Rozhovory
Michael Stavarič: „Kniha musí být odlitá z jednoho kusu“
Rakouské kulturní fórum v Praze představilo v úterý 9. listopadu spisovatele Michaela Stavariče a současně i první český překlad z jeho díla – román Mrtvorozená Eliška Frankensteinová. Konverzaci s autorem vedla Radka Denemarková, která úspěšný román z německého originálu Stillborn přeložila. Stavaričova kniha, kterou vydalo v říjnu nakladatelství Labyrint, vzbudila značný ohlas u čtenářů i kritiky. S Radkou Denemarkovou a Michaelem Stavaričem publikum diskutovalo především o zvláštnostech českého překladu a vnímání jazyka jako takového.
Michael Stavarič se narodil v sedmdesátých letech v Brně, s rodinou se posléze přestěhoval do Rakouska, kde ve Vídni vystudoval Bohemistiku. Češtinu nazývá svou mateřštinou, německy ale píše a jak sám říká: „vede intelektuální polemiku“. Radka Denemarková k tomu poznamenala: „Michael má pod kůží češtinu i němčinu a mám pocit, že si vytvořil zvláštní archetypální jazyk. Jeho texty je třeba vnímat v nadhledu. Celý text je metaforou, nic není dořečeno a zároveň je vše napsáno s velkou lehkostí, původními a nezáludnými slovy.“
Radka Denemarková ukázala návštěvníkům diskuze překladatelské řemeslo zblízka. Ke knize Mrtvorozená Eliška Frankensteinová poznamenala: „Český překlad se liší už titulem, v originále se čtenář jméno hrdinky dozví až zhruba v půli knihy. Dalším důležitým rozdílem je, že původně je kniha situovaná do Vídně, ale v překladu jsme se rozhodli změnit i reálie, kulturní kontext a atmosféru, takže se odehrává v Praze. Michael zachytil esenci evropských velkoměst a půvabné mi přijde i to, že se tímto způsobem vrací domů (i když odsud vlastně nikdy neodešel, neboť si svůj jazyk nosí s sebou). My jsme překlad dotáhli i do takových podrobností, že jsme si vzali mapu a skutečně situovali dění do míst, která si geograficky odpovídají.“
Následující rozhovor je sestaven z otázek Radky Denemarkové, publika a autora článku:
Proč jsi zvolil název Stillborn?
Původní název zněl tot geborn, tedy mrtvě narozená, ale nakladatel měl trochu strach z takto krutého názvu. Stillborn je vlastně překlad do angličtiny, ale zajímavé je, že v němčině rovněž funguje a má velmi podobný význam.
Radka Denemarková dodává: „Titul v češtině by v přesném překladu zněl mrtvě narozené dítě, což je terminus technikus popisující zvláštní situaci, kdy se bez zjevné příčiny dítě narodí mrtvé. A to je metaforicky i stav hlavní hrdinky Elišky. Je to žena dnešního velkoměsta, která se snaží fungovat jako ostatní, přesto, že si o sobě myslí, že je mrtvě narozené dítě. Je ale zároveň natolik vnímavá, že předstírá emoce a k tomu si dělá seznamy toho, jak reflektuje realitu. Michaelovi se jedinečně podařilo žánrově zařadit text. Zachytit úzkost dnešního velkoměsta. Je to zvláštní detektivní román, ve kterém ale nejde o to skládat si indicie vedoucí k pachateli, ale spíš indicie k tomu, co se děje ve vnitřním světě Elišky Frankensteinové.“
Text je zvláštní litanií a dýchá s dechem hlavní postavy. Snažila jsem se zachytit právě to její lapání po dechu…
Snažím se pracovat s určitými formálními elementy, jako je refrén, či melodie, které se objevují a vracejí. U Elišky bylo takovým motivem právě dýchání. Nejde ani tolik o svět, ve kterém žije, ale hlavně o její vlastní minulost a o to, jak ji ovlivňuje.
Radka Denemarková: „Zajímavé je, že hrdinka neumí sama sebe zařadit, a tak o sobě často mluví v různých osobách. Je to literární text skvělý po všech stránkách a zároveň se dotýká řady problematických úhelných bodů dneška, včetně tak zvaného deperzonifikačního syndromu, tedy lidí, kteří se cítí odpojeni od života, ač by si moc přáli být jeho součástí. V druhém plánu je navíc vyprávění protkáno příběhem detektivním.“
Jak jste došel k tématu knihy?
Kdybychom jakékoli dílo chtěli maximálně zredukovat, došli bychom k tomu, že každá kniha obsahuje pouze několik univerzálních témat. Výjimečnost díla tvoří především „boční cestičky“, kterými se autor ubírá. Hlavním motivem této knihy pro mne byla společnost v globálním kontextu, realitní kancelář, rychlost, peníze, a tak dál, na druhé straně pak vztah dcera – matka. Já vždycky dlouho přemýšlím o jazyce, kterým začnu vyprávět a jeho rytmu. Z toho vyplyne melodie, která se plní slovy. Kniha musí být odlitá z jednoho kusu.
Jak jste ale přišel na to, psát román z pohledu osoby, která je takhle zvláštní?
Já si myslím, že zas tak zvláštní není. (Radka Denemarková dodává: „je to o nás…“). Ona nepřekročí určitou hranici, která by se v kontextu psychologie dala definovat jako patologická. Eliška není zdravá, ale není ani nemocná.
Zmínil jste, že román pojednává o současné společnosti, obsahuje určité konstanty, které v ní můžeme pojmenovat. Která vlastnost Elišky toto symbolizuje. Protože přesto, že Eliška svět kolem sebe neustále komentuje, uvnitř působí dosti nezúčastněně, nic ji neznepokojuje…
Myslím si, že je to do velké míry obranný mechanizmus. Svět ji vlastně velmi zajímá, touží, aby se jí dotýkal. Není chladná nebo apatická. Každý ale asi zná i ten okamžik, kdy si řekneme, že už nás to nezajímá. Obrátíme pozornost od světa k vlastnímu nitru. V takové chvíli se člověk často začne zajímat o své dětství, což je pro mě rovněž velmi zajímavé.
Zajímá vás tedy tohle konkrétní stádium, do něhož se jedinec potažmo společnost dostává? Neboť z románu už nevyplývá žádná další naděje. Končí i pro hlavní hrdinku poměrně bezútěšně.
Dlouho jsem přemýšlel, jak kniha skončí. A dlouho jsem uvažoval, že na konci udělám happy end jako ve filmu. Že ji na konci nechám vrátit se a všechno bude pěkné a dobré. Ale pak jsem si řekl hergot, vždyť takhle život nefunguje, to by nešlo. A Radka by mi to potom stejně vyškrtala.
Jste ve zvláštní situaci. Čeština je váš mateřský jazyk, ale němčina vlastně také. Byl to tedy překlad do mateřského jazyka. Jak pro vás taková spolupráce fungovala?
Překládám také knihy z češtiny do němčiny (Petru Hůlovou, Patrika Ouředníka) a ze zkušenosti vím, že je to vždycky trochu nepříjemné, když autor všemu rozumí. Musím ale přiznat, že i když je čeština můj mateřský jazyk, neuměl bych napsat nic, o čem bych si myslel, že to má literární kvalitu. Do určité míry mohu texty posuzovat vlastně pouze v němčině.
Radka Denemarková dodává: překládání není pouze otázka jazyka. Překladatel by měl být na text vnitřně napojený. S touhle knihou se to myslím podařilo, navíc jsem všechno velice pečlivě s Michaelem konzultovala, aby zůstalo zachováno pnutí a dýchání románu.
foto: Petr Buček, Rakouské kulturní fórum v Praze
Příspěvků: 0