Libyjský vůdce Kaddáfí napsal úděsné povídky

Kaddáfího nejslavnější literární počin se jmenuje Zelená kniha z roku 1975. V tomto pojednání o „islámském socialismu“ definoval koncept Džamahírije, tj. státu bez politických stran, který řídí přímo občané. Přeloženo v praxi: vojenská diktatura vedená – hádejte kým – Kaddáfím! Jeho další opus Únik do pekla už tak známý není. Ve Velké Británii byla kniha představena jako sbírka krátkých povídek a esejů. Ve skutečnosti jde o sloučení dvou knih: Úniku do pekla (1993) a Ilegálního díla (1995). Opravdu, do jisté míry můžeme považovat všechna diktátorská díla za literaturu. Jen málo tyranů ale dosáhlo takové umělecké kvality jako Čechov nebo Maupassant. Nesmírně jsem se těšil, jak si vedl slavný plukovník.

Okamžitě jsem si všiml, že plukovník nemá potuchy o literárních klasifikacích. Texty v Úniku do pekla nejsou krátké povídky, ale nesouvislé prozaické fejetony. Nenajdete postavy, ani zápletku, natož duchaplný závěr. Na druhou stranu se v textech potkáte s neskutečným chvástáním a bizarním proudem vyvěrajícím z autorova podvědomí, což se bezpochyby nikdo neobtěžoval jakkoliv editovat.

Jedním z hlavních Kaddáfího témat je nenávist vůči městu. Vidí ho jako monstrum odcizující, izolující a ničící ducha, jež odděluje člověka od Boha…

„To je to město: mlýn, který drtí své obyvatele, noční můra pro své zakladatele. Nutí vás změnit vizáž a vzdát se vlastních hodnot; převléknete se do městských šatů, jež nemají žádnou barvu, ani příchuť…Město vás nutí poslouchat ostatní, i když vás to nezajímá. Jste nuceni dýchat jejich dech…Děti jsou na tom hůř, než dospělí. Stěhují se z temnoty do temnoty… Domy nejsou domovy – jsou jen dírami a jeskyněmi…“

Kaddáfi je beduín, který by raději než v paláci žil ve stanu na poušti pod otevřeným nebem. Do určité míry je tedy jeho hrůza z města pochopitelná, ale občas už to přehání:

„Včera tady v ulici přejeli hrajícího si chlapce. Loni ve stejné ulici nákladní auto srazilo malou holčičku, tělo jí roztrhalo na kusy. Její končetiny sbírali do matčiných šatů. Jiné dítě unesli profesionální zločinci. Po pár dnech ho pustili a přivezli před dům. Vzali mu ledvinu! Jiný chlapec si zase při hře se sousedy vlezl do kartónové krabice a přejelo ho auto.“

Jak je vidět, obyvatelé města také sledují kohoutí zápasy a fotbal. Obojí je dle Kaddáfího špatné. Vesnice je naopak mnohem lepší: je to místo, kde „fyzická práce dává smysl, je nutná, užitečná a znamená i potěšení. Život je vpravdě společenský a lidský; rodiny a kmeny jsou si blízké. Existuje zde stabilita a víra. Všichni se mají rádi…“ a tak dále až do zblbnutí…

Trochu zajímavější je Sebevražda astronauta, která na rozdíl od ostatních povídek skoro připomíná příběh. Vypráví o člověku, který přiletí na měsíc, nic nenajde a po cestě zpátky na Zem zjišťuje, že jeho kvalifikace „vesmírného objevitele“ mu neumožňuje (stejně jako absolventům uměleckých oborů) zajistit si smysluplnou práci a spáchá sebevraždu. Takto se Kaddáfí snaží naznačit, že dobývání vesmíru je hovadina. V titulním příběhu, napsaném volnou formou plnou nesmyslných a zbytečných slov, Kaddáfí tvrdí, že Ameriku objevil „Arabský princ“ a ne Kolumbus. Zbytek je nesouvislý blábol. Ve Smrti se zabývá tísnivou otázkou: „Je smrt muž, s kterým se musí bojovat, anebo žena, jejímuž citu máme podlehnout?“ Jako autor článku vám na to neodpovím, nechci vám vyzradit pointu.

Únik do pekla je bezpochyby hodně špatný, nicméně má i světlá místa. Kaddáfí má jeden opravdový dar – umí dobře urážet. Umí používat sarkasmus a napsal i několik docela zábavných pasáží, ve kterých zesměšňuje zpátečnictví islamistů („Jak se můžete posunout vpřed, když stále nevíte zda…byl Alího velbloud – Bůh ho ochraňuj – bílý, nebo hnědý? Byla Othmánova košile utkaná z bavlny nebo nylonu? Máme si bradku namáčet do henny, nebo mýt šampónem?). Kaddáfí sám často cituje Korán, přestože dřív vešel ve známost pro své liberální pojetí islámu. V roce 1970 například otevřeně pošpinil proroka Muhammeda a dokonce financoval americkou křesťanskou sektu „Děti Boží“, která ho na oplátku vzývala jako mesiášskou osobnost.

V předmluvě k Úniku do pekla napsal Pierre Salinger, někdejší poradce JFK (a jeden z hlavních zastánců teorie, jež říká, že za teroristickým útokem v Lockerbie stál Írán, ne Libye), že bychom po přečtení Kaddáfího myšlenek měli lépe chápat člověka, zejména vidět krutou minulost a strašidelný konstrukt západních médií. Má pravdu, samozřejmě. Ale co nalezneme v mysli, která se nedokáže držet souvislé myšlenky, je zahlcena surovou dichotomií, nesmysly, nazdařbůh vyřvává a sama kolabuje jen proto, aby pak opět mohla explodovat a vyplivnout na nás bláboly.

Když už jsme u toho, jak se daří džihádu proti Švýcarsku, plukovníku?

(Danile Kalder, The Guardian Books Blog)
přeložil Tomáš Rákos