Němec, který potřeboval fíkový list

Grass mě vlídně uvítal. Předem mu řekli, aby si „vzpomněl“, jak jsem moderoval setkání s ním během jeho návštěvy Jeruzaléma v březnu roku 1967.

„Rád Vás zase vidím,“ řekl mi s uličnickým úsměvem, hned mě posadil na dřevěnou lavici a započal dlouhý monolog. Závěr byl následující: odhalení jeho služby ve Waffen SS je jen drobným detailem. Navíc není tím nejdůležitějším, co jeho kniha sděluje.

Konečně mě nechá, abych se ptal. Jednou nebo dvakrát na mě zvýšil hlas, protože jsem mu řekl svůj názor. Myslím si, že v jeho novém díle, stejně jako v jeho dalším románu (Jako rak, česky vyšlo v roce 2007), představuje Němce hlavně v roli obětí. Stejný pohled sdílí stále víc a víc Němců a někteří dokonce berou Grasse jako strůjce tohoto názoru. „Co víc je potřeba při odhalování muže, který potřebuje fíkový list?“ píše na začátku románu Při loupání cibule (2007).

Zeptal jsem se, jestli se mu napsání Při loupání cibule vyplatilo, nebo jestli ho ta kniha naopak poškodila. Podpořilo ho pár autorů, včetně laureátky Nobelovy ceny Nadine Gordimerové, jinak byla ale většina reakcí prudká až zlovolná. Jen pár lidí mu vytýkalo službu ve Waffen SS jako takovou: bylo mu pouhých sedmnáct. Jeho divize Frundsberg bojovala na západní a východní frontě. Vedle podílu na páchaných válečných zločinech Wehrmachtu, měla za úkol i záchranu Hitlera z berlínského bunkru, kde se zabarikádoval v posledních pár dnech války.

„Ta debata pro mě byla velmi bolestivá,“ vysvětlil Grass. „Soustředila se jen na dvě a půl stránky, kde jsem psal o službě ve Waffen SS. Bylo mi hrozně, když lidé říkali, že jsem do této organizace vstoupil dobrovolně. Pravdou je, že mě odvedli, stejně jako tisíce dalších stejně starých mladíků. Pro mě to byl vrchol dospívání. Když jsem odjížděl k posádce, pořád jsem měl na sobě krátké kalhoty. Ve své knize jsem se pokoušel vyrovnat s faktem, že jsem dospíval v uzavřeném politickém systému. Začalo to, když mi bylo patnáct a já dobrovolně vstoupil do německé armády.“

„Čemu jsem hlavně chtěl porozumět, a dodnes se na to sám sebe pořád ptám, je jak se mohlo stát, že jsem se na nic neptal. Němci popravili strýce Franze, bratrance mé matky, to když byl pošťákem a pak se podílel na obraně pošty v Danzigu. Nemluvili jsme o tom a já se neptal.“

Váš příběh připomíná to, co Hannah Arendtová napsala o banalitě zla. Všechno to vypadá tolik závislé na náhodě.

„Postřehy Hannah Arendtové ohledně nacismu považuji za velmi relevantní.“

Proč jste své členství ve Waffen SS tajil? Vždyť situace v poválečném Německu byla taková, že se váleční zločinci svými činy dokonce chlubili, včetně velitele Vaší divize.

„Styděl jsem se za to. Byl jsem blbej mladej nacista. Došlo mi to až po válce a stydím se za to dodnes.“

„Proč jste tedy s tím šel na veřejnost?“

„Během uplynulých let jsem se v principu stavěl proti psaní pamětí, protože paměť si s námi umí zahrávat a také my sami máme sklony k vymýšlení si. Pak se ale dostaví věk, kdy člověk začne pozorovat život. Jsou věci, jež potřebují čas a platí to i pro literární formy.“

Co já jsem z této epizody pochopil, bylo, že čím dřív lidé s takovou věcí vyjdou na světlo, tím líp.

„Chci, aby bylo jasno. Není to o tom, že bych měl v plánu odhalit nějaké tajemství. Dostal jsem se do stavu, kdy jsem chtěl konfrontovat fakt, že jako velmi mladý jsem věřil v nacismus. Právě o tom ta kniha je. Moje mobilizace do Waffen SS je toho součástí. Mimochodem, u příležitosti vydání knihy se ukázalo, že existuje pár lidí, kterým jsem to před dlouhými lety řekl. O tom se ale nepsalo.“

Poté, co jste se podělil o svá tajemství, smířil jste se s minulostí? Dosáhl jste nějakého druhu katarze?

„Není to věc, se kterou by se člověk mohl smířit. Není to ani téma, o němž se dá říct, že je už u konce a patří do historie. Pořád to tu bude s námi. Myslím, že v této souvislosti si zasloužím, aby si lidé vzpomněli na můj politický boj proti pozůstatkům nacismu. Lidé mě chtějí umlčet. Úspěšní ale nebudou.“

Grass píše vestoje, s perem a inkoustem. Pak rukopis přepisuje na psacím stroji Olivetti, dělá korekce, čeká na korektury při tisku a pak vše znovu přepíše. Internet nepoužívá, nemá mobilní telefon a nikdy neměl řidičák.

Své rozhodnutí opustit školu a dobrovolně vstoupit do aktivní vojenské služby Grass vysvětlil. Vycházelo to zčásti z jeho přání opustit malý byt jeho rodičů. Slyšel je, jak spolu v noci spí a svého otce nenáviděl. Jejich koupelna stála v mezipatře a používali jí čtyři partaje.

„Vždycky to tam bylo nechutné a smradlavé,“ vzpomíná. Latríny na posádce protivzdušné obrany, kde sloužil před vstupem do Waffen SS, měl raději: „Tam jsme se seřadili jeden vedle druhého a srali do díry,“ píše v knize Při loupání cibule.

Cibuli přirovnává k paměti: není jednoduché ji loupat. A když do ní říznete, přivodíte si slzy.

První mrtvá těla, která viděl, patřila vojákům Wehrmachtu. Visela ze stromů. Popisuje ruský útok na něj a jeho kamarády, což byl duchovní okamžik. Bylo to ve stínu bříz a ptáci u toho zpívali. Když útok začal, odplazil se Grass pod tank a tam „si vystrašený k smrti pochcal kalhoty“.

„Je to hodně nefér a dokonce zvrhlá interpretace – to když říkáte, že se pokouším vyobrazit Němce jako oběti.“

Během války se Grass hodně kamarádil s chlapcem, který se jmenoval Joseph. Existují náznaky, že jím byl Joseph Ratzinger, současný papež. Grass si ale není jistý a neočekává, že by se k tomu papež jakkoliv vyjádřil.

Co tím myslíte, když sám sebe popisujete jako „vyhořelého chlapce“?

„Určitě jsem vyhořelý chlapec, stejně jako většina ostatních z mé generace.“

Lidé Vaší generace musí být za takový popis vděční...

„Dostávám od čtenářů dvě kategorie dopisů. Většina z nich je stejně stará, nebo starší než já. Děkují mi, protože jim kniha umožnila, aby poprvé se svými vnoučaty mluvili o tom, čím prošli za války. Pak dostávám dopisy od mladých čtenářů, kteří mi děkují za to, že jejich prarodiče s nimi vůbec poprvé mluví o válce.“

Možná protože jste v knize skoro vůbec nezmínil vyvražďování Židů.

„V jiných knihách ano. Když jsem psal Plechový bubínek, neměl jsem dost materiálu. V mojí knize Z deníku šneka se také promítá holocaust. Jsem rád, že se moje vnoučata o nacistické období zajímají.“

Myslíte holocaust?

Také. Mám na mysli celé to šílenství a zločiny. Nebyl vyjádřen jen skrze holocaust, nezastavilo se to na konci války. Z osmi miliónů německých vojáků zajatých Rusy přežili možná jen dva miliony. Zbytek byl zlikvidován. V Německu bylo čtrnáct miliónů uprchlíků; polovina země okamžitě přešla z nacistické tyranie pod tyranii komunistickou. Neříkám to proto, že bych chtěl snížit závažnost zločinů proti Židům, ale holocaust nebyl jediným zločinem. Za nacistické zločiny neseme odpovědnost. Ale tyto zločiny uvrhly velkou tragédii také na Němce a tak se i oni stali oběťmi.“

Ke konci knihy Grass odhaluje, že ruští vojáci po okupaci znásilnili jeho matku.

Čemu se může mladý muž v uniformě z Vašeho příběhu ponaučit. Například izraelský voják sloužící na okupovaných územích?

„To je těžké, velmi těžké. Je mladý a nezkušený a hranice mezi legitimními rozkazy a zločiny je často velmi „prchavá“. Musí doufat, že ho velitelé nebudou nutit k válečným zločinům.“

Grass je v Německu aktivním účastníkem politického života. Doufá v sesazení vlády kancléřky Angely Merkelové. Jeho styl umí být tolik uvážlivý, jak to umí jenom Němci: dal mi text politického proslovu, který nedávno pronesl. Sestával z věty o 80 slovech.

Pořád se stavíte proti unifikaci Německa?

„K žádné unifikaci nedošlo. Západ jenom anektoval východ země. Bylo to učiněno příliš rychle a navíc špatně. Východ zůstává bez ničeho a Západ získal většinu pozemků. Obyvatelé východní části země jsou občany druhé kategorie.“

Věříte v evropskou identitu?

„Evropská unie vyrostla na ekonomických základech. Ukazuje se, že to není dvakrát pevná základna. Kulturní identita byla opomenuta.“

Trápí vás, že se v Evropě usazuje tolik Muslimů?

„Mnozí muslimští imigranti německou kulturu obohatili a pořád v tom pokračují – ať už jde o literaturu nebo jídlo.“

Nutno dodat, že Grass vaření miluje.

 

Tom Segev pro Haaretz
zkrátil a přeložil Tomáš Rákos