Případ České republiky – od Zdeny Salivarové k Milanu Kunderovi

Když začneme uvažovat o minulosti spojené s diktátorským režimem, v níž utajování sehrálo důležitou roli, stává se zpřístupňování archivů zásadní a nezbytnou podmínkou společenské debaty, jež by v rámci alespoň minimálních pravidel slušné hry umožnila občanům vyrovnat účty, ať už mezi sebou navzájem či se svým svědomím. Nejde však o podmínku dostatečnou – při tomto zpřístupňování je rovněž důležité jeho načasování. Kontroverzní zpřístupnění archivů bývalé Československé státní bezpečnosti (StB), ke kterému došlo před několika lety, ukazuje, jak obtížné je očistit společenskou atmosféru zamořenou dvěma desetiletími kolektivní reflexe, která probíhá nedbale a neuspořádaně, je zabarvena záští a malicherností a poznamenávají ji opakované mediální skandály.

Bezútěšný stav debaty o komunistické minulosti v České republice – stejně jako v jiných bývalých socialistických zemích a rovněž ze stejných důvodů – je bezpochyby zapříčiněn pocitem „metafyzické viny“ (tento výraz jsem si vypůjčila od spisovatele Jana Zábrany, jenž ho vztahuje na období normalizace po roce 1968 a který ve své knize rovněž prohlásil, že „stačí, aby se policejní režim udržel u moci dvacet let, a nadělá ze všech své spoluviníky. I ze svých obětí.“).¹ Rozšířený pocit metafyzické viny spolu s tím, jak se člověk kompromitoval s bývalým režimem, nám jistě pomůže vysvětlit, proč si Československo a Česká republika, pokud jde o jejich minulost, od roku 1989 volí metodu nespravedlnosti (tedy neuchylování se ke spravedlnosti).²

Došlo jen k velmi okrajové mobilizaci soudního systému a k potrestání těch, kdo byli za komunistické represe zodpovědní. V roce 1991 byl v rámci ministerstva vnitra založen Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, ale během prvních deseti let jeho fungování bylo odsouzeno pouhých devět lidí a ne všichni nakonec skončili ve vězení. Nejvyšší udělený trest byl sedm let.

Skutečnost, že spravedlnost nebyla při trestání viníků minulosti příliš účinná a že archivy StB po mnoho let zůstávaly nepřístupné, ovšem nezabránila českým občanům, aby svou minulost komentovali a přetřásali. Stejně jako v Polsku a Maďarsku se veřejné i soukromé vyrovnávání účtů přesunulo do mediální sféry a oblasti práce historiků a poškodilo mnohé jednotlivce, kteří se dostali na černou listinu, aniž by měli příležitost se bránit, neboť k tomu nedocházelo na půdě soudu. Je možné říct, že tato strategie vůči vlastní minulosti poškodila celou zemi.

Pokus držet pokličku na hrnci s vroucí vodou tedy obraz komunistické minulosti nezklidnil. Místo toho se v druhé polovině 90. let objevila nová generace protikomunisticky smýšlejících historiků, která v poslední době občas získávala silné postavení v institucích. Unikátní příležitost nedávného otevření archivů tito historici (například Petr Blažek či samozřejmě Pavel Žáček) využívají k tomu, aby stále výrazněji radikalizovali představu země o své vlastní minulosti. Jak zde budu tvrdit na základě spisu Milana Kundery, na zpřístupnění dokumentů se čekalo tak dlouho – a společenská atmosféra se zhoršila do takové míry –, že úplné otevření archivů, k němuž došlo před dvěma lety, po metodologické a historiografické stránce paradoxně spíše degraduje jak práci s těmito zdroji, tak i samotné debaty o minulosti, které se vyznačují stále silnějšími vášněmi. Než přejdu k samotnému Kunderovu případu a přednesu své argumenty, připomenu, jak od roku 1990 probíhala diskuse na téma spolupráce s tajnou policií.³

Cibulkův seznam

První epizoda dějin „spolupráce“, která způsobila značné společenské trauma, se vztahuje k roku 1992, kdy bývalý disident a do značné míry fanatický antikomunista Petr Cibulka⁴ zveřejnil seznam údajných bývalých spolupracovníků StB.⁵ Toto zveřejnění neschválila výkonná ani zákonodárná moc, a tudíž nemělo žádný oficiální status. Seznam sice neuvedl žádné podrobnosti o povaze či trvání údajné spolupráce uvedených osob, ale zato k veřejné konzumaci předhodil jména a data přibližně 160 000 lidí, kteří se údajně „zkompromitovali“. V jakémsi celonárodním šílenství lidé z tohoto seznamu přímo vytrhávali stránky, aby našli jména lidí, které znají.

Je jistě pravda, že tak bylo legitimně odhaleno množství druhořadých darebáků, kteří za komunismu působili v každodenním životě a které by jinak spravedlnost jistě neodhalila. Ale spolehlivost tohoto seznamu byla do značné míry zpochybněna a rozšířila se celá řada zvěstí o tom, že je zmanipulovaný.⁶ Především nesloužil jen k tomu, aby byli potrestáni ti, kdo si to zasloužili, ale rovněž obvinil i osoby, které byly naprosto nevinné nebo nesly jen částečnou vinu. Postoj „všechno nebo nic“ (buďto na seznamu jste, nebo nejste) neponechal žádnou možnost uvažovat o jakýchkoli polehčujících okolnostech či konkrétním kontextu, a tudíž pošlapává veškeré principy spravedlnosti i veškeré principy elementárního historického výzkumu. Mnozí z těch, kdo na seznamu objevili své jméno, popřeli jakékoli spojení s StB, a přesto svou pověst bránit nemohli, neboť neměli přístup ke svazkům a archivy zůstávaly nepřístupné.

Cibulkův seznam je tudíž obecně zpochybňován z morálních důvodů. Kromě těch, kteří byli nespravedlivě obviněni, existuje i celá řada dalších vedlejších obětí, což jsou lidé, kteří byli ke spolupráci přinuceni výhružkami, zatímco se všemožně snažili, aby nikoho neohrozili. Když tito lidé objevili své jméno na seznamu, bylo pro ně obtížné přijmout tuto zprávu s filozofickou vyrovnaností nebo alespoň s určitým odstupem. Přestože se míra osobních tragédií vzájemně liší, typickým příkladem může být osud spisovatelky Zdeny Salivarové.

Salivarová pomohla zachránit českou literaturu před zapomněním prostřednictvím svého nakladatelství, které založila v kanadské emigraci, a její zásluhy byly v roce 1990 oceněny nejvyšším vyznamenáním českého státu, Řádem Bílého lva. Svou přítomností na seznamu se však v očích mnohých lidí dostala do postavení pouhé zrádkyně a tato nová situace jí způsobila hlubokou depresi.⁷ Obětí morální nespravedlnosti se cítila tím spíš, že její rodinu komunistický režim velmi pronásledoval. Když však podala žalobu na ministerstvo vnitra a noviny Rudá krávo (v nichž Petr Cibulka svůj seznam uveřejnil), zjistila, že je její složka na StB prázdná. Soud vyhrála, ale podle jejích vlastních slov toto vítězství nevymazalo roky utrpení a hanby, jimiž musela projít.⁸

Částečné zpřístupnění archivů a role archivářů

Tváří v tvář tomuto chaotickému způsobu (ne)vyrovnávání se s minulosti bychom mohli doufat, že zpřístupnění archivů politickou situaci zlepší. K tomuto zpřístupňování došlo ve třech fázích – v letech 1996, 2002 a 2007.

V roce 1996 byl schválen první zákon, který každému občanovi povoloval přístup k jeho potenciálnímu svazku (ale pouze k jeho osobním záznamům) ve fondech StB. Veřejnost projevila zájem a bylo zaregistrováno téměř 20 000 žádostí. Devadesát procent z nich však bylo zamítnuto, a to proto, že StB nevedla žádnou složku týkající se žadatele nebo tato složka byla zničena.⁹

Další zákon týkající se vyrovnávání s minulostí byl přijat v roce 2002. Znovu definoval přesné podmínky pro přístup do archivů StB. Záměrem bylo umožnit každému – ať už to byl Čech, či nikoli – zjistit, zdali on či kdokoli jiný měl nějaký svazek u StB, a nahlédnout do něj. Zákon vyžadoval, aby ministerstvo vnitra zveřejnilo úplný seznam bývalých spolupracovníků StB – tedy jinými slovy, aby vydalo oficiální verzi „Cibulkova seznamu“. Došlo k tomu v září roku 2002.¹⁰ Navzdory všem skandálům a sporům, které následovaly po prvním seznamu, však ministerstvo vnitra neposkytlo o údajné spolupráci jmenovaných lidí více podrobností. V seznamu se objevuje pouze jméno, datum narození a krycí jméno. Více než polovina jmen z něj zmizela, aniž bychom věděli, podle jakých kritérií došlo k jejich vyškrtnutí. Media navíc poukázala na celou řadu nesrovnalostí – například jeden velmi známý spolupracovník, který svou bývalou činnost téměř nezakrývá a napsal o ni dokonce jakousi románovou verzi, na seznamu chybí, zatímco někteří současní agenti pracující pro Českou republiku byli do seznamu omylem (sic!) zařazeni.¹¹

Poslední a rozhodující zákon byl přijat v roce 2007. Zřizoval Ústav pro studium totalitních režimů, který měl tyto archivy skutečně zpřístupnit veřejnosti (média¹² i zákonodárci¹³ si skutečně všimli, že archiváři stále prokazují značnou neochotu své svazky opravdu zpřístupnit).¹⁴ Než se po pádu komunismu zpřístupnění archivů bývalé Státní bezpečnosti opravdu uskutečnilo, muselo uběhnout celých sedmnáct let, během nichž v české společnosti došlo k celé řadě „otřesů“. Od té doby, co archivy (2006) a nový ústav (2007) začal řídit historik Pavel Žáček (nar. 1969) – bývalý zástupce ředitele Úřadu pro odhalování zločinů komunismu a vědecký pracovník českého Ústavu pro soudobé dějiny, kde působil jako renomovaný specialista na historii StB¹⁵ –, začaly být tyto archivy skutečně přístupné. Nyní však vyvstává jiná otázka – jak s těmito dokumenty vlastně pracovat. První zkušenosti po dvou letech existence ústavu naznačují, že nejvýřečnější při pátrání v těchto archivech jsou novináři (či historici) v honbě za senzačními zprávami a občané v honbě za osobní odplatou.

 

strana 158-161

[…]

 

Z angličtiny přeložil Petr Fantys.
Souvislosti 4/2009

 

 

¹ Viz Jan Zábrana, Celý život I, Praha 1992, s. 249.
² Viz Sandrine Lefranc, Politiques du pardon, Paříž 2002, s. 11, citováno v Guillaume Mouralis, Une épuration allemande. La RDA en procès, 1949–2004, Paříž 2008, s. 12.
³ Tento článek se zabývá především zpřístupněním bývalých archivů StB, neboť jde o obzvláště ožehavý problém. Archivy jiných institucí jsou však pochopitelně rovněž důležité a zasloužily by si další rozbor.
⁴ Viz jeho kniha: Petr Cibulka, Odpověď vládnoucímu komunistickému dobytku, Olomouc 1999, kde předkládá patologický obraz komunistické minulosti a „bolševického spiknutí“, které v době onoho rozhovoru údajně stále probíhalo a nevyhnulo se ani jeho kolegům a spolupracovníkům, prezidenta Havla nevyjímaje.
⁵ Viz Rudá krávo, 2, (13), 1992, „Kompletní seznam spolupracovníků StB, I. díl“, Rudá krávo, 2, (14), 1992 (II. díl), Rudá krávo, 2, (15), 1992, (III. díl).
⁶ Viz soubor přibližně stovky svědectví lidí, kteří se tímto seznamem sami cítí nespravedlivě osočováni buď proto, že jakoukoli spolupráci s StB odmítají, nebo tvrdí, že k podpisu je donutili silou a hrozbami: Zdena Salivarová-Škvorecká (ed.), Osočení. Pravdivé příběhy lidí z ‚Cibulkova seznamu‘, Brno 2000 (1. vyd. 1993).
⁷ Tento pravdivý příběh vypráví román-svědectví jejího manžela, viz Josef Škvorecký, Dvě vraždy v mém dvojím životě, Praha  1996.
⁸ Viz její svědectví in Zdena Salivarová-Škvorecká (ed.), op. cit., s. 162–165.
⁹ Viz Jaroslav Spurný, „Archivy StB se otevírají“, Respekt, č. 11, 11. 3. 2002, s. 4.
¹⁰ Viz http://www.abscr.cz/cs/evidencni-zaznamy.
¹¹ Viz Ivan Lamper, Rubrika „Minulý týden“, Respekt, č. 15, 6. 4. 2003, s. 24.
¹² Viz například Jaroslav Spurný, „Archivy StB se otevírají“, s. 4.
¹³ Viz tento výňatek z první verze návrhu zákona v roce 200: „Nedávná série skandálů, kterou způsobila právě nepřístupnost dokumentů, zvláště dokumentů StB, […] a následná reakce veřejného mínění, ukazuje, že nadešel čas solidně vyřešit otázku přístupu k těmto tajným pramenům  soustředěným v ‚pevnosti‘ české státní administrativy.“
¹⁴ Špatná vůle archivářů není jen mediálním mýtem. V roce 2002 jsem dělala interview s ředitelem archivů StB, bývalým disidentem Janem Frolíkem. Vysvětlil mi, že historici nemají v těchto archivech co pohledávat. Měli by se spíš zabývat „významnými událostmi“ a „nelibovat si ve zkoumání neštěstí druhých“. Mikrohistorie podle něj není metodologií, která by stála za využití. Za příklad mi dával bývalou NDR, kde zpřístupnění archivů údajně nevedlo k žádnému významnému výzkumu (sic!). Rozhovor s Janem Frolíkem, jaro 2002.
¹⁵ Viz jeho dílo Boje o minulost. Deset let vyrovnávání se s komunistickou minulostí, Brno 2000.

 

 

Muriel Blaive (1969), francouzská historička, působí na vídeňském Institutu pro evropské dějiny a veřejné sféry. Zároveň řídí oddělení dějin komunismu pražského vzdělávacího a výzkumného ústavu Collegium Minor. Zaměřuje se na sociální aspekty komunistických a postkomunistických dějin Evropy. V češtině jí vyšla kniha Promarněná příležitost. Československo a rok 1956 (2001), dále byla spolueditorkou sborníku Benešovy dekrety. Budoucnost Evropy a vyrovnávání se s minulostí (2003; s Georgesem Minkem) a spoluautorkou monografie Hranice probíhají vodním tokem. Odrazy historie ve vnímání obyvatel Gmündu a Českých Velenic (vychází na přelomu roku 2009/10; s Bertholdem Moldenem).