Petr Placák: Fízl /ukázka/

Petr Placák:
Fízl

Torst
2007
316 stran

Z intimity zákon

Jak se stmívalo, dvoreček se postupně vylidňoval, až jsem tam zbyl sám. Když mě vedli k výslechu, byla již hluboká tma. Za psacím strojem seděl nakrátko ostříhaný mladík a první otázka byla, co jsem prý na Václavském náměstí dělal. „Šel jsem do kina,“ odpověděl jsem tradičně, abych ho odradil od dalších blbých dotazů. Fízl, který vypadal, že má všech pět pohromadě, se jal promlouvat mi do duše, id est pokusil se o tzv. profylaktický neboli rozkladný pohovor. „Co říkáte tomu, že jste z vašich přátel jediný, kdo na demonstraci šel? Nepřipadáte si tak trochu za vola?“ povídal fízl a já se v duchu smál. Podobné výrony estébácké starostlivosti jsem zažil ikskrát: „Víte, co si o vás v soukromí povídají? Kdybyste věděl, kolik nám toho napovídali!“ Fízlové se snažili nasadit člověku brouka do hlavy a zmiňovali při tom všelijaké detaily, které měly „dosvědčit“, že mluví pravdu. Podobným fízlovským promluvám, že ten to a onen tamto, jsem nikdy nepřikládal miligram váhy, ať už šlo o rodinu, nebo o nejrůznější známé a přátele. Bylo to vždy přesně naopak – pokud se fízl snažil někoho pomluvit, vrazit mezi někoho klín a podobně, člověk okamžitě věděl, že je vše v nejlepším pořádku. A i kdyby to byla z osmdesáti procent pravda, nebo i pravda celá – v ústech fízla se automaticky změnila v lež. Mluvil fízl, o fízlování a s fízlovským záměrem, a tím to celé končilo.

Ostatně „důvěrné“ informace mě nezajímaly obecně, natož v podání StB. Co, kde, kdo, jak a s kým, jak se obvykle přetřásá ve společnosti – to šlo vždy mimo mne. Dodnes u mnoha mých přátel z doby ještě před listopadem ani nevím, s kým žijí, jestli mají rodinu a podobně, což není snad z důvodu nějakého nezájmu o druhé, ale jen z přirozeného ostychu nahlížet jinému do soukromí, což by mělo být stejné tabu, jako pro biologa nabourávat se do genetické výbavy člověka. Člověk, aby byl svobodný, musí za všech okolností respektovat důstojnost druhého.

Navíc podobné „informace“ postrádají jakoukoli výpovědní či jinou hodnotu, s kterou by šlo vést diskusi nebo polemiku. Že Jarda byl s Helenou a Pepa má dítě s Jiřinou, to mne opravdu nikdy nezaujalo. Je nepochopitelné, že jakýsi major Hewitt, s kterým si dopisovala princezna Diana, místo aby její dopisy spálil, nabídl je po Dianině smrti ke zveřejnění za šestnáct milionů eur a o jejich vztahu vydal dvě knihy. To ovšem svědčí i o prudké inteligenci oné dámy, že se přátelila s takovým ksindlem. Je skutečně těžko pochopitelné, že obsah těch dopisů zajímá tolik lidí, a ten, kdo za ně vyplázl šestnáct milionů, věděl dobře, co dělá. Dnes se věci, které mají tu vlastnost, že je nelze nikam zařadit, stávají předmětem politiky, ačkoli nikdo neví, kde se vzaly, proč by se snad mělo o nich jednat nebo za jakým účelem. A všichni se přitom tváří, že to je normální. Je snad značná část společnosti duševně nemocná? Je. Proto jsou také masy schopny volit Hitlera a ženské po tomto odpudivém skřetovi s plochým, tupým ksichtem, že tupější v minulém století člověk nenajde, šílet jenom proto, že dokázal z intimního udělat veřejné, politické, ba přímo světonázor.

A celá tzv. liberální společnost jde stejnou cestou. Když už měl někdo potřebu přijmout zákon o registrovaném partnerství, tak místo aby navrhl obecně platný zákon, který by partnerství umožnil bez rozdílu všem lidem, kteří spolu chtějí sdílet jednu domácnost – vnučce s babičkou nebo třeba válečným veteránům –, uzákoní se svazky pro homosexuály. Společnost tak strčila rypák do nejintimnějšího zákoutí života lidského jedince, z intimnosti udělala společenský či státní zájem! To je hnus, který se dřív nebo později proti člověku obrátí, protože je to jen další krok na cestě ke snižování důstojnosti člověka, zrušení jeho suverenity a autonomie. Společnost se stará o vaši sexuální orientaci, o co se bude starat příště? Velký bratr má pré!

Dobře to je vidět v rozdílu mezi uměním a sračkou. Zatímco sračka se čtenáři předvádí taková, jaká je, ve špinavých spodkách, které jsou ovšem vlastní, se zbytky jídla mezi zuby a podobnými „reáliemi“, do kterých člověku přímo máčí hubu, zatahuje ho do nich, stahuje ho k sobě do své vyhřáté díry, kde všichni vespolek mohou s ulehčením zjistit, že jsou stejní jako ti druzí, literární dílo – a může být na první pohled sebeotevřenější, sebevulgárnější, sebeskandálnější – naopak člověka osvobozuje od sraček, intimit či intimních sraček a jiných prvoplánových banalit, které čím jsou hloupější, tím jsou chytlavější. Literární dílo a kultura obecně je obranou proti vulgaritě, kterou dnes představují především média, jejichž prvoplánovost ničí sebenepatrnější kulturní nárok a dnes a denně snižují důstojnost člověka v takovém stylu a nasazení, že nebude trvat dlouho a nic z ní nezbyde – člověk bude naprosto volně k použití: k byznysu, k experimentu, k vivisekci, v armádě, k recyklaci, do osmnácti k interrupci, od osmnácti k euthanasii – libovolně k jakémukoli právnímu, technickému, lékařskému, vědeckému, komerčnímu, humanistickému, politickému či jinému zákroku, úkonu a opatření, a to všechno v rámu demokracie za pohledu TV diváků. Vždy připraven! Hitler byl zločinec, a tedy nýmand, zatímco svět ovládnou dokonalé, vší intimity, a tedy i lidskosti zbavené celebrity.