Karel Steigerwald: Po noblese

Nevím, jestli někdy předtím u nás nějaká noblesa byla. Kdysi se říkalo s hrdostí, Čech, to je plebejec, demokrat, nepovyšuje se a má zlaté ruce, protože pije nejlepší pivo na světě. Místo plebejec si poznamenejte hulvát, místo demokrata lokajskou duši, místo skromnosti nadutec, a dostanete tentýž výsledek: ruce šejdrem, v očích slzy sentimentu a pivo stejné jako všude na světě. Kde se u tohoto typu sebevědomí má brát noblesa?

Topolánek

Dřív, za časů noblesy, která kdo ví, jestli byla, si ministerský předseda vykračoval po ulici, lidé smekali klobouky, zdravili zdvořile toho vysokého pána. Léta pak vzpomínali, že viděli ministerského předsedu a ten že jim pokynul a že fakt stál takhle blízko u nich. K tomu zážitku jim hráli polonézu. Ale nebylo možné, aby si premiér vyšlápl s nemanželským dítkem. To musel tajit.

Dnešní premiér veze v kočárku nemanželské dítě bez obav. Každý to toleruje. Zato fotograf strká k dítěti objektiv neohroženě. Premiér se brání, praští fotografa, odstrčí ho od kočárku. Neví, že právě vlezl do pasti kýče nenoblesy, a je ztracen. Stal se hulvátem, který bije žurnalistu, strážce svobody. Lid, jehož je žurnalista zástupcem, má přece právo vědět, co to premiér veze v kočárku. Premiér, místo aby obnažil všechna tajemství, která stejně mít nesmí, protože všechno premiérovo patří lidu, bije to čilé oko lidu a je postavou zavrženíhodnou, zatímco žurnalista hrdinou.

Vzpomínky na minulost

Dřív, za časů noblesy, která kdo ví, jestli byla, si ministerský předseda vykračoval po ulici, lidé smekali klobouky, zdravili zdvořile toho vysokého pána. Léta pak vzpomínali, že viděli ministerského předsedu.

Takový je rozdíl časů noblesy, kdy bylo svobody málo, a časů, kdy už je svobody dost a je po noblese. Fotografovat politikovo dítě nemá nic společného se správou věcí veřejných, s volebními programy, se sliby i s lhaním politiků. Je to obyčejné hulvátství, jenže v zájmu veřejnosti. Pane Excelence, říkalo by se kdysi, směli bychom se vyfotografovat s vaším dítkem? Dnes se říká, uhni, chlape, cvak, ať toho tvýho fakana vyfotím, cvak. A nepřekážej, lid má právo vědět, co máš v kočárku. Cvak.

Dnešní Excelence, ten chudák, dá fotografovi pěstí. Možná neví, jestli to není šílenec s vitriolem, vrah politických dětí, mstivý magor, jakých jsou plné ulice. Možná v něm jen vyvře vztek za všechno, co mu už oko veřejnosti způsobilo. Možná ho právě napadlo, jak tenká je blanka mezi novinářem, který odhaluje a píše pravdu, a novinářem, který lže a zastírá. Oba říkají: v zájmu veřejnosti, která má právo. Kýč žurnalismu: každý ombudsman zla říká: Já jsem pravda! Jednou polijí premiérovo dítě vitriolem, hodí mu do plenek bombu a řeknou: Sám to zavinil, co se tam brouzdal s děckem!

Kundera

Policejní zápis z roku 1950 říká, že se dostavil Milan Kundera, studující, a udal, že mu říkal známý, že u jeho známé si její známý Dvořáček uložil kufr. K večeru ho prý zas vyzvedne. Žádný doklad neříká, proč policie tuto nicotnou informaci považovala za důležitou a proč ji za hodnou udání považoval M. K. Že si někdo něco u někoho uloží, děje se tisíckrát za měsíc v každém režimu. Neexistuje snad nicotnější událost. Ale udat to je divné. Otázky: Vyslechla policie důkladně údajného udavače? Zjišťovala, proč to přišel hlásit, co ještě ví, co tají, kdo vlastně je, co ví a neví studentka a její známý? Pokud udání bylo důležité, chtěla policie udavače získat natrvalo? Nebo ne? Proč? Obvinila studentku, která kufr policii nenahlásila? O den dříve Dvořáček přespal na Šumavě, Šumavani za to dostali mnoho let vězení. Studentce kufr prošel jen tak? A jejímu známému, který kufr také nenahlásil? Svědčili účastníci příběhu u soudu?

Úředníci tvrdí, že policejní záznam je pravý. To je jasné. Ale jasné není, co znamená. Nezjišťují to. Chtějí, aby to řekl Kundera. Co má říct? Že neexistuje čert? Má o tom snad důkaz, řekla by vědecká čertologie. Kundera je plně bezmocný v rukou čertologů, jako postava z Kafky, jako postava z Kundery.

Co má říct Kundera?

Od senzace s udáním uběhl měsíc, na otázky, jaký příběh vlastně policejní zápis popisuje, nedostala veřejnost žádnou odpověď.

Ačkoliv od senzace s udáním uběhl měsíc, na otázky, jaký příběh vlastně policejní zápis popisuje, nedostala veřejnost žádnou odpověď. Pro odborníky a jejich odborný úřad není těžké projít dokumentaci a seznámit veřejnost s kontextem celého příběhu o kufru a s dějem samým. Ani ten neznáme. Nikdo však neřekl, že to hledá. Zato běží sračkomet odsudků, podivných obvinění, kádrových hodnocení. Ztratil morální kredit! Nikdy o žádný nežádal. Kolik nemorálností už ten kýčovitý výkřik o ztrátě morálního kreditu skryl? Hlavní vina se nakonec dere do popředí, jako vždy: bývalý komunista, žije ve Francii, nekomunikuje a nedovoluje překládat své knihy do češtiny. Proti takovéhle palbě není obrany a už se nikdy nezastaví – i kdyby se objevilo sto dokladů proti tomu jednomu. Lidé, kteří si přivlastňují morální kredit, by řekli: Jak jsou šikovní, sice si opatřili sto dokladů, ale nás to neoklame!

V časopise Arijský boj stálo psáno v roce 1939 o Karlu Čapkovi: Psal naschvál tak, aby měl světový úspěch. Tato pekelná věta trvá dodnes. O Kunderovi už ji také napsali. Využil chytře komunismu k tomu, aby měl marketingový úspěch na Západě. Má to za to všechno. Neměl přečnívat, měl být náš. Patřit k naší nenoblese není špatné, to by měl ten Francouz vědět. Naše věta zní: Už Rumcajs se francouzsky mluvícímu blbci z jičínského zámku vysmíval. Noblesnímu člověku by bylo zatěžko nahlas říct: Rumcajs je obyčejný loupežník, žere bukvice, sebevědomě se směje vzdělanosti. Jedenáct světových spisovatelů vyslovilo údiv, jak může běžet morální odsudek na základě tak chatrného policejního zápisu. Ovšem nás neoklamou, smějeme se jim, to je jen oběhl agentík s podpisovou listinou, nic nevědí.

Beethoven

Lidé se právem ptají, kdo to tu hraje Beethovena. Nebyl sice nacista, ale Němci našemu národu tolik ublížili, že i Beethoven si musí několik desítek let počkat. Máme své skladatele, národní, negermánské, ti měli být vyhlazeni a těm dejme dnes místo, které si právem zaslouží. Takto dopadl po druhé světové válce u nás Beethoven. Ztratil díky nacismu morální kredit a měl si pár desítek let počkat, až se mu ten kredit zase vrátí, rozuměj, až mu ho naši lidé s kreditem zase dají. Trochu noblesy semtam ještě asi bylo, nečekal tak dlouho.

Ještěže se zápis o kufru objevil

Udal letce, zradil zemi, píše francouzsky jak knížepán z Jičína! Umělec to asi je, ale selhal. Neříkáme, že je třeba jeho romány zavrhnout. To ne, jen přehodnotit. Psal, protože mu ten kufr v hlavě harašil. Dneska po odhaleních už víme, kde se to v něm všechno bralo.

Nejhlubší uměleckou zprávu o komunismu v Čechách a na Moravě podal ve svých románech Milan Kundera. Protože máme teď policejní zápis, je nutno ty romány přehodnotit, zvláště když uvážíme, že veřejnost na to má právo... Ještě že ten zápis přišel včas. Nemít ho, nevíme, kam až by to s Kunderou šlo dál. Takhle ho naštěstí můžeme odkázat, kam patří. Udal letce, zradil zemi, píše francouzsky jak knížepán z Jičína! Umělec to asi je, ale selhal. Neříkáme, že je třeba jeho romány zavrhnout. To ne, jen přehodnotit. Psal, protože mu ten kufr v hlavě harašil. Dneska po odhaleních už víme, kde se to v něm všechno bralo. Počká si jako Beethoven. Mezitím ať odpoví na naše otázky! A ty jsou ostré, pěkně se zapotí. Úpadek noblesy je v tom, že jsme si rovni, já dole, i Beethoven nahoře. Padesát let chodí lidi před komise: Kdo jsi, co si myslíš, cos řekl, podepsal, proč se směješ. Takové plošné a letité vyšetřování musí už nějakou škodu zanechat. Ať si nevyskakují, bétoveni. U komise byli takhle malinký a koktali. Honza Werichů ať si nestěžuje, říkával komunistický tajemník B., už jsme ho dvakrát pustili do Vídně.

Kočkovi

Ani ten slavný Kunderův popis komunistického panování není zcela správný. Vylil s vaničkou i dítě. Nebylo všechno jen zlé, jak ten Francouz píše, k mnoha dobrým věcem se dnes musíme vrátit. A vracejí se i komunisti, dobří andělé. Do doby, která přijde, se Kundera ani moc nehodí. Smál se, ironizoval,nafoukaný elitář, a už ho smích přešel. Jiné přejde taky. Život není karneval ani fraška. Život je krásný a vážný.

Nová noblesa

A máme tu noblesu nové třídy. Paroubek se za ni ještě trochu opatrně stydí, ale jen maličko. Semtam někdo si myslí, že toto je poslední rána noblese, jiní už tu novou vítají. Tu demonstraci nové moci. Masité obličeje s černými brýlemi, sto strážců, na odiv bez obav vystavené bohatství, kořeněné bodrou a pietní lidovostí. Tak to bude u nás chodit.

Je vážný jako pohřební průvod zavražděného pana Kočky, přítele expremiéra, kterého zavraždil jiný přítel expremiéra. Jestli si stěžuji na ztrátu noblesy, zde mám noblesu novou. Noblesu nové třídy. Paroubek se za ni ještě trochu opatrně stydí, ale jen maličko. Semtam někdo si myslí, že toto je poslední rána noblese, jiní už tu novou vítají. Tu demonstraci nové moci. Masité obličeje s černými brýlemi, sto strážců, na odiv bez obav vystavené bohatství, kořeněné bodrou a pietní lidovostí. Tak to bude u nás chodit. Takto se dát pohřbít kdokoliv jiný, básník třeba nějaký, lid by ho zavrhl a vysmál se jeho pietě. U lidového hrdiny Kočky je vše v pořádku. Krásné to měl, pan Kočka, řekli lidi. A toho přepychu! To by za staré noblesy nebylo možné. Zde nekráčí Kočkovi a přátelé, zde kráčí nová doba. Ta dostala hlas.

Expremiér řekl, kdo volí je a ne nás, je idiot. Tak jasná řeč! Pan Tlustý leze do vířivky s holkou, aby narafičenými podvrhy dokázal, kdo je darebák. Netuší, že takhle se noblesní člověk chovat nemůže, že takhle se může chovat křupan, člověk éry po noblese. Ten nemá s vířivkou problém. Vždyť to byl mazaný nápad. Po ulici jednou půjde premiér budoucnosti. Lidé na něj ukazují. Premiér se zubí, nastavuje tvář fotografům a těší se, že bude v novinách. Vyfoťte i jeho zadek, radí píšící žurnalisti fotografům. A mají pravdu, co funguje u holek, může fungovat i u premiérů. Brzy takové budeme mít.

Karel Steigerwald

Dramatik, scenárista a novinář se narodil v roce 1945. Uznávaný dramatik, jehož divadelní hry reflektují pokřivený obraz společnosti v období socialismu, se dnes věnuje spíše publicistice. Články s těžko zaměnitelným sarkastickým a provokativním stylem vycházely v Lidových novinách, od roku 1998 publikuje Steigerwald v deníku MF Dnes.

Článek Karla Steigerwalda publikovala 16. listopadu MF DNES v sobotní příloze Kavárna.