Ota Filip Evropan?

Podíváme-li se na česko-německé literární vztahy současnosti, pak nelze pominout jméno spisovatele, který nejen tvoří oběma jazyky, ale zároveň je bytostně zasažen vlivy obou kultur. Ota Filip,  český spisovatel, jehož pětasedmdesátiny jsme nedávno vzpomínali, ani po letech prožitých v Německu se s tamním prostředím plně neztotožnil, ač ho německé intelektuální, nakladatelské i čtenářské kruhy akceptovaly. Ale dočkal se posléze jisté averze i v původním domácím prostředí, zvláště poté, co německá televize v roce 1998 natočila pořad o jeho podlehnutí STB a když on sám se potom pokusil dosti vágně vysvětlit svou situaci v padesátých letech knihou autobiografického charakteru Sedmý životopis.

Nicméně zůstává Filipovi zásluha, že po celá léta do roku 1989 se pokoušel zprostředkovávat známost české literatury v Německu a udržoval styky i s našimi disidenty. Jde o činnost, která zčásti přispěla rovněž k vytváření onoho širšího evropského kulturního kontextu, na nějž se v posledních letech upírá pozornost právě v současném seskupení nazvaném Evropská unie.

Jaké místo přisoudíme Filipově celoživotní literární činnosti vedle postavení a významu jiných novodobých českých spisovatelů, kteří z různých důvodů žili nebo žijí v cizích zemích, od Egona Hostovského přes Pavla Kohouta, Milana Kunderu až třebas k Libuši Moníkové? Překonal Filip ve svém díle to úzké tematické zaměření, svou mladistvou ublíženost a národnostní nezakotvenost svých školních let, jež varioval v několika prozaických knihách?

Po celá léta Filipův styl charakterizovala živá fabulační schopnost, pronikání fantastických prvků a sklon k parodičnosti, nevyjímaje ironizování vlastní osoby. Jeho podání se vyznačovalo jakýmsi dynamismem, neřku-li chvatem, jímž často chrlil své horečné obrazy inspirované prostředím, které za svého často velmi komplikovaného života poznal. Určitým nedostatkem promyšlené tvůrčí kázně bylo až nadměrné opakování stejných motivů a situací na ploše jedné knihy, což se nejmarkantněji projevilo v  knize Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy.  Typickým kompozičním prvkem Filipovým je až do poslední doby míšení časových rovin, postupné vyjevování předcházejících událostí a příčin, jež vedou k pozdějšímu vývoji. Také sklon k banalitě, případně až k vulgárnosti mu není cizí, což souvisí i s výběrem figurek a postav spíše z vrstev neintelektuálních, tíhnoucích hojně k prospěchářství nebo k podfukářství za každou cenu.

Milan Jungmann v Literárních novinách v roce 2001 napsal,  že Ota Filip je „v jistém smyslu bílou vránou mezi českými spisovateli“ a že se v něm rozvinul „duch obojakosti“. I když k tomuto tvrzení  mohla Jungmanna vést především skutečnost Filipova jistého selhání v padesátých letech, lze chápat slovo „obojakost“ v obecnějším smyslu, blízkém archaizovanému slovu „podobojí“, kdysi v historických Čechách tak frekventovanému. Ota Filip dodnes hledá své „centrum securitatis“ a někdy se sám označuje za poutníka mezi Čechami a Bavorskem, mezi českou a německou kulturou, aniž patří jednoznačně k některé z obou.

Jestliže se podíváme na jiné autory Filipovy generace, kteří pocházejí z českých zemí a po roce 1989 se také nevrátili do původního prostředí, v němž nedokázali za tzv. husákovské normalizace žít, jejich postoj není tak nevyhraněný jako u Filipa. Kunderovo hrdé gesto osamocenosti, do jisté míry i lidské nepřístupnosti za současného pobytu ve Francii a jeho tvorba ve francouzském jazyce ukazují spíše k náznakům rodícího se kulturního evropanství než k jednoznačnému přilnutí pouze ke francouzské kultuře a opuštění širšího kontextu literatury české. Kohout  se nepřerodil v Rakušana, naopak prohlašuje, že jisté relikty, jež nachází ve Vídni z časů habsburského soustátí,  mu vlastně připomínají Prahu, a svými společenskými a organizačními aktivitami by chtěl  rozvíjet někdejší středoevropské kulturní tradice. Libuše Moníková, i když psala v Německu německy, obracela se v podstatě k problémům českého prostředí, jež chápala jako postižené rozdělením Evropy do dvou bloků.

Jak je tomu u Filipa, který si při své emigraci vybral Německo, protože německy znal nejlépe?

Necítí se ani po letech nikde doma, rovněž ani v české nebo německé řeči. Kromě vyjádření na toto téma v různých příležitostných pořadech nebo interview najdeme nejotevřenější přiznání na několika místech jeho románu Sousedé a ti ostatní,  v němž se nemilosrdně v postavě vypravěče jménem Oskar Měšťáček vyrovnává se svým místem v Evropě na sklonku dvacátého století a především s prostředím města Murnau pod Alpami, kde se rozhodl žít po letech svého pobytu v Mnichově. Vkládá-li do úst spisovateli Měšťáčkovi následující slova, jde jistě o nepřímé vyjádření pocitů samotného autora Oty Filipa:

„Němčina je pro mě – jak jsem už řekl – cizí řečí a čeština se mi během těch let, kdy jsem se pokoušel zmocnit se němčiny a přivlastnit si ji, vzdálila, připadá mi, jako by mě opustila.

Moje mateřština je pro mě teď mou druhou cizí řečí.

Žiji ve světě rozděleném češtinou a němčinou a pochopil jsem, že – pokud jde o jazyk – nejsem teď už nikde doma, nikde jako host, ale všude napolo zdomácněný, napolo cizí.“

Můžeme konstatovat, že ona pozice Filipova „někde mezi“, ale nikde „jednoznačně“, je výrazem jisté vyhoštěnosti a ztráty jednoznačné kulturní identity. Pokouší se marně hledat možnost ztotožnění s některým prostředím nebo kulturou, ale zůstává v pozici poutníka bez uvědomělého cíle, jak vyznává Oskar Měšťáček: „/…/ nejsem strom ani ozdobná květina, ale člověk jedenadvacátého století, nomád táhnoucí z jednoho jazyka do druhého, poutník mezi evropskými kulturami“.

Mluví-li zde o Evropě, nejde o pochopení vyšší evropské integrity nebo nadnárodní možné integrace. V případě Oty Filipa je to spíše výrazem vnitřní frustrace, přiznání o jistém druhu zmatenosti životní dráhy.

Ostatně postavy jeho próz na mnoha místech onu „vykolejenost“ přiznávají. Podivný hrabě Belcredos, jenž se v románu Kavárna Slavia panoptikálně pohybuje po Praze, o době po roce 1945 prohlašuje: „Teď jsem však viděl, jak jsem vpleten do katovského kola času a jak mě to beze smyslu a bez cíle někam unáší“   a ve stalinských letech padesátých „ležel pod troskami své puklé doby“.

Kromě velmi dobré prózy Valdštýn a Lukrecie,  spojující příběh krátkého konjunkturálního sňatku Valdštejnova s tápáním mladého badatele v padesátých letech, a několika dalších knih menšího významu a spíše oddechového charakteru (Poskvrněné početí  a Blázen ve městě ), ostatní Filipova díla jsou vlastně variací jeho vlastního osudu, přičemž se vyjevování skutečných životních podkladů děje jaksi stupňovitě a etapově, od knihy ke knize.

V prvním románu Cesta ke hřbitovu  vypravěč jen vzdáleně naráží na vlastní osud Filipův, kterého otec po německé okupaci zbytku Československa v březnu 1939 převedl v Ostravě z české školy do německé a přihlásil celou rodinu k německé národnosti, tudíž stali se tzv. říšskými občany, na rozdíl od Čechů, kteří měli méně významné občanství protektorátní.  V Cestě ke hřbitovu se otec jmenuje Bohumil Haboň a nedal se k Němcům, pouze s okupačními mocipány se úzce přátelí, za což je ve dnech osvobození zatčen. Tím kniha končí. Pohled autorův na tyto děje působí značně smířlivě, nikde nedochází k vypjatému dramatismu. Jen na počátku vypravěč vyznává, že má k příběhu niterný vztah: „Na co sáhnu, všechno bolí, stydí se to nebo schovává a neříkejte, že čas zacelí rány: to je lež, nebetyčná lež /…/ bolest a bolest, pálení, trápení, krvácení dovnitř, všechno co bylo pořád žije, dokud neskončíme“.

Novou variací na vlastní osud Filipův je značně rozsáhlý román Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy.  Zde je otec vypravěčův funkcionářem fotbalového klubu Slezská Ostrava, po okupaci v roce 1939 se přihlásí k Němcům a rovněž hráči S. K. Slezská Ostrava prožívají různé osudy za různých politických dob. Zde už Filip zachytil značně parodistickým způsobem celé panoptikum figurek, zároveň své skutečné – ovšem v podání až fantaskně hyperbolizované – životní příběhy od třicátých let až do let sedmdesátých.

Potřetí se vrátil k vlastnímu životu po šesti letech v knize Sedmý životopis, který nazval „románem“, ačkoliv první část je dosti podrobná autobiografie, teprve druhá polovina týkající se padesátých let je zčásti fikcí. Filip je navždy zatížen osudovým rozhodnutím otce Bohumila dát se za okupace k Němcům a tím, jak ho vlekli 1. září 1939 do německé školy, ač se vzpouzel. V knize už nevystupuje jako nezúčastněný vypravěč, ale s hořkostí své trauma přiznává: „V uplynulých sedmdesáti letech svého života jsem, aniž bych opustil střed Evropy, přežil sedm režimů, třináct prezidentů, jednoho Adolfa Hitlera a jeho tisíciletou říši, která, a to jsem měl velké štěstí, pro mne trvala jen šest let, jednoho Stalina, sedm bolševických generálních sekretářů komunistické strany a v letech 1948 až 1974 jedno věčné přátelství k Sovětskému svazu. Třikrát jsem změnil státní občanství, dvakrát řeč a dvakrát jsem ztratil domov, a to vše v nemocném a tuze neklidném srdci Evropy.“

V těchto třech zmíněných knihách se také vyostřuje poměr chlapcův k otci Bohumilovi: zatímco v Cestě ke hřbitovu je to jen distance spíše chápavá a nostalgická, v Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy je postava otce parodována až do podoby slizkého hochštaplera a zároveň slabocha, v Sedmém životopise už je poměr otce a syna téměř démonizován.

K širšímu pojetí evropských dobových poměrů u Filipa nedochází, příběh jeho života jako převládající téma jeho tvorby není z celkového hlediska typický. Na rozdíl od Kohouta nebo Kundery u něho nenajdeme obecněji platnou symboliku nebo přesahy do sféry filozofie. Je to spíše bilancování a křečovité odmítání doby, kdy Filipa – podle vlastních slov – „v srdci Evropy polámaly, semlely a nakonec do zbytku života vyplivly zkurvené dějiny“.

Podíváme-li se na vývoj Filipova pojetí češství nebo němectví, pozorujeme pozvolný, i když ostražitý příklon k německému prostředí a k událostem, jež mají vztah k Německu. Ačkoliv jako publicista v německých, později v českých žurnálech se stavěl kriticky k sudetoněmeckému krajanstvu (stejně tak kritizoval vztahy v československé redakci Rádia Svobodná Evropa) a sám odmítá, pokud ho někdo považuje za tzv. sudetského Němce, přece jen u něho vzniká postupně spíše pochopení německých osudů než českých. Příkladem může být jeho kniha …doch die Märchen sprechen deutsch s podtitulem Geschichten aus Böhmen.  Je to sbírka reportáží z Čech, především z míst, která v minulosti byla spojena s německou kulturou, přičemž v podtextu knihy nacházíme i kritický osten vůči Čechům a českému prostředí. Nepřináší zde německému čtenáři pohled na soudobé Čechy pohledem českého spisovatele, sice žijícího v Německu, ale uchovávajícího si  prvotní vědomí vlastního češství. Pokud deklaruje vlastní stanovisko, je to hlavně pocit tragiky, jak píše na počátku této knihy (v českém překladu): „Velké evropské dějiny od roku 1945 až do dneška mně připravily smutné, tragické, hořce melancholické a absurdní příběhy.“

Určité distancování od zřetelného vědomí, že je (původně) českým spisovatelem, nacházíme na řadě míst v jeho knihách, např. v románu Sousedé a ti druzí: „/…/ má moravsko-česká vlast, kterou jsi mi, Bože všemohoucí, proti mé vůli přidělil“.  V knize Kavárna Slavia vložil nevlídnou charakteristiku Čechů do úst podivína Belcredose: „Ach, milý příteli, tihle čeští vrtáci! Pro každý omyl si dodatečně najdou ospravedlnění. Teď už to vím. Víra v Boha, politické programy a podobné věci zde měly jen funkci metafory. Dělá to dokonce dobře být poražen a ponížen, protože ti lidé vědí, že dodatečně celému světu předvedou bebíčka a budou přitom škemrat o soucit, kterého se jim také dostane, stejně tak jako šance předvádět se později jako hrdinové.“

Poslední svou knihou 77 obrazů z ruského domu s podtitulem Román o velké, ztroskotané lásce a vzniku abstraktního malířství  Filip opouští dosavadní tematiku, která vycházela ze zásadního konfliktu jedince s nepříznivou dobou, a vrací se novým kompozičním postupem až na začátek století. Postava vypravěče je zde zcela ztotožněna s autorem Otou Filipem, který bydlí v podalpském městě Murnau a chodí na procházky kolem domu, kde před první světovou válkou žil jeden ze zakladatelů abstraktního malířství Vasilij Kandinskij a šest let pobýval v domě výtvarnice Gabriely Münterové. Filip se sice drží základních reálií, ale konstruuje životní epizody vzájemně se podněcujících a zároveň kontrastně odlišných výtvarníků rozborem jejich obrazů, přičemž mísí časové roviny, minulost i přítomnost v jeho podání splývají, nic nezaniká a lze mluvit i s těmi, kteří už fyzicky nežijí, jak dokládá promluva Kandinského k autorovi: „Náš čas, v němž se teď, dorogoj drug, nacházím, se podobá… jak bych to řekl?  …podobá se nehybné hladině rybníku bez jediné vlnky, na němž já i Ela, i když už nejsme, veslujeme v pramici sem a tam, z budoucnosti zpět do přítomnosti nebo do minulosti.“

Je to značně jiný Filip než dosavad, jeho styl v této knize má blízko k poetizaci, sám vychází z široké a uměřené prezentace kulturního zázemí, kde vznikalo moderní umění – Mnichov, Švýcarsko, Švédsko, Moskva. Zároveň nejde o biografický román, ale o volnější variace na tematickém půdorysu láska, umění, plynutí času. Zde také Filip zcela opustil svou trvalou a polarizovanou dimenzi češství – němectví, totalita – volnost, tlak doby – ublíženost. Teprve nyní můžeme mluvit v jeho případě o širším pojetí evropanství, jež není spojeno s jazykem, ale s  uměleckým žánrem obecně přístupným.

Sám ovšem není trvale zařazen a marně bychom jednoznačně chtěli určit, zda je to autor český žijící v Německu nebo německý, jenž píše na základě svých prožitků z českého prostředí. Takto se vyznal: „Když píšu německy, přepadá mě teď pořád častěji zvláštní druh nevysvětlitelného strachu, že ztrácím češtinu, že se jí lehkomyslně zbavuji, že se jazykově rozpadám. A když píšu česky, česky mluvím nebo čtu, tak se mi zdá, jako by ze mě němčina unikala jako vzduch z prokopnutého fotbalového míče.“

V každém případě Ota Filip je typem spisovatele, který posledním dílem dokázal, že od dlouhodobého zaujetí vlastním osudem se dokáže povznést ke klidnému a zároveň umělecky působivému nazírání na život a jeho kulturní přesahy.