Vladimíru Páralovi k osmdesátinám

Je pozoruhodné, jak romanopisec narozený 10. 8. 1932 v Praze, dospívající v Brně, studující v Pardubicích a ve čtenářském povědomí zapsaný především jako chemický inženýr ze severních Čech, mající na kontě řadu bestsellerů, který v posledních letech žije v Praze a hlavně v Mariánských Lázních, tvrdošíjně koriguje zmíněný názor odborníků a ze své tvorby vyzdvihuje tu Katapult z roku 1967, jindy Zemi žen (1987) nebo Knihu rozkoší, smíchu a radosti (1992), popřípadě Mladého muže a bílou velrybu (1973) či Muka obraznosti (1980).

Tento rozpor lze vnímat do jisté míry jako ozvěnu dalšího rozdílu v nahlížení na Páralovo dílo, v němž jeho vnímatelé a vykladači zdůrazňují objevnost a odvážnost tzv. černé série ze šedesátých let, zahájené Veletrhem splněných přání (1964) a ukončené už zmíněnými Milenci a vrahy, a kritičtěji reflektují následující sérii bílou, z níž je nejznámější také už uvedený Mladý muž a bílá velryba. Obvyklým argumentem v dané souvislosti bývá, že autorův příklon k akcentování životních pozitiv byl víceméně projevem přizpůsobení se normalizačnímu posrpnovému režimu. Páral naopak zdůrazňuje, že tento krok v něm uzrál ještě v šedesátých letech před dokončením černého cyklu, kdy zlobné psaní v duchu „rozhněvaných mladých mužů“ začal považovat toliko za jakýsi předstupeň dokonalejšího, komplexnějšího přístupu, schopného obsáhnout též kladné stránky žití. V rozhovoru poskytnutém v souvislosti s udělením Ceny Ladislava Fukse za celoživotní dílo zvolil pro obě fáze přirovnání z přírody a prezentoval přitom rybízový střapec jako předobraz vinného hroznu.

Z hlediska literatury samé, respektive komunikace díla se čtenáři není otázka motivace pozměnění autorské poetiky či myšlenkového vyznění knih koneckonců až tak důležitá, protože rovněž Páralovy pozdější romány si své hojné obdivovatele našly. A nacházejí si je i po listopadu 1989, kdy se ničím, tedy ani politickými konsekvencemi nelimitovaná „volná soutěž“ začala uplatňovat též v literárním světě. Nehodláme tu samozřejmě vydávat zvýšený čtenářský zájem za přímočarý odraz kvality literární tvorby a ani předstírat, že Páral se zcela vyhnul tvůrčím prohrám či omylům, spíše hodláme poukázat, že Páralovu evidentní zvýšenou schopnost (ale i potřebu) rezonovat s dobou lze zaregistrovat ve více směrech (viz sci-fi či erotickou sérii) a také, že nejednou vyústila v pozoruhodný výsledek (Pokušení A-ZZ, 1982; Válka s mnohozvířetem, 1983; Kniha rozkoší, smíchu a radosti).

Mimochodem: vposled jmenované dílo může posloužit také jako příspěvek do debaty, zda nebo nakolik autorovu snahu vyhledávat a ztvárňovat pozitivní prvky (faktory) lidské existence podnítily požadavky soudobé společenské objednávky. Knihu rozkoší, smíchu a radosti totiž Vladimír Páral pojal počátkem devadesátých let minulého století jako otevřenou a na zenových principech založenou polemiku s vrcholně skeptickým a pesimistickým vyzněním díla jiné výrazné osobnosti současné české literatury, a sice Knihy smíchu a zapomnění  Milana Kundery. Páralovu Knihu prostupuje přesvědčení, že štěstí je přirozená součást našich životů, sdělované ovšem s typickou ironií a sebeironií.

Bude to už bezmála dvacet let, co Vladimír Páral vydal svou poslední prózu. Mezičasem nejednou signalizoval, ale jindy zas zpochybňoval další tvůrčí plány. Ať už se nějaká nová kniha našeho jubilanta objeví, či ne, jedno je jisté: Jsou dva druhy spisovatelů: s úspěchem a bez něho. Vladimír Páral ostnatou hranici, stojící mezi nimi, už dávno překročil a mnohokrát dokázal naplnit přání začínajícího spisovatele z Muk obraznosti: „napsat to velce, vzrušivě, hluboce, vášnivě, přesně, divoce, ironicky a něžně“.