Nic takového s Kindlem nezažijete

Kombinace špatného finančního stavu a slabosti pro staré grafické úpravy obálek napovídá, kde nakupuju většinu svých knih: v antikvariátu. Stejně jako všichni ostatní zbožňuji vůni nových vydání. Musím ale přiznat, že když se mi do rukou dostane trošku zatuchlá, osahaná knížka s pomačkanými rohy, běhá mi mráz po zádech. Baví mě představovat si všechny ty neznámé čtenáře přede mnou.

Domýšlím si, jak asi tato konkrétní kopie zaměstnávala představivost někoho jiného; možná se do té knížky zamiloval, nebo jí nenáviděl. Třeba mu přinesla útěchu a dokonce mu změnila život. Nebo se nic z toho nestalo. Žasnu, když najdu ručně psané věnování. Je to důkaz o předešlém majiteli. Věnování mají různou podobu: někdy jsou podivně naškrábané, to když je psal bláznivě zamilovaný mladíček; jindy v nich nechtěný milenec vznáší rozčílená obvinění. Nahlížíme tak do tajemných dějin konkrétních knížek. Jsou nasáklé různými pocity. Nemusí přitom vůbec souviset s vlastním textem.

Tato knihomolská libůstka má v sobě bezpochyby trošku voyeurismu. Často čtu něco naprosto soukromého, určeného pro oči někoho úplně jiného. Knihy patří mezi nejdůvěrnější dárky, protože obdarovaný do nich musí investovat hodně času a soustředění. Každá kniha navíc slouží jako vzkaz, vždy něco naznačuje. Jako příklad uvádím věnování ve sbírce básní J´Accuse od Aharona Shabtaie. Napsal jej zhrzený milenec. Zaráží mě jeho majetnický, agresivní tón („Doufám, že porozumíš básníkově dílu lépe, než mým snahám povědět ti něco podobného."). Vedle toho zírám na Orwellův román 1984, který byl také darem z lásky („Tuto knihu vydali v roce 1949, byla o budoucnosti v roce 1984. Já ti ji dal v roce 1994, na začátku naší vlastní budoucnosti."). Není těžké si domyslet, jak se ten vztah asi vyvíjel. Nebo tu mám Sarterova Slova, věnovaná „mamce". Je tu i návod: „Přečti to celé a bez předsudků". Vzkaz asi odkazoval obálku knihy, kde stojí věta: „Nenáviděl jsem své dětství i vše, co z něj zbylo". Jauvajz!

Ze všech těch věnování cítím patos. Ukazují na mezilidské vztahy, nebo alespoň na pokusy o vztah. Vždyť ty knihy pocházejí z polic antikvariátů. Z jakéhokoliv důvodu už nejsou v rukou lidí, kterým jsou věnování adresována. Ano, najdeme mezi nimi i pokusy o černý humor. Kopie 50 lidí, kteří zhuntovali Británii od Quentina Lettse je věnována „Paulovi". Dárce ho ujišťuje, že se „nestane jednapadesátým" a přeje mu „hodně štěstí v byznysu". Datum? 10. května 2010. To mluví za vše.

Další kniha byla otcovým darem synovi. Na první stránce vysvětluje, že Mr. Johnson od Joyce Careyho „měl na můj život zásadní vliv; bez něj bych se nikdy nevydal do Afriky a ty by ses možná před třiceti lety ani nenarodil. Dlužíš mu svojí existenci. Nadešel čas, abyste se vy dva seznámili". Bolí to, když si uvědomím, že ten syn a jeho kniha už k sobě nepatří.

Nic takového s Kindlem prostě nezažijete.

Autor: Wayne Gooderham (The Guardian Books Blog)
přeložil Tomáš Rákos