Cervantesův Persiles a Sigismunda, příběh o pouti za porozuměním

V roce 1617, rok po Cervantesově smrti, byl vytištěn v dílně Juana de la Cuesty pod záštitou Cervantesovy ženy Cataliny de Salazar poslední Cervantesův román Los Trabajos de Persiles y Sigismunda, od něhož si autor sliboval víc než od světově proslulého Dona Quijota. U příležitosti 400. výročí Cervantesova úmrtí vyšlo dílo poprvé v českém kontextu pod názvem Persiles a Sigismunda s podtitulem Severský příběh v úctyhodném překladu Josefa Forbelského v Nakladatelství Academia.

Na své poslední dílo Cervantes upozorňuje již v předchozích knihách, konkrétně v předmluvě k Příkladným novelám (Novelas ejemplares, 1613), v Cestě na Parnas (Viaje del Parnaso, 1614), ve věnování k souboru Osm komedií a osm meziher (Ocho comedias y ocho entremeses nuevos, nunca respresentados, 1615) a také v předmluvě a ve věnování k druhému dílu Dona Quijota (1615).[1]

 

,,Po nich, budu-li ovšem živ a zdráv, přihlásím se s knihou Strasti Persilovy, která se

hodlá vyrovnat Heliodorovi, nebude-li jí ovšem tahle troufalost na újmu a škodu […].“

                                                       (Příkladné novely, přel. Zdeněk Šmíd, 1977, s. 11)

,,S tím jsem se s ním rozloučil a sám se nyní loučím nabízeje Vaší Excelenci ,,Soužení

Persila a Sigismundy“, knihu, kterou ukončím za tři měsíce, dovolí-li Bůh. Kterážto

kniha je jistě buď nejhorší, buď nejlepší, jež byla napsána v naší řeči v oboru knih

zábavných.“

            (Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha, přel. Václav Černý, 1966, s. 348)

 

Děj knihy se soustředí okolo strastiplné dobrodružné cesty dvojice hrdinů. Persiles, následník království Thile, cestuje se Sigismundou, dědičkou frislandského království, ze severských zemí směrem do Říma, aby tam mohli uzavřít sňatek jako křesťané. Putují v přestrojení a ostatním pocestným se představují jako sourozenci, přičemž ke skrytí identity užívají symbolická jména. Persiles coby Periandro (el hombre peregrino, tedy poutník) a Sigismunda jako Auristela (la estrella de oro, tedy zlatá hvězda připomínající světlo a průvodkyni). Zatímco putování po severských zemích líčí vypravěč na mnoha místech až fantasticky, připlutí k Portugalsku a následné cesty po Španělsku, Francii a Itálii připomínají spíše poutavý bedekr po tehdejší Evropě. Cervantes nepopisuje pouze lokální specifičnosti daného místa například svátek la Monda pocházející ještě z předkřesťanských dob, ale také charakter místních obyvatel.

Například když se Periandro a Auristela v doprovodu několika známých vylodí v lisabonském Belému, setkávají se Portugalci a vypravěč výstižně líčí aspekty místního koloritu i portugalské identity, mezi něž patří například i hluboce prožívané trápení z lásky:

,,[…] a šťastný osud mě zavedl do vlasti a zde jsem příbuzným nebožtíka pověděl o jeho

smrti ze zamilovanosti; uvěřili tomu, a i kdybych nebyl očitým svědkem, byli by tomu věřili,

neboť umírat z lásky je u Portugalců téměř zvykem […].“

                                                                                         (Persiles a Sigismunda, 2016, s. 208.)

 

Cesta začínající Lisabonem by se dala číst jako protipól dosavadního putování po severských končinách a ostrůvcích, kde se odehrávají fantastická a nadpřirozená dobrodružství spojená s čarodějnictvím a magií. Zejména ve Španělsku se pak od městečka Badajoz po přístavní Barcelonu čtenář setká se čtyřiceti jedna postavami, které reprezentují jak všeobecné lidské vlastnosti, tak individuální příběhy.[2] Cervantes zde obdobně jako v Donu Quijotovi odkazuje k mnohým sociokulturním aspektům dobového Španělska, přitom jeho postoj k nim není jednoznačně vyložitelný. Hlavní postavy se setkávají s poutníky, komedianty, zámožnými pány, malíři, Maury, hospodskými atp.

Setkání s druhým navíc zpravidla přerušuje hlavní narativní linii, která vychází z poutě Periandra a Auristely, a sám vypravěč tuto strategii zmiňuje:

,,Dobře nám to ukazuje tato historie, jejíž příběhy nám přetínají nit vyprávění a uvádějí

nás v nejistotu, kde bude správné ji navázat. Vždyť ne všechny věci, které se

přihodí, jsou vhodné k vyprávění, takže by mohly odplynout bez něho a historie by

 nemusela být nijak ochuzena […].“

                                                                            (Persiles a Sigismunda, 2016, s. 259.)

Cervantes celý příběh splétá z četných vyprávění jednotlivých postav, které se při putování ocitají v blízkosti zmiňovaných hlavních hrdinů a sdílejí s nimi své vlastní zážitky jak z cest, tak z jejich životního putování obecně.

Ačkoliv postavy přecházejí skrze oblasti a cizí krajiny a potkávají se s lidmi, kteří mluví jinými jazyky, v dorozumění jim nic nebrání. Persiles a Sigismunda cestují do Říma, aby tam církev porozuměla jejich lásce a stvrdila ji. Křesťanská otevřenost směrem k druhému je v Cervantesově posledním románu jedním z možných klíčů ke čtení celého příběhu. Právě schopnost zahlédnout u druhého nějaký společný moment se i po čtyři sta letech jeví jako užitečné a nosné sdělení pro čtenáře 21. století.