David Lynch pečuje o své záhady

Le Figaro: Ještě před filmem byla vaší první láskou malba…

David Lynch: Ano, při malbě jsem vždy cítil velkou radost. Ale nemyslel jsem si, že by se tím dospělý mohl živit, dokud jsem ve čtrnácti letech nepotkal ve Virginii svého přítele Tobbyho. Když mi řekl, že jeho otec je malíř, jako by mým mozkem a srdcem otřásla exploze. To byl impuls k vydání se tímto směrem.

Jak pak vstoupil do vašeho života film?

Když jsem ještě studoval na Akademii krásných umění v Pensylvánii, pracoval jsem na obraze, který měl představovat zahradu v noci. Jednou jsem ucítil, jak z plátna vychází vítr a obraz se začal hýbat. Právě ten dojem z hýbajícího se plátna jsem chtěl zachytit ve svém prvním krátkometrážním filmu – Six Men Getting Stick.

Díváte se na své filmy?

Ne. Je to pro mě součást minulosti. Ale před čtyřmi lety jsem udělal výjimku, kdy jsem je shlédl všechny se svým tehdy čtrnáctiletým synem.

Dokážete ke svým filmům zaujmout kritický postoj?

Jsem extrémně náročný už během samotného tvoření filmu. Jakmile je jednou dokončený a já na něm nemohu nic měnit, ničeho nelituji. A koukám se na něj jako obyčejný divák.

Jste považován za režiséra nevědomí. Co jste se dozvěděl sám o sobě během natáčení vašich filmů?

Jedinou věc, kterou jsem objevil, je to, čím si zamiluji nějakou myšlenku. Je to stejné jako v lásce. Pokud jste milovali během vašeho života deset žen, zpětně víte, který typ ženy vás přitahuje. S odstupem tak vidím, jakému druhu myšlenek podléhám. Jakmile vidím možnost nějaké záhady, můj mozek začne pracovat!

Jaké pocity či reflexe inspirovaly vašich deset dlouhometrážních filmů?

Miloval jsem svět Mazací hlavy, ve kterém jsem se uzavřel po celých pět let jeho natáčení. Přál bych si, aby takové prostředí existovalo i ve „skutečném životě“, aby se v něm dalo žít. Sloní muž vyjadřuje ducha doby začínající industriální revoluce, pro kterou jsem měl slabost. Při Duně jsem se naučil, že je vždy potřeba udělat poslední střih. U Modrého Sametu jsem si užíval absolutní svobodu, u Sailor a Lula love story z pekla, u Twin Peaks atmosféru, postavy a tajemno. Lost Highway zase reflektuje psychologickou situaci osoby, která spáchala to nejhorší a snaží se s tím žít. Nyní je sice film ve fázi velkých technologických změn, ale podstatou vždy zůstane příběh a způsob, jakým je vyprávěn.

Na čem pracujete nyní?

V současné době dělám na dokumentu o Maharishi Mahesh Yogi, jehož učení následuji již od roku 1973. Ve svých začátcích jsem si myslel, že utrpení dílo přiživuje. Pochopil jsem ale, že to je romantická a absurdní představa a že utrpení je nepřítelem tvořivosti. Ve svých filmech jej můžete ukazovat, ale nemusíte kvůli tomu trpět při natáčení!

Přeložil a redakčně upravil Tomáš Kopečný
Emmanuèle Frois (Le Figaro, 11/10/2010)



Rané práce Davida Lynche:

Šesti mužům je zle (1966)



Abeceda (1968)

David Lynch – The Alphabet from Ben Barros on Vimeo.

Amputace (1974)