Próza
Orhan Pamuk: Sníh /ukázka/
Orhan Pamuk je tureckým držitelem Nobelovy ceny za literaturu, jehož román Jmenuji se Červená mistrně přeložil Magnesiií Literou oceněný Petr Kučera. Nyní nakladatelství Argo přichází s autorovým nejnovějším titulem Sníh. Příběh politického exulanta a básníka Ka nás zavádí do sněhem od civilizace odříznutého městečka Karsu, kam se hlavní hrdina vydává napsat reportáž o záhadných sebevraždách muslimských dívek. Zároveň se však setkává se svou láskou z mládí, a tak se začínají současnost s minulostí vzájemně splétat do dalšího Pamukova příběhu.
Orhan Pamuk:
Sníh
Argo
2009
Překlad: Petr Kučera
410 stran
S černým psem v závěsu vykročil Ka k hotelu a vychutnával si krásu zasněžených prázdných ulic. Cavidovi z recepce nechal vzkaz pro İpeku: „Rychle přijď!“ V pokoji se svalil na postel a čekal; myslel na matku. Moc dlouho to však netrvalo, protože zanedlouho ovládla jeho mysl İpek, která stále ještě nepřišla. Čekání na İpeku se pro něj během krátké chvíle stalo něčím tak bolestivým, až si Ka začal s lítostí myslet, že to byla hloupost zbláznit se do ní a vůbec jezdit do Karsu. Teď už ale uplynulo hodně času a İpek pořád nikde.
Třicet osm minut poté, co Ka vstoupil do hotelu, přišla İpek. „Byla jsem u uhlíře,“ vysvětlovala. „Vyšla jsem zadním dvorem za deset dvanáct, protože po skončení zákazu by se před krámem určitě udělala fronta. Po dvanácté jsem se pak trochu potloukala po trhu. Kdybych to věděla, přišla bych hned.“
Kaa najednou tak rozradostnila vitalita a svěžest, které İpek vnesla do místnosti, že se k smrti děsil, aby se tenhle okamžik štěstí nepokazil. Zadíval se na İpečiny dlouhé lesklé vlasy a věčně neposedné drobné ruce. (Její levá ruka se během chvilky dotkla jejích upravených vlasů, nosu, pásku, zárubně dveří, krásného dlouhého krku, znovu vlasů a nakonec jadeitového náhrdelníku, jejž si musela připnout teprve nedávno, Ka si ho všiml až teď.)
„Hrozně jsem se do tebe zamiloval a trpím,“ vyhrkl Ka.
„Neměj strach. Láska, která vzplane tak rychle, zase rychle vyhasne.“ Ka ji nervózně objal a snažil se ji políbit. İpek opětovala jeho polibek s klidem, jenž byl přesným opakem Kaovy nervozity. Ka cítil její drobné ruce na svých ramenou a její sladké rty na svých ústech a závratí se mu točila hlava. Z přítulnosti jejího těla Ka poznal, že tentokrát je i İpek připravena se s ním milovat. Díky své schopnosti rychle přeskočit z hlubokého pesimismu do bujarého veselí byl teď Ka tak šťastný, že se jeho oči, mysl a paměť otevřely pro tento okamžik a pro celý svět.
„I já se s tebou chci milovat,“ řekla İpek. Na vteřinu se podívala před sebe. Vzápětí zvedla své nepatrně šilhavé oči a odhodlaně je zabořila do Kaových: „Ale jak jsem říkala, ne když je otec tady, nám přímo pod nosem.“
„Kdy chodí tvůj otec ven?“
„Nikdy nevychází,“ odpověděla İpek. Otevřela dveře. „Musím jít,“ dodala a vzdálila se.
Ka se za ní díval, dokud nesešla po schodech na konci pološeré chodby a neztratila se mu z dohledu. Zavřel dveře, posadil se na kraj postele, vytáhl z kapsy sešit a okamžitě začal na čistou stránku psát báseň, kterou pojmenuje „Bezradnost, nesnáze“.
Když báseň dopsal, zůstal sedět na kraji postele a poprvé od svého příchodu do Karsu si pomyslel, že v tomhle městě nemá na práci nic jiného než obletovat İpeku a psát básničky: dodávalo mu to jak pocit bezradnosti, tak pocit svobody. Věděl, že kdyby teď dokázal İpeku přemluvit a odjet s ní z Karsu, byl by s ní do konce života šťastný. Byl vděčný sněhu, že zasypal cesty a poskytl mu tak čas, aby İpeku přesvědčil, a omezený prostor, jenž mu jeho počínání usnadní.
Příspěvků: 0