O hysterii v americké literatuře

Nechci se tady prohrabovat v celém tom nadšení z Franzena. Ukázky z románu dokazují, že jde o další podmanivou práci. Bez skrupulí a inteligentně popisuje vývoj stylu amerického života. Rychlý spád událostí v propojeném světě, roztříštěné znalosti, denní útoky digitálně zpracovaných informací na vědomí každého jedince; to vše znamená pro spisovatele velkou výzvu. Franzen se navíc v srpnu objevil na obálce časopisu Time a je jasné, že jeho odchod do zapomnění se tím oddálil.

Neděje se často, aby byl román přijat jako sociologický fenomén. Chvalořečení typu „velký americký román“ a „největší román století“ povyšují Svobodu na podivně ojedinělou knihu. Nutí nás, abychom se zamysleli: co určuje americké velikášství?

Nemají náhodou v sobě vestavěný odpor proti ostatním druhům románu, spisovatelům a literárním žánrům? „Velký americký spisovatel“, tato fráze použitá časopisem Time, více zahaluje, než osvětluje rozsah a hloubku současného amerického psaní. Také proto, že se populistické hodnocení literatury opírá zejména o rodinnou ságu. Většina čtenářů – stěžoval si jednou Don DeLillo – „by raději četla o svých vlastních manželstvích a rozchodech“, protože „to přidává jistý třpyt jejich vlastním životům“.

Zní to trochu moc kousavě, ale romány o nefungujících rodinách, jako Hluk a Vřava (William Faulkner), nebo Americká idyla (Philip Roth), mají v oficiálních dějinách americké literatury prominentní místo. Stejně tak jako příběhy etnických menšin, které se začleňují do americké společnosti.

V americké literatuře samozřejmě existuje něco typicky „amerického“ a „moderního“. Její autoři čelí jako první novým mutacím osobního a společenského života, které jsou způsobené reorganizací práce, konzumem a válkou. Časopis Time ale mohl vytáhnout zmiňovanou velikost právě z této dějinné perspektivy. Namísto toho poctivě reprodukuje samolibost průměrné Ameriky, té, kterou Franzen tak přesně zesměšňuje.

Pro časopis Time znamenají slova „veliký“ a „Američan“ vášnivé ambice a energii bílých mužů, nikdy žen. Literatura je pro ně velké panoptikum, většinou na předměstí. Nikdy nejde o důmyslnou báseň, povídku, nebo precizní esej. Time navíc považuje (a to může být pozůstatkem triumfů z dob Studené války) velký americký román za nejzajímavější jen proto, že vypráví o Americe. Tak jak se vidí sama, ne jak jí vidí svět.

Musím se přiznat, že se sbírání všech možných předsudků stalo mým koníčkem. Před pár měsíci mě totiž oslovil mladý talentovaný autor, žijící v jednom z nejchudších a nejnebezpečnějších států Indie. Požádal mě o zaslání seznamu děl současné americké literatury. Donutil mě prozkoumat díla, která sám nevědomě upřednostňuji. K mému překvapení bylo mezi nimi víc poezie, esejů a povídek, než románů.

Musel jsem vynechat svatou trojici amerických spisovatelů (Updike, Roth, Bellow), protože jejich výhradní zaujetí pozdní kapitalistickou společností by čtenáři z Indie nepomohlo pochopit jeho vlastní svět. Spisovatelé z více nestabilních a kosmopolitních časů amerických dějin, z doby krize a předešlých desetiletí, pomůžou mladému Indovi mnohem víc. Výběr esejů Jamese Baldwina byl okamžitý. Nepřestává z nich žhnout pravda, získaná nemilosrdným sebepoznáváním (ve srovnání s nimi působí pozdní Bellow a nedávno vydaný Roth jako protahovaný nářek.) A ten starý, vzpurný a podvratný duch americké literatury se znovu zrodil v poválečné době – díky beatnikům. Pak nikoho nemůže překvapit, že na spisovatele od Tangieru po Jokohamu měl největší vliv Allen Ginsberg a Jack Kerouac.

Co se nedávno vydaných knih týče: pro zahraniční čtenáře je zajímavější triumfální, na faktech postavené vyprávění Zeitoun od Davea Eggerse a výstřední minimalistické fikce Dvide Meanse víc, než obrovitá postmoderní ironie Davida Fostera Wallace.

Ale většinu knih, které jsem vybral – pro jejich formální a politickou odvahu a ano, i pro univerzální dopad – napsaly bělošky, spisovatelky, z nichž mnohé mistrně zvládaly krátké literární formy. Na mém seznamu byly Mary McCarthy, Elizabeth Hardwick a Carson McCullers. Pak Shirley Hazzard, Deborah Eisenberg, Jane Smiley, Lorrie Moore a Jennifer Egan, jejíž nový román Návštěva tlupy hňupů zdárně popisuje různorodé americké životy na méně než třech stech stranách. Živě ukazuje přednosti realistické tradice – historickou hloubku a silný názor – jak můžou být skloubeny s moderní estetikou rozpadu a rozkladu.

Nebo Jodi Picoult. Ta také umí rozvířit vody, i když jí kritici opomíjí.

Nicméně spisovatelky, básníci, autoři krátkých povídek a esejisté zůstávají vyloučeni z kánonu „velkých amerických spisovatelů“ (dlouho poté, co se oslavovaní autoři už dávno nedají číst). Proto jsme podezřívaví.

Je jasné, že při ustanovení zdánlivě nevinných literárních měřítek svou roli hrají i mnohé politické a ideologické předsudky. Edmund Wilson jednou varoval proti „někdy přespříliš vědomému americkému oslavování sebe sama, které je zčásti naším americkým imperialismem“. Ale je víc důvodů, proč být na pozoru před kulturním imperialismem, který ignoruje živou různorodost amerických umělců a žánrů a buduje osamocené památníky americké „velikosti“.

Pankaj Mishra pro The Guardian (září 2010)
přeložil Tomáš Rákos