Články
Ota Filip: 77 obrazů z ruského domu
Není tomu dávno, co se strhl mediální poprask kolem jména spisovatele Oty Filipa, od roku 1974 emigranta v západním Německu, kde žil nejprve v Mnichově a za posledních let v podalpském turistickém středisku Murnau. Proslulý autor, plně integrovaný v německy psané literatuře,začínající v českém prostředí románem Cesta ke hřbitovu (1968), se v rozjitřené atmosféře nakonec pokusil vysvětlit situace, kdy podlehl tlaku tajné policie, svou knihou Sedmý životopis (2000).
Většina Filipova díla se váže k jeho vlastním dosti dramatickým osudům, protože jako chlapec byl dán po 15. březnu 1939 do německé školy v Ostravě svým otcem, hledajícím lepší kariéru prostřednictvím změny národnosti. Někde je více autenticity, jinde spíše zastřený náznak v příbězích jiných, často fantaskně působících postav – tušíme vlastní názor Filipův i ve slovech podivného hraběte Belcredose v románu Kavárna Slavia (1993): „Teď jsem však viděl, jak jsem vpleten do katovského kola času a jak mě to beze smyslu a bez cíle někam unáší.“
Paradoxně právě ten konjunkturální čin otcův, přesazení hocha z českého kulturního prostředí do školy německé, umožnil Filipovi, do té doby českému spisovateli píšícímu česky, aby po roce 1974 dokonce úspěšně zakotvil i v prostředí literatury německé, ač se plně nesžil s tamním prostředím a za Němce se nepovažuje. Některé knihy píše nejprve v němčině (paralela s Milanem Kunderou, který už tvoří francouzsky!), což je případ i jeho poslední knihy 77 obrazů z ruského domu. Do češtiny ji převyprávěli autor a Mojmír Jeřábek.
V Murnau žil po dobu šesti let, až do první světové války, významný ruský malíř Vasilij Kandinskij, zakladatel moderní abstraktní malby, v domě výtvarnice Gabriely Münterové, a od těch dob je tento objekt nazýván „ruský dům“, kde je dnes muzeum obou umělců. Filip sice svému současnému domovu v Murnau věnoval i knihu Sousedé a ti ostatní (2003), ale je to spíše pamflet na poněkud nesnášenlivé prostředí, vyhrocený až do absurdna. Kniha 77 obrazů z ruského domu se poněkud vymyká stylu a zaměření Filipova předcházejícího díla, není zde skryté nebo zjevné polemičnosti a nápadného chvatu. Při veškeré dynamičnosti vyprávění pozorujeme tu i výrazný příklon k poetizaci, k uměřenosti jazykového sdělení, jež dovede zachytit chvíle prchavého okamžiku a zároveň protiklad psychické polarity obou výtvarných umělců.
Filip zde vystupuje jako vypravěč, jako osoba žijící v Murnau, která nedovede jen bez zájmu přecházet kolem domu, kde před mnoha desítkami let se za neustálého střetu originálního výtvarníka a ženy, plně podléhající jeho sebevědomému naturelu, vyvíjel počátek avantgardního umění dvacátého věku. Ovšem nejde o biografický román, i když se autor drží známých reálií, je to spíše básnivý a velmi jemný pokus o vystižení toho, jak se rodil umělecký názor v prostředí, jež tajemného a nekonvenčního cizince nedovedlo pochopit. Autor nejen vypráví a konstruuje možné životní okamžiky Kandinského a Münterové na základě jejich obrazů, ale je přímý účastník děje, po čtyři léta nejprve marně oslovuje výtvarnici, jež je přeludem a do níž se vlastně zamiloval, a pak jako přihlížející účastník některých událostí je přímo na scéně, kdy rozmlouvá s oběma a snaží se pochopit jejich osudovou příchylnost i vzájemnou nevraživost, způsobenou unikáním a zase vrácením se Kandinského do Murnau.
Působivost nové Filipovy knihy spočívá i v simultánnosti časového pojetí jednotlivých epizod, přítomný okamžik je zachycen s veškerou intenzitou, ale zároveň je v téže chvíli minulostí i možnou následností, vše se prostupuje a nezaniká, jak pronáší v jedné chvíli k Filipovi Kandinskij: „Náš čas, v němž se teď, dorogoj drug, nacházím, se podobá… jak bych to řekl? …podobá se nehybné hladině rybníku bez jediné vlnky, na němž já i Ela, i když už nejsme, veslujeme v pramici sem a tam, z budoucnosti zpět do přítomnosti nebo do minulosti.“
V knize 77 obrazů z ruského domu se objevil jiný Filip než dříve, autor s větší uměleckou kázní než dosud, věrně sloužící tomu, aby vystihl podstatu jiných uměleckých osobností. Již nestojí v popředí jeho vlastní osud, nestaví se ostře a téměř cynicky vůči světu, ale s nadhledem a s dobrým vcítěním chce pochopit život se všemi protiklady. Není už to spisovatel bojovník, rozdávající rány až bezohledně, ale umělec, jenž došel k moudrému poznání.
Jen tiskové chyby kdyby tam nebyly, od pochybení v interpunkci až po scházející písmena, o častých záměnách tvarů jsme a jsem ani nemluvě.
Příspěvků: 0