Články
Rozhovor přes bránu smrti
Fiktivní rozhovor Evy Kantůrkové s Ludvíkem Vaculíkem
.
.
Je šestého června.
Každý rok má svůj šestý červen.
Napsala jsi o mně pěkný nekrolog.
Jsem ráda, že to říkáš. Před tebou bylo těžké obstát...
Líbilo se mi, jak jsi začala bez okolků. „Milý Ludvíku! Tak jsi to udělal, 6. 6. 2015. V sobotu odpoledne.“
Ano.
A jak jsi potom přešla do stylu fejetonu. „Toho dne večer mi přišla sms z čísla, které neznám: Upřímnou soustrast. Blahopřeji ti k filmu. Demiurg (hnidy). Doteď nevím, kdo to byl. Ze soustrasti jsem ale vycítila, že by mohlo jít o tebe. Jakou jinou soustrast by Demiurg mohl mít na mysli, když všechny moje lásky už umřely.“
Divila bych se, kdybys tajemného Demiurga neocenil.
A co tvůj tajemný Demiurg myslel tou hnidou?
Blahopřál mi k premiéře filmu o Husovi, a hnidou chtěl zřejmě připomenut Husův výpad proti nominalistickým kněžím, kteří o sobě zpupně tvrdili, že se při každé mši proměnou chleba stávají božími stvořiteli. Hus na to v Betlémě posměšně řekl, ať stvoří jedinou hnidu, a pak uznám, že jsou stvořiteli.
A už víš, kdo byl tajemný Demiurg?
Tuším to. Ale nechci se ptát... Byl to někdo, kdo nás dobře znal. Když měl zapotřebí oznámit mi tvou smrt dřív, než zpráva o ní vyjde v novinách.
Co právě teď děláš?
Pozoruju straky, mají na terase misku s jídlem. Jsou chytré. Přes noc toustový chleba okoral, tak hází jednotlivá sousta do vedlejší misky s vodou.
Hm… Dál v nekrologu píšeš: „Teď jsi s Milanem (Šimečkou), Jiříkem (Grušou), s Karlem (Peckou a Kosíkem), s Honzou (Trefulkou) a se Zdenou. A s dalšími, které sis vybral. S maminkou a s tatínkem. Malinko přísně už jsi stihl napomenout nezbedu Magora. A minul ses o vlas s Václavem Havlem. Václav Černý někde potají pokuřuje.“
S Jiříkem se mi teď připomněl jeden detail do tvého životopisu. Podnikavý Gruša vypátral bohatý antikvariátní sklad, mohli jsme si vybrat, co jsme chtěli, a tys tam z hromady knih navalené pod policemi vyhrabal výtisk snáře. Jiné knihy už tě nezajímaly, nadšeně jsi ve snáři listoval. A ani Jiří Gruša, ten nejvšímavější mezi všímavými nepostřehl, že si odnášíš domů literární nápad na knihu, ve které to všem nandáš.
Všem ne.
Víš, jak si mi připadal? Jako obrovský, osobitý a nikomu nepodobný kámen, balvan trochu hranatý a trochu omletý, kolem kterého se ženou události, rozrážejí se o něj a nedokáží ho povalit, zatímco on je nepřestává přečnívat svou přísnou originalitou. Projev na sjezdu spisovatelů. Dva tisíce slov. Český snář, o kterém Václav Černý rozzlobeně prohlásil, že je to bomba hozená mezi chartisty. A pak a hlavně –tvůj fejeton Poznámky o statečnosti z prosince 78. To byla, pane, vřava! A všichni zírali: fejeton jsi v sebedůvěře věnoval Karlu Peckovi k padesátinám.
Nevím, proč to vytahuješ.
Protože jsi jako obvykle vyhmátl něco podstatného.
Že se mi pro hlasitá hrdinská gesta nechce do vězení?
Tak tvůj fejeton většinou vyložili, ale tak jednoduché to nebylo. Ty ses, a v disidentském prostředí!, vyhroceném proti režimu i hrdinskými gesty!, zastal „pevnosti normálního člověka“, jeho „poctivé práce“, kterou se musí živit; napsal jsi dokonce, že „každý kousek poctivě udělané práce, každý projev neúplatnosti, každé gesto dobré vůle, vybočení z chladné rutiny a krok a pohled bez masky“ mají v poměrech „totálního dozoru nad obyvatelstvem“ a „zhumanizovaného násilí“ cenu hrdinského skutku. Přišlo mi to už tenkrát statečnější, než vylézt ve Slávii na stůl a vykřikovat cosi proti režimu. Víš, na co se taky pamatuju? Jak ses v tom přízračném světě, ovládaném převahou mocenského násilí, radoval, když v Praze začali stavět metro. Konečně nějaké civilizační pozitivum.
Hm.
Odkryl jsi ale ještě cosi podstatnějšího. V tom vykřičeném fejetonu jsi formuloval tuto mocenskou rovnici: „Člověk potlačující názory druhých je pouhý cenzor; cenzor, jenž byl odporem proti cenzuře doveden k zavírání lidí, je už diktátor; diktátor, který při potlačování demonstrace dá střílet do lidí, je hotový vrah.“ A nabídl jsi toto její možné řešení: „S cenzorem jsme mohli vyjednávat a byla možnost, že se tím jeho úřad promění, později zruší a cenzor přijme klidné místo úředníka. Ale ve vrahovi získali jsme nepřítele, který nesmí na vyjednávání přistoupit, aby neskončil na popravišti.“ Vyjednávat s cenzorem dřív, než ho protesty donutíme být diktátorem. Znal jsi slušnou hranici té úvahy, a přesto jsi ji vyslovil.
Vlna ohlasů, a hodně hněvivých, vydala na celou knihu, podali si tě Šabata, Hejdánek i Havel, i Karel Pecka trochu zaraženě mručel, tvůj text se v prostředí disentu stal až neslušně vykřičeným… - zatímco ty jsi v Petlici vydal celkem 391 českých a slovenských literárních titulů, pomohl jsi do světa knihám mnoha zakázaných autorů, i dvěma mým knihám, podnítil jsi několikaletou domácí fejetonovou kampaň, stal ses otcem sborníku Obsah, napříč republikou jsi organizoval tajné schůzky zakázaných spisovatelů, vedl jsi domácí i zahraniční korespondenci a jako svou největší zlomyslnost jsi uspořádal celé jedno pražské číslo Tigridova Svědectví.
Lákáš ze mě tajemství mé válečné strategie?
Ne, jen přemýšlím, Ludvíku velkolepý. Ostatně já sama ti říkala, že ty by ses nikdy neměl dostat do vězení. Tam jde vyjednat všechno, jen ne důstojnost. Zvlášť ne tu tvou, tak nedůtklivou a tak ryze patriarchální. Ale napadá mě, když mluvíme o Petlici, kolik z těch stovek titulů opsala paní Zdena?
Já to nepočítal.
A nebyla ona hrdinkou práce sice neokázalé, ale nadmíru statečné, protože zakázané? Tobě několikrát vybrala policie byt, předvolávali tě k výslechům, major zvaný Fišer tě nespouštěl z očí, z odposlechů a z hlášení. Ji ale policie za službu Petlici neslýchaně pohaněla! Odvlekli ji z domu a zavřeli ji jako nějakou sprostou holku a příživnici spolu s prostitutkami na venerické oddělení kliniky. A pak ji znovu, zveřejněním zabavené fotografie, jak nahá leží na hrobě, zneužili na tvé zesměšnění.
Dály se i horší věci. Ale čtu dál. Líbilo se mi toto protiřečivé souvětí: „Myslím na to, jak ses nikam necpal, a přesto ses všude prosadil.“
Všude ne. Ale to se nehodilo napsat do nekrologu.
Zas připomeneš něco nepatřičného.
Při převratu ti disidentští vůdcové znemožnili vystoupit na onom velikém spektáklu na Letenské pláni. Největší protestní shromáždění sametové revoluce na dohled od Hradu!, a tvůj smysl pro spravedlnost zatoužil právě tam říci, že ne všichni cenzoři, na které jsme narazili, byli potencionálními diktátory. Některé události možná obezřetně, možná jen nedůtklivě solitérně čnící kámen prostě obeplují.
Co máš pořád s tím kamenem.
Něco jsi v nekrologu přeskočil. „Píší, že po tobě zůstala díra. To není pravda. Zůstala tu tvá názorová přísnost. Tvoje erotické touhy. Tvá rodinná věrnost. Tvá otcovská starost o druhé. Tvá patriarchálnost. Tvůj nekonečný talent.“
To jsem nepřečetl, protože se stydím vyslovit to nahlas.
A tady čtu: „ Promluvil jsi málokdy, ale vždycky pádně. O to víc jsi psal. A psal jsi, přestože jsi věděl, že ne vždycky s tebou budeme souhlasit. Někdy jsi byl nesnesitelný, ale vždycky jsi byl věrný.“
Hm… Neukončíme to?
Vezli tě z Prahy, pro smuteční hosty zorganizovali zvláštní vlak, a vysoko nad rodnou chalupou tě pochovali do hrobu, který sis předem zařídil.
Tys s nimi nejela.
Chtěla jsem být s tebou sama. A teď na tvůj hrob jezdíme s kamarádem z Luhačovic. Projíždíme zvlněným Valašskem, pohoří Bílých Karpat na obzoru, je to jedno z nejkrásnějších míst v zemi, i květiny kupujeme v překrásném Slavičíně. A hřbitov rozprostřený ve svahu kopce kříži těch mrtvých střeží údolní domovy těch živých. Vybral sis nejvyšší řadu, mocná kamenná deska je hrubá, neohlazená, a hlubokými rýhami vyplněnými kamínky je rozčtvrcená do křesťanského kříže. Leží na ní vždycky spousta květin, a jakoby měly sklon zakrýt nápis, který jsi do desky dal vyrýt: „Byl jsem tu, a možná zas přijdu.“
Dal.
Je to řeč z hrobu!
A co!
Ludvíku dalekozraký! Je to varování? Rozhodl ses nás strašit?
Buď přesná! Je tam zřetelně vytesáno – možná!
.
Příspěvků: 0