Rozhovor s Michalem Ajvazem

Co pro vás knihy představovaly v dětství a v dospívání?

Jako dítě jsem byl velký čtenář, doteď si vzpomínám na zážitky z četby dobrodružných knížek a cestopisů, z vyprávění o mořeplavcích a objevitelích, vzpomínám, jak jsem byl nešťastný, když jsem musel četbu přerušit… A myslím, že na mých knihách je vidět, že hodně z toho dětského zaujetí dobrodružstvím a neznámem ve mně zůstalo. Většina z mých knih je pořád postavena na půdorysu dobrodružných knížek…

Pokud jde o dospívání, období od mých patnácti do osmnácti let, kdy jsem chodil na střední školu, bylo dobou, kdy jsem asi vůbec nejintenzivněji vnímal literaturu. Byla to druhá polovina šedesátých let, doba, kdy se začala objevovat spousta nových knížek, vycházel Kafka, Mandiargues, Gracq… Ta doba byla zároveň i dobou nejintenzivnějšího vnímání světa, a moje psaní je doteď nějak spjaté s tím, co jsem tehdy dokázal vidět třeba na procházkách po městě nebo na výletech s přáteli. Moje vidění je teď unavenější, ale při psaní se něco z tehdejšího vnímání světa pořád ještě vrací.

Váš otec překládal z ruštiny. Vyrůstal jste v prostředí, které podnítilo literární tvorbu?

Tatínek byl vzděláním chemik, ale přitom byl velmi vzdělaný a sečtělý člověk. Narodil se na Krymu, ruština byla jeho rodnou řečí a celý život se zajímal o ruskou kulturu, i když nebyl etnický Rus, ale krymský Karaita. Domácí prostředí a velká otcova knihovna určitě obrovskou měrou ovlivnily celý můj další život…

Nedá se ale zrovna říci, že bych byl veden k tomu, abych byl spisovatelem, ani že bych o tom v dětství sám uvažoval. Rád jsem maloval a všichni včetně mě počítali s tím, že budu malířem. Pak se to nějak na střední škole změnilo, a mě začala víc zajímat literatura a filosofie, také jsem si uvědomil meze svého výtvarného nadání… Ale myslím, že mi z té doby zůstalo vizuální vnímání světa, které se projevuje i v tom, co píšu.

Jste autorem prozaických knih i odborných statí věnovaných filozofii. Psaním prózy si odpočinete od odborných statí nebo se tyto dvě disciplíny doplňují?

Nedá se zrovna říci, že bych při psaní prózy odpočíval. Psaní beletrie je stejně namáhavá práce jako psaní teoretických knih, i když jde o jiný druh námahy. Ale ta námaha samozřejmě přináší také velkou radost, tak jako horolezci přináší radost námaha při zdolávání hory. Psaní teoretických věcí a beletrie se spíš snažím oddělovat, nemám rád ani romány psané kvůli vyjádření nějakých filosofických myšlenek, ani filosofická díla, která se snaží být uměním. Začínat psát povídku nebo román s hlavou plnou myšlenek, které chci sdělit, je vždy nebezpečné – jak se říká, z dobrých myšlenek vznikají špatné knihy. Já naopak potřebuji mít na začátku psaní prázdno v hlavě, nejen že nemám žádnou myšlenku, kterou bych chtěl vyjádřit, ale neznám téma ani děj románu, který se chystám psát.

A co je tedy na počátku psaní?

Obvykle jen nějaký pocit, často spjatý s určitým prostorem – například na začátku Druhého města byl pocit, který jsem měl na zasněženém Pohořelci, na začátku Prázdných ulic pocit, který jsem měl, když jsem jednoho horkého letního dne šel prázdnými ulicemi v Nuslích za Vršovickým nádražím. Ty pocity mi připomínají bílou mlhu, ve které se míhají desítky nezřetelných postav s vlastními příběhy, a ty postavy a příběhy mě vybízejí, abych je z té mlhy vysvobodil, abych jim dal nějaký tvar. Je pravda, že se do mých beletristických knížek nakonec dostanou také nějaké myšlenky, ale to je proto, že se z prvotního pocitu postupně rozvinuje určitý svět se vším, co k němu patří – a ke světu patří kromě postav, prostorů a dějů také ideje. Ale myšlenky by neměly románu vládnout, nesmějí být vůči ostatním obyvatelům románu v ničem privilegované.

Ve vašich textech překypělých fantazií, jako by se občas ztrácel příběh – jak je pro vás příběh sám důležitý?

Mám příběh rád, spíše příběhy dobrodružné nebo fantastické literatury nebo příběhy ze starých mýtů než příběhy realistického a psychologického románu. A myslím, že děje, které se objevují v mých knížkách, přes veškerou fantastičnost zůstávají klasickými příběhy, které mají zápletku a rozuzlení.

Dnes se vynořili protimodernističtí bojovníci za příběh, jenže ti jej bohužel obvykle ztotožňují s příběhem realistického románu, i když realistický román je z hlediska dlouhých dějin literatury spíše novinkou, která nemusí mít dlouhého trvání. Pro mne jsou zajímavé příběhy, v nichž je zázračno, dobrodružství. Číst psychologický příběh o nešťastném manželství dvou lidí, kteří se rozvádějí, je pro mne smrtelnou nudou, to si raději přečtu dobrou detektivku od Chandlera. Na druhé straně kniha nemusí mít příběh k tomu, aby byla poutavá a aby nebyla nudná. Například jedna z mých oblíbených knih, Mandiarguesův román Na okraji, je líčením toho, co vidí za tři dny hrdina potloukající se bez cíle Barcelonou, a pro mne je tam víc zajímavého než třeba v nějaké dlouhé rodinné sáze.

Čerpáte při psaní ze svých snů?

Na to se mě lidé často ptají, ale mně se ještě nikdy nestalo, že bych při psaní něco ze svých snů použil. Přesto mě sny zajímají jako fenomén, ve své stavbě, o tom jsme ostatně vydali s Ivanem Havlem knížku. Mé sny jsou mimochodem dost realistické a nudné. Jak už jsem říkal, při psaní mám určitý zaběhnutý řád – začínám z beztvarého pocitu a postupně z něho vydobývám postavy a děje – a dost dobře nevím, co bych si při tomhle postupu s nějakým snovým tématem počal. Lidé si ovšem často myslí, že sen je jediná sféra, odkud je možné čerpat imaginární a fantaskní děje. Já jsem však přesvědčený, že kdyby se kdokoliv ponořil do svého vědomí a pořádně je prozkoumal, kdyby se snažil vysledovat, co všechno je v něm skryté, našel by tam náměty k desítkám fantastických románů.

Účastníte se autorských čtení. Ovlivňuje kontakt s čtenáři vaši tvorbu?

I když je psaní ve své podstatě osamělá činnost, kupodivu jsou pro mne setkání se čtenáři zajímavá a důležitá. Zajímavé je pro mne, v jakém kontextu jsou mé knihy vnímány, mohou se objevovat souvislosti, na které jsem při psaní nepomyslel, třeba souvislosti s autory science-fiction, které neznám…

Někdy se projeví národní mentalita, například když jsem četl jednu povídku ve Švýcarsku, překvapilo mě, že ji tamější publikum bralo jako vysloveně humoristické dílo. Nesnažím se čtenářům jejich chápání knihy vymlouvat, myslím, že mé knížky nemají jednu jedinou správnou interpretaci, a pro mne je zajímavé seznamovat se s tím, jak je kdo chápe. Různé literární akce jsou pro mne důležité ještě v jednom ohledu: mám rád setkání s cizími městy. Ty první letmé dojmy, kdy se mi město ukazuje a zároveň skrývá, kdy ukazuje svou náladu, naznačuje, jaký se v něm asi žije. Ty dojmy z cizích měst hrají v tom, co píšu, dost důležitou roli; jak už jsem řekl, na počátku příběhu bývá setkání s nějakým prostorem a jeho náladou, a hodně příběhů v mých knížkách vzniklo právě z ducha cizích měst.

Ve vaší poslední knížce je těch měst, ve kterých se odehrává děj, asi deset, když odhlédneme od měst imaginárních. Navštívil jste je všechna ve skutečnosti?

Jestli si dobře vzpomínám, z reálných měst, která se v románu objevila, jsem nebyl v jediném, v Bostonu. Objevil se v knize, i když o místech, kde jsem nebyl, vlastně píšu dost nerad, ale nějaké takové místo jako Boston si vyžadoval děj. Tak jsem si alespoň na Google-Earth dobře prohlédl místa, o kterých jsem psal (jednalo se o honičku mezi zlou vědkyní a umělou ženou, jednu ze scén, které byly zřetelně inspirované dobrodružnou literaturou nebo dobrodružnými filmy). Ostatně Google-Earth někdy používám i k tomu, abych si připomněl, jak vypadají místa, kde jsem byl.

Dáváte někomu své knihy, ještě před vydáním, číst?

Ne, první člověk, kdo čte mé rukopisy, je až redaktor nakladatelství. Psaní je pro mě složitým a dlouhým procesem. Propracovávám se k výslednému tvaru přes mnoho variant, a kdyby mi v závěrečné fázi psaní někdo začal říkat nějaké připomínky, začal bych o všem pochybovat a všechno by se mi nejspíš zhroutilo pod rukama.

Jaké pocity se dostavují po dokončení knihy? Vracíte se ke svým předchozím knihám?

Když kniha vyjde, několik měsíců si v ní čtu – člověk se dozví, co vlastně napsal, až z vytištěné knihy, předtím to je spleť skutečnosti a představ, popsaného papíru a myšlenek, spíš součást mé mysli a mého těla než samostatné dílo, a musím mít knihu v ruce jako cizí, hotovou a nezměnitelnou věc, abych si konečně uvědomil, co to vlastně je. Někdy to bývají příjemná, jindy nepříjemná překvapení, obvykle obojí. To neznamená, že vydanou knihu čtu od začátku do konce, spíše tak do ní nahlížím, přečtu vždycky několik stránek. To trvá tak půl roku, nahlížení se pořád zkracuje, až knížku odložím a už se k ní nevracím, začínám spíš myslet na další knihu.

Vydal jste první knížku poměrně pozdě. Napsal jsem něco i předtím?

První knížka mi vyšla, když mi bylo čtyřicet. Psal jsem i předtím, básně a prózy, ale nikdy jsem se nepokoušel nic nabídnout žádnému časopisu nebo nakladatelství. Byly to surrealistické texty, a bylo zřejmé, že nepřichází v úvahu, že by to někde vydali. Poslal jsem rukopis do nakladatelství až v osmaosmdesátém roce, tedy v době, kdy pod vlivem ruské „perestrojky“ došlo k jakémusi uvolnění v literatuře i u nás a kdy začali znovu publikovat alespoň někteří dříve zakázaní autoři. Nakonec se stalo, že moje první knížka vyšla v osmdesátém devátém, v týdnu, kdy začala listopadová revoluce. Dnes jsem vlastně rád, že moje starší věci nevyšly, myslím, že byly dost nezralé. Snad je ještě někde mám mezi svými papíry, ale nechce se mi na ně dívat – jak jsem řekl, ke svým starým věcem vlastně nemám žádný vztah.

Čtete recenze či kritické ohlasy na vaše knihy a znamenají pro vás něco?

Dříve mi bylo úplně jedno, co o mně kritici psali, dokonce jsem se bavil tím, že jsem do knížek dával věci, které mi vytýkali, abych je pozlobil. Jeden kritik se třeba rozčiloval nad tím, že jednou postavou v Druhém městě je jakési pražské božstvo, tak jsem hned do příští knihy dal postavu mořské bohyně. Jiný kritik se pozastavoval nad detailním líčením toho, jak hrdina jí palačinku v jednom pražském bistru, takže v příští knize se objevil stejně detailní popis konzumace smaženého sýra v restauraci na vltavské navigaci.

Jak stárnu, vadí mi špatné kritiky trochu víc, přesněji řečeno, kritika mě trápí v případech, kdy se mi zdá, že nějak souzní s mými vnitřními pochybnosti. Když se dočítám něco, o čem si myslím, že je to nesmysl – například když čtu o Cestě na jih, která je bezpochyby mojí nejosobnější knihou, knihou, která se nejvíce ze všech zrodila z mých osobních úzkostí a radostí, že je to pouhé umění pro umění bez vlastního prožitku –, tak mi připadá jako ztráta času se nad tím zamýšlet.

Sledujete současnou českou literaturu?

Musím se přiznat, že ji moc neznám. Je to také tím, že většinou čtu teoretické knihy a na čtení beletrie nemám moc času. Mám rád třeba Ivana Wernische, který je opravdový básník v tom, jak dokáže vidět magii ve zdánlivých banalitách. Ale vlastně mi není moc blízká česká literatura jako celek. Česká próza byla vždycky psaná buďto v lidovém, hovorovém duchu, anebo tam, kde se pokouší o „vysoký“ styl, v barokním duchu, a mně není blízké ani jedno, ani druhé.

V české literatuře nenajdeme žádnou analogii autorů, které mám rád, Conrada, Prousta, Gracqa, Nabokova, dokonce ani Franze Kafky… A tak mě napadá jediná prozaická knížka, ke které cítím jakousi blízkost, Velký román Ladislava Klímy: ten je mi blízký svou inspirací dobrodružnou literaturou a tím, jak míchá vzdálené, nesourodé žánry.

9. března 2010