Rozhovory
Don DeLillo, člověk s děsivou vnímavostí
S Donem DeLillem o prožívání amerického snu, o stárnutí a o tom, jak jedna výstava inspirovala jeho nejčerstvější román Point Omega.
Telefon u mé postele v hotelu v New Yorku dvakrát zazvonil. Hlas, který jsem poznával, mi sdělil, že se mám dnes setkat s Donem, pak že všichni společně půjdeme na oběd.
O DeLillovi se v každém rozhovoru, který jsem četl, píše, že novináře a jejich vtíravost naprosto odmítá. Svůj vztah ke čtenářům charakterizuje jako „mlčení, exil, rafinovanost.” Dokonce prý u sebe nosíval i vizitku, na které stálo jednoduše: „Nechci o tom mluvit.”
Takže dnešek měl být něco jiného. Dneska jsem se měl „sejít s Donem”, a pak jsme měli jít na oběd s naším společným přítelem, Paulem Austerem. I tak, když jsem čekal na naši dopolední schůzku, úzkostlivě jsem ještě jednou, pro jistotu, přezkoumal DeLillovu literární kariéru.
DeLillo zasvětil své psaní temné stránce amerického života. Vykreslil galerii dysfunkčních zrůd, ať už ztroskotaných (David Bell - Americana), chorých (Bill Gray - Mao II), šílených (Lee Harvey Oswald - Libra) nebo sebevražedných (Eric Packer - Cosmopolis). Ve White Noise hlavní protagonista Jack, který vyučuje Nauku o Hitlerovi, rozpustile vtipkuje o smrti a masových vraždách. Říká se, že DeLillo míval na svém psacím stole dva šanony, jeden nadepsán „Umění”, druhý „Teror”. V Mao II píše: „Myslel jsem si, že umělec má možnost změnit vnitřní život kultury. Teď se o to starají všichni ti střelci a výrobci bomb.”
DeLillovi se během jeho zkoumání Ameriky dostalo uznání pro jeho neobyčejné schopnosti v literární jasnovidnosti. I válka proti teroru prý byla předpovězena v Mao II. Je tu i možnost, že obálka Underworld je aluzí na letadla, která narazila do dvojčat…
Spisovatelé mluví o DeLillivě kreativním radaru s ryzím obdivem. Pravdou je, že DeLillo je naprosto propojen se současnou Amerikou, děsivě slazen se všemi nejpodivnějšími vibracemi pop kultury a každodenním šumem, všedními konverzacemi v autobusech a metrech. Podle Joyce Carol Oates je DeLillo „člověkem s děsivou vnímavostí,” ryze americkým spisovatelem, který svou zem vidí a slyší, jako žádný jiný.
DeLillovo mistrovské dílo, Underworld (1997), které je portrétem Ameriky za studené války, deklarovalo svou demokratickou, uměleckou agendu hned v první větě: „Mluví tvým hlasem, Američane, a v jeho očích zračí se svit, který je polovičatě nadějný.” Recenzenti, kteří sledovali DeLillovo dílo v 80. a 90. letech a stále ještě plně nekonvertovali, se teď řadili do fronty, aby mohli postupně vyhazovat do vzduchu své klobouky a zpívat povolávací chorály: byl to „home run”, „kolos”, „bible”... William Boyd napsal pro Observer: „Za Underworld stojí dospělý a obrovsky kultivovaný romanopisec, který pálí ze všech bubínků naráz....číst tuto knihu je vzrušující a estetický zážitek a člověk vděčně vzpomíná, že právě to romány umějí poskytnout.”
Po tomhle osmi set stránkovém husarském kousku se DeLillova kariéra zaměřila na drobnomalbu. The Body Artist (2001), Cosmopolis (2003) a The Falling Man (2007) jsou daleko skromnější knihy a je z nich cítit zvolnění, které naznačuje, že se spisovatel neúprosně přesouvá do molové tóniny stáří. Ne že by se to ovšem odráželo na DeLillově vystupování.
Když DeLillo spěchá do hotelového lobby, aby unikl nepřízni počasí, je spíš nepatrnou, anonymní postavou v černé čapce a kožené bundě. „Kdyby tohle byla povídka,” promluví svým neodmyslitelným bronxským přízvukem, na což reaguji lišáckým pohledem, „jmenovala by se '6 Columbus'." DeLillo umí být oslnivým spisovatelem, hlavně ve svých raných románech. Na potkání je ale tichý, opatrný a zamyšlený. Nijak frajerský.
Tak mě napadá, jak jen sbírá všechny ty materiály pro svou prózu? „Vždycky u sebe mám všelijaké poznámky a kousky papírků,” odpoví. „Když jsem dnes jel ve vagónu metra, napadl mě námět na povídku, kterou právě píšu, a tak jsem si to zapsal na malý kousek papíru. Pak je spojuji dohromady. Za dejme tomu tři týdny se na ně podívám a zhodnotím, co že to tady vlastně mám. „Nikdy jsem si pro žádný ze svých románů neudělal osnovu. Nikdy,” dodá vyzývavě.
Tohle je takové umělecké krédo. Pro DeLilla by bylo palčivé naznačit, že se do své práce nehrne. Materiál musí přijít až k němu. A když přijde, tak věří, že: „má svůj vlastní mandát.” Za tím neuspěchaným klidem umělce však stojí uvědomělost staršího muže. DeLillo se právě přehoupl přes sedmdesátku. Ve své nejnovější knize, Point Omega, jsou odkazy na „čas” skoro na každé stránce. Možná se umění a život konečně dostávají do poklidné harmonie.
Point Omega, spíše novela nebo delší povídka, je fragmentem klasického DeLilla. Kniha je jasně zasazená v místě a čase: 2006, pozdní léto, raný podzim. Tou dobou DeLillo navštívil v Newyorkském muzeu moderního umění (Moma) instalaci Douglase Gordona 24 Hour Psycho, video instalaci, která zpomaluje každý snímek Hitchkokova filmu do dvaceti čtyř hodinového cyklu. To okamžitě chytlo na háček spisovatelovu představivost.
Záludným a umírněným způsobem je Point Omega DeLillovou reakcí na válku v Iráku. „Kvůli 11. září byli Američané najednou připraveni věřit své vládě a byli rozzlobení. Zaútočit byla obrovská chyba.” Byl to zločin? O tom se bavit nechce. „Zločin by byl vzdát se,” pronese opatrně. Jeho nová kniha, jak jízlivě dodává, je o „času a prohře.”
„Vešel jsem do muzea a tam bylo to video, o kterém jsem zhola nic nevěděl. Ale přišlo mi neobvykle přesvědčivé. Sledovali jste plochu, na které se takřka nic nedělo. A jak jsem se díval, viděl jsem tam něco o času a moralitě. Vrátil jsem se tam pak ještě asi dvakrát, třikrát. Napadlo mě: tohle by mohlo inspirovat nějaký ten román.”
Takhle pracuje DeLillo. I když neměl nic v plánu, nechal svobodně pracovat svoji představivost. „Vůbec jsem nevěděl, co se stane.” Čtenáři, kteří vyžadují uspořádané zápletky a logické konce můžou rovnou odejít. Tohle DeLilla nezajímá. Jak píše v první kapitole: „Opravdový život není redukovatelný na slova, ať mluvená nebo psaná, nikým, nikdy.”
DeLillův život je mnoha způsoby utvářen jeho italsko-americkým původem, jeho potřebou naplnit očekávání svých rodičů, asimilovat se s americkou kulturou. „Moji rodiče, kteří byli z Abruzzi, si přáli americké děti a moje sestra a já jsme neměli důvod, proč mluvit italsky, ač naše rodiče byli bilingvní. Můj dědeček byl tesař a můj otec časem získal práci, ve které musel nosit oblek a kravatu, což pro něj bylo velice důležité.”
„Když jsem začal psát povídky, to mi mohlo být tak dvacet, zasazoval jsem je do italského Bronxu. To bylo to, co jsem dobře znal. Byl jsem provinčním klukem, který šel na místní univerzitu.” To byl Fordham, jezuitská škola v Bronxu. „Byl jsem snad jediný člověk v Americe, který na univerzitu chodil pěšky.” Studoval náboženství a filosofii, a poté, co neprošel lékařskou prohlídkou, nebyl naverbován do armády. „Moc mladý pro Koreu,” komentuje, „moc starý pro Vietnam.” Zprvu pracoval jako copywriter, čímž naplnil představy rodičů.
„Ale pak přišel čas, abych se vydal na svoji cestu – cestu do Ameriky. Nebyla náhoda, že můj první román nesl název Americana. Z toho se stal můj předmět. Předmět, který tvaroval mou práci. Když se ke mně dostal francouzský překlad jedné z mých knih, ve kterém stojí „translated from the American', říkal jsem si, 'Ano, přesně tak to má být.“
V DeLillově beletrii fungují i další důvtipné transakce. „Když pracuji, překládám svět kolem sebe na pohled v upřímných poměrech. Pro mé čtenáře je to často neznámá vize. Ale já se nesnažím manipulovat s realitou. Tohle prostě jen vidím a slyším.”
Dnes DeLillo žije se svou ženou ve Westchester County, ve státu New York. Sousedství svého mládí ale zas tak docela neopustil. Je to prý místo, které stále „vypadá stejně, i když lidé se změnili.“ Každý rok se vrací za kamarády ze staré školy. „Potkáme se na jedné z hlavních ulic, něco pojíme a smějeme se,” vypráví.
I tak ale musel DeLillo podniknout svou cestu „do Ameriky” a to nebylo zrovna jednoduché. „Trvalo to docela dlouhou dobu,” říká. „Ze začátku to šlo opravdu pomalu. Neměl jsem disciplínu, kterou člověk potřebuje pro tak ohromný kontinent. I když jsem měl celý den k psaní, někdy i celý týden, trvalo mi věčnost, než jsem se konečně pustil do svého prvního románu.” To byla Americana, vydaná v roce 1971. Tehdy bylo DeLillovi třicet pět let.
„Už po dvou letech mi došlo, že jsem spisovatel. Vůbec jsem nedoufal, že by ten román mohl kdy vyjít, protože v něm byl trochu nepořádek. Z toho románu se pak stal podnět pro hlubší zamýšlení. To je vlastně psaní samo o sobě – podnět pro intenzivní formu myšlení.”
DeLillo si ale rád nechává tuhle intenzitu pro sebe, což ho nadobro ocejchovalo jako samotáře. S tím ale nesouhlasí. „Vůbec nejsem samotář. Jsem jenom důvěrník.” Jako oslavovaný spisovatel a stydlivý muž to tak chce i ponechat. Držet si fanoušky od těla. „Žijeme ve věku konzumní beletrie. Lidé chtějí knihy, které se jim jednoduše přizpůsobí.” To ale DeLilla vůbec nezajímá. „Point Omega pro mě byla spisovatelská výzva, a tak očekávám, že to bude výzva i pro čtenáře.”
Tajemství procesů je dle DeLilla zásadní přísadou beletrie. „Jsme odkázaní k tomu, abychom žasli nad tím, odkud tahle skutečnost pochází.”
DeLillo, jakožto dědic modernismu a mistr „nesnadnosti”, ač jen na americký způsob, se vidí jako „součást dlouhé modernistické linie, začínající Jamesem Joycem.” Na rozdíl od svého přítele Paula Austera není ve složení jeho kreativity ani špetka odkazu amerických velikánů devatenáctého století. „Byl jsem až moc dítě Bronxu na to, abych četl Emersona nebo Hawthorna.”
To jakoby mělo připomenout, že DeLillo stojí někde uprostřed poválečné generace amerických spisovatelů, sahající od starších (Philip Roth) po mladší (Paul Auster), kteří pocházejí z předměstí. „Nemáme za sebou generace Američanů. Kořeny máme jinde. Nahlížíme na všechno zvenčí. To je pro mě něco naprosto přirozeného,” vysvětluje.
DeLillo, jakožto outsider, nenávidí všechnu publicitu, která přichází s každou další knihou. Po vydání Point Omega se na veřejnosti objevil jen jednou, a to v Brooklynu, což posměšně komentuje: „Ti, co dnes nežijí v Berlíně, se přestěhovali do Brooklynu.” Čte rád? „Na veřejnosti? Ne.” Řekl bych, že si radši nechává všechny své úspěchy pro sebe. Daleko i od své vlastní rodiny. S úsměvem: „Matka vždycky říkala. 'A kdo to měl říct mně?' Když našla moji fotku v novinách, zdůrazňovala: 'Kdo mi měl říct, že můj syn z Arthur Avenue v Bronxu skončí na stránkách New York Times?' Pokaždé v tom byl pocit údivu a neskutečnosti,” uzavírá. Je tohle ten americký sen? Další tenoučký úsměv: „Takovým zvláštním způsobem ano.”
„A co bude dál?” ptám se. DeLillo jen pokrčí rameny. „Jenom příběh.” Slabě se usměje. „Nevím, co bude dál.” A je s tím šťastný? Další pokrčení rameny. „V pohodě.” Ručička na hodinkách se posune. „Mám pocit, že každá kniha si vytvoří svou vlastní strukturu i délku. Napsal jsem tři nebo čtyři tenké knížky. Ta další možná bude tlustá. Ale to teď nemohu potvrdit.”
Je dokonáno. Za dveřmi hotelového lobby vidíme Paula Austera v jeho černé kožené bundě. On a DeLillo rozhodnou, že bychom měli jít do Carnegie Deli, newyorské putyky ze starých časů na sedmé avenue. Konverzace klasicky sklouzne k diskuzi, jak je těžké dnes sehnat pásku do psacího stroje. Ani Auster natož DeLillo, kteří u sebe obvykle mají tužky a sešity, nepoužívají textové editory. Tady začíná americká literatura.
úryvek z článku přeložil Jakub Kaifosz
(Robert McCrum pro The Observer, 8. srpna 2010)
Příspěvků: 0