indiány“, který byl tolik úspěšný. Zatímco se děj odehrává ve špinavé a chudé rezervaci na hranici se státem Idaho, své pozdější příběhy umístil do Seattlu. Většinou do černošské čtvrti, kde sám žije. „Rád zůstávám jediným bělochem,“ směje se.
Jeho poslední román nazvaný Let je zasazen na periferii Seattlu. Teprve náctiletý vypravěč Zits, napůl Ir a napůl Indián, opuštěný sirotek, potkává teroristu se jménem Justice. Zits plánuje přestřelku v bance. Trefí ho ale kulka z pistole ochranky a on se pak vydá časem na cestu do jiných životů. Je dítětem u Little Bighornu v roce 1876, leteckým instruktorem nebo indiánským opilcem.
Bestsellerem se ve Spojených státech v roce 2007 stal jeho první dospělý román Absolutně pravdivý deník Indiána na poloviční úvazek. Alexie za knihu získal Národní knižní cenu pro literaturu mladých.
Autobiograficky pojatý teenager Arnold Spirit je nadějným kreslířem vtipů narozeným s vodou na mozku. Má „příliš mnoho omastku uvnitř lebky – jako by jeho mozek byl obrovskou hranolkou“. V šesti měsících přežije operaci (stejně jako Alexie), ale kvůli přetrvávajícím fyzickým problémům je ve škole terčem posměchu. Jeho talent mu pomůže, uvědomí si, že i přesto, že je Indiánem ze Spokane, patří také k dalším kmenům: k hráčům basketbalu a ke šprtům.
Alexie měl epileptické záchvaty do sedmi let svého života. Byl ale ušetřen operace mozku. Domnívá se, že jeho záchvaty zvěstovaly jeho umělecký život.
„Světla se rozsvítila a pak jsem vzlétl ze svého těla a mohl jsem letět kamkoliv se mi zachtělo,“ vzpomíná. „Byla to taková neuvěřitelná euforie, synapse selhávají, paměťové bloky zaplavují vaši hlavu. Několik minut jsem se cítil jako superhrdina“.
Ačkoliv kniha začíná jako rodinné paměti, celé dětství si vymyslel. „Myslel jsem si, že by tomu nikdo neuvěřil...nechtěl jsem psát triumfální knihu o americkém snu. Takovou, která by ze mne učinila legendu.“
Alexie se narodil v roce 1966. Jeho matka byla sociální pracovnicí a šičkou tradičních pokrývek. Otec byl pak „čas od času nezaměstnaný, věčně opilý modrý límeček“ a „válečný sirotek“. „Můj otec měl věčně deprese. Když byl doma a střízlivý, trávil většinu času ve svém pokoji.“ Pak mizel na flámy. Nikdy nebyl násilný, ale byl hrubý. Doma jsme nezažívali násilí, ale násilnou odtažitost.“ Alexieho práce se opakovaně vrací ke komplikovaným vztahům mezi otci a syny.
Alexieho babička z matčiny strany byla „tradiční vypravěčkou a můj otec byl alkoholik a lhář, který miloval knihy, hlavně westerny, detektivky, konspirační teorie. Miloval jsem svého otce, tak se jeho posedlost stala i mojí a číst jsem se naučil ve třech letech.“
Snil o tom, že opustí rezervaci a stane se jediným Indiánem ve „velmi bílé“ střední škole v blízkém farmářském městě. Říká, že „věděl jak překonat překážky, jak najít věci, jež nás spojují: knihy a basketbal.“ Poté co zanechal medicíny, odešel na Washingtonskou státní universitu v Pullmanu, kde ho okouzlil Frantz Fanon a „levičácké revoluční teorie; začal jsem věřit, že v každé chvíli svého života jsem utlačován“. Ale učitel mu dal také antologii básní, která obsahovala ukázky děl Simona Ortize, Leslie Silkové, Jamese Welchea, a Joy Harjové. „Bylo to poprvé, co jsem něco podobného spatřil. Netušil jsem, že Indiáni jsou tak tvořiví,“ říká, „všechna ostatní literatura byla velmi archaická, domorodá. Oni ale zkombinovali každodenní trápení s tím, že člověk může být živý. Bylo to jak zjevení.“
Sám o sobě prohlašuje, že je „léčícím se alkoholikem“. Na vysoké škole pil „basu piva denně“, hlavně kvůli obavám spojeným s „opouštěním rezervace“. Ale přestal pít ve třiadvaceti. Rozhodl se poté, co jeho první kniha básní byla přijata k vydání. „Měl jsem pocit, že budu úspěšný a nechtěl jsem být dalším Indiánem, který zklame."
Jeho sláva inspirovala ostatní, kteří ji využívají. On pak díky ní trestá ty, kterým říká „indiánští pozéři“. To platí i pro podvodníky a švindlíře. „Když si nárokují respekt,“ říká „nezáleží mi na tom, o čem lidé píšou, ale bolí mě, když se lidé tolik identifikují s něčím, co nejsou, až se pak domnívají, že se tím stali. Slyšíte Barbaru Kingsloverovou jak říká: „Cítím Indiánku ve svých kostech“. Správně bychom to měli nazývat koloniální literaturou. Moje kariéra dokazuje, že pokud nejste Indián a píšete o Indiánech, objevuje se ve vašem zpětném zrcátku aspoň jeden Indián.“
převzato z deníku The Guardian (3. 5. 2008)
přeložil Tomáš Rákos
Příspěvků: 0