Nezval neboli Úchvatný úvod do poezie /1. část/

.

Na přebalu druhého vydání Nezvalovy antologie Moderní básnické směry (první vydání vyšlo 1937, druhé 1964) vyznalo se sedm mladších a mladých básníků, co pro ně a pro jejich vstup do poezie ta kniha (dočkala se i zatracování jako příliš jednostranná) znamenala; zde aspoň pár úryvků: 

Jiří Šotola: „Už je ta knížka bůhvíkde, ale ať je kde je, vděčím jí víc než mnoha svazkům kompletních edic a sebraných spisů.“

Jan Skácel: „Vůbec nepřeháním, když řeknu, že to byl můj mostek k poezii. Dodnes jsem za tu půvabnou rukověť Nezvalovi vděčný.“

Josef Škvorecký: „Byla to jedna z několika málo knížek, které jsme pronášeli Protektorátem v saxofonových pouzdrech, to jest na srdci.“

Antonín Brousek: „Nepatrně odlehčit regálům pražské Univerzitní knihovny se mi nakonec přece jen nepodařilo. Moderní básnické směry jsem musel vrátit, navíc ještě s pokutou, na niž padlo málem půl stipendia. Nezval byl dlouho mým prvním a jediným básníkem.“ 

Jiří Pištora tehdy připomněl, že mu právě Moderní básnické směry „nedovolily mávnout rukou nad Podivuhodným kouzelníkem, protože z něj činila součást strhujícího plánu, rýsovaného třeba impulzivně, nepřehledně, překotně – ale nepochybného.“ 

Pištora správně vystihl Moderní básnické směry jako součást jedné fascinující složky celého díla Nezvalova; jako nejfrapantnější projev básníkova umění zasvěcovat do poezie, navádět na cestu porozumění básníkům. Tu se jistě leckomu vybaví Nezvalovy eseje Průvodce mladých básníků (poprvé jako předmluva k Čapkově Francouzské poezii nové doby), Mateřská řeč jako nástroj básníkův (původně 1938 ve Slově a slovesnosti), Jak rozumět moderní básni (1938 ve Tvorbě) a mnohé další, vesměs dostupné v Manifestech, esejích a kritických projevech z let 1931–1941 (1974). 

Ale autor Podivuhodného kouzelníka měl podivuhodnou moc získávat pro poezii už a snad především svými mámivými neodolatelnými verši. Uvědomoval si to? Vlastně uvědomoval. Už v prvotině Most věděl básní Závěr: „Vstupuji do lidí, nevědí i tom, že pod jejich střechami bdím, / to jsou ti lidé, z kterých mám okrášlenou zemi, / žebračka, sedlák, těhotná paní, každý z nich umírá, když se rozteskním…“

Na hlasy básníků vzpomínajících na Nezvalovy Moderní básnické směry jsem si vzpomněl, když jsem se nedávno v nějakém rozhovoru, který jsem si vystřihl a nešťastně založil a nemohu ho najít, dočetl slova vyznání mladého muže, jak právě Nezvalovy verše, jež se mu náhodou dostaly do rukou, mu otevřely cestu k poezii jako inspirátorce jeho vlastního tvůrčího úsilí na poli sousedícím s básnictvím. A co bych se tady nepřiznal ke genezi vlastní radosti z poezie, k radosti, která brzy přerostla v interpretační a ediční obcování s ní (a to nejen s dílem Nezvalovým, ale také Bieblovým, V+W, Wenzlovým, Florianovým, Suchého, s tvorbou pokolení tzv. pětatřicátníků a mnoha jiných i mladších). K poezii mě za puberty svedly verše z Nezvalovy sbírky Sbohem a šáteček; ty se mi šťastnou náhodou dostaly do rukou v sešitě, do kterého si je opsala dívka, po níž jsem toužil a pro niž jsem byl ještě nic, a tak mi dala místo sebe ten sešit. A já četl Jízdu na mořské vlně:

„Konečně jsem se položil na tebe mořská vlno / Okamžik rozkoše a pak ses rozbila / Mé staré milenky jste zde a je vás plno / Láska mě vymršťuje a láska mne podmílá.“

Chlapce, jímž jsem tehdy byl, „vymršťovaly a podmílaly“ první lásky stejně jako mořské a milostné vlny básníka. Moře jsem tehdy ještě neviděl, k mořím jsem měl tehdy daleko dál než na Venuši, řečeno veršem Jiřího Žáčka, ale Nezvalovy verše mne k němu přenášely a jejich rytmus, jejich melodické milostné vlnění mne uchvátilo. Propadl jsem Nezvalovi navždy (napsal jsem o něm tři knihy a soustavně se mu věnoval jako editor), a díky jemu poezii nejen české. Nezval básně celý život psal, ale i překládal (E. A. Poea, Ch. Baudelaira, J.-A. Rimbauda, A. Bretona, P. Éluarda, H. Heina aj.) a také mistrně interpretoval. 

.

.

A co víc: ačkoli Nezval byl po celý život „zaujat pro svůj způsob“ tvorby a některé jiné způsoby mu byly cizí a vzdálené, ačkoli se upsal meziválečné evropské avantgardě a rád se distancoval od didaktického básnění bez hry a fantazie, od „staré“ poezie před romantiky, před „prokletými“, před kubofuturisty a pak před surrealisty, nalézal brzy porozumění i pro klasiky. Už v avantgardní Pantomimě se ozval slavný verš Dantův a parafrázuje se Neruda. V pozdní „české baladě“ U Tří lilií psal Nezval „u stolu, u kterého psával starý Goethe;“ vynořuje se tam Goethova ruka, „ta ruka podaná mi přes daleké věky“, i naděje „z lučinek, z básní, jež tu Goethe psal.“ Ač za studií zápasil s řečtinou, v Chrpách a městech a v hře Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou působivě evokoval antický svět i svým elastickým sylabotónickým hexametrem.

Nezval se ve všech svých vývojových etapách stával guru mladých básníků. Jen o rok starší nakazil svým poetismem básnické začátky Františka Halase a ještě jeho Sépii, jen o pět let mladší Vladimír Holan se ve svém Blouznivém vějíři zdál slibem pokračování v nezvalovském poetismu; oba šli až pak po svých. Poetista Nezval poznamenal i básnické začátky V+W, v třicátých letech poznal Nezvala a navždy jím byl poznamenán Ivan Blatný, v Literárním archivu Památníku národního písemnictví jsou uloženy rukopisy básnické sbírky Nový don Quijot a románu Rudý havran, které Nezvalovi poslal mladičký Jiří Kolář, a také Podvečer, básně z let 1940–1945 a jiné strojopisy povídek, básní a úvah Josefa Škvoreckého, ba i Zakázaný svět, divadelní hra Josefa Nesvadby. 

Zatímco mladí básníci druhé a třetí vlny surrealismu, mladí básníci katoličtí a také mladí autoři veršů militantního socialismu se od poetisty, surrealisty a autora veleúspěšné Manon Lescaut i vlasteneckých Pěti minut za městem v letech po druhé světové válce z nejrůznějších, často protikladných důvodů rádi a někdy až štítivě distancovali, tři později veliké osobnosti byly Nezvalovou poezií a esejistikou na obranu poezie uhranuty a uchváceny: Milan Kundera, tehdy nepochybující o socialistické naději světa, a už tehdy hluboce věřící katolík Jiří Kuběna, v té době ještě rodným jménem Jiří Paukert, ale také Jiří Veselský, tehdy jenom sporadicky, občas bibliofilsky a málo časopisecky publikující.

Milan Kundera ve své prvotině Člověk zahrada širá dedikoval verše Adolfu Kroupovi, k jednomu oddílu si vzal motto z Paula Eduarda, v jedné z nejvidoucnějších básní apostrofoval Konstantina Biebla a jeho památce ji také připsal, ale nejúžeji se přimkl k Nezvalovi. Aniž ho jmenoval, přihlásil se k samému ohnisku jeho díla verši Rozezpívejte se, básníci, celou svou širokou duší: „…zpívejte a neptejte se, co tomu říká ten či onen kaprál umění.“ Nejenže z Nezvalova básnického díla uspořádal pak v šedesátých letech jedinečný výbor Podivuhodný kouzelník (1963), ale nikdy Nezvala nezapřel. V esejistickém Setkání (Une rencontre, 2009) vzpomíná, jak o Nezvalovi láskyplně vyprávěl André Breton za svého pobytu na Martiniku Aimé Cesairovi; prchal tehdy před nacismem z Evropy, tedy myslel na něho stále i poté a přesto, že nebyl s to Nezvala přimět, aby se roku 1938 smířil s pražskou surrealistickou skupinou. Právě takto láskyplně se Kundera vracívá podnes k Nezvalovi, i když dávno nesdílí jeho politickou orientaci.

Budoucí Jiří Kuběna, jak vysledovala už před lety Jitka Bednářová, ve svých básnických počátcích navazoval na dikci Nezvalovy Pantomimy a Pěti minut za městem, ale podobně jako Milan Kundera, jeho protichůdce bezmála ve všem, zůstal Nezvalovi doživotně věren; v době halasného odvracení se od Nezvala  na prahu šedesátých let se přímo demonstrativně vyznal v básni Výuční list: „Kde jsem se vyučil? / Stvol: / velkolepý styl / posledních Nezvalových let. / Květ: / Březinův svět. / A Jakub Deml pyl.“ 

Právě k Demlovi a k Nezvalovi se hlásil a pod jejich vlivem začínal širší veřejnosti dlouho neznámý (protože jako Kuběna na knižním trhu až do devadesátých let nepřítomný) Jiří Veselský. Veselský měl „rád Panenku Marii i Lenina,“ jak přiznal Arnoštu Goldflamovi, který ho roku 1994 zpovídal pro Českou televizi v jeho rodném Kyjově, když v devadesátých letech Veselský zazářil pozdní knižní prvotinou Dívenky jdou Brnem a potvrdil jí své postavení Mistra, za nímž už dlouho předtím táhlo množství mladých básníků. V tom spolu s Kuběnou jakoby pokračoval v Nezvalově roli iniciátora.

..

Druhá část článku k přečtení zde.

.

Literární kritik a historik Milan Blahynka se narodil roku 1933 v Ružomberoku na Slovensku. Na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci vystudoval češtinu a estetiku a již svou diplomovou práci věnoval Nezvalově baladické tvorbě. Po postgraduálním studiu pracoval v brněnské pobočce ÚČL, působil jako odborný asistent na katedře české literatury FF UK, externě přednášel i na Pedagogické fakultě v Ostravě. Od roku 1991 je v důchodu. Coby literární kritik a teoretik vydával stati v Hostu do domu, Literárních novinách, Estetice a dalších, po roce 1989 například v Haló novinách. Od roku 1964 byl Milan Blahynka editorem Díla Vítězslava Nezvala, edičně připravil několik svazků a podílel se na vydávání dalších knih.