Markéta Schneiderová: U nás na skládce
Debutem nově založené sekce debut se stává prvotina Markéty Schneiderové s názvem U nás na skládce. Dle slov autorky jde o příběh outsiderů a lidí, kteří se nechtějí a nemohou zařadit do konzumní společnosti, protože se řídí vlastní hlavou a neberou život na lehkou váhu. Uvádíme krátkou ukázku.
Seděli u stolu a radili se, co se mnou. Tomáš trval na tom, že mě
odveze k doktorovi, Emil soudil, že bysme měli počkat do rána, protože ty
dvě piva, co si Tomáš dal, by ho mohly stát papíry, a máma je oba
uklidňovala, že to nic není, že když dokážu hejbat prstama, bude noha
jenom zhmožděná a nemá smysl zbytečně panikařit.
Máma na to možná na první pohled nevypadá, ale v jádru je to dost surová
ženská. Fňukání na ni nikdy neplatilo, dávala mi vždycky za příklad
indiánský děti, který cvičně dostávaly vejprask, aby si zvykaly na bolest
a naučily se sebeovládání. Něco na tom zřejmě bude a v životě se
takovej trénink určitě vyplatí, ale když člověka něco fakt bolí,
potřeboval by občas bez keců pofoukat bebíčko. Jenomže máma je takhle
tvrdá i k sobě. Nezažila jsem, že by okolo nějakýho svýho úrazu nebo
nemoci dělala povyk. Když ji něco bolí, zaleze si jako zvířátko do kouta,
tiše trpí a čeká, až to samo přejde. Co já vím, tak nikdy nebyla
u doktora. Naštěstí má tuhej kořínek a zdravý zuby, což bude asi tím,
že nejí a tím pádem je nemá opotřebovaný.
Bůh ví, jestli bych její výchovu vůbec přežila, kdyby s náma Emil
nebydlel.
Jednou, když mi bylo tak šest nebo sedm, mě rozbolelo břicho. Tak mě to
zaskočilo, že jsem se zapomněla a šla si k mámě postěžovat. Zachovala
se jako vždycky. Suše se vyptala, jestli mám průjem, sáhla mi na čelo a
potom rozhodla, že to budou zaražený větry. Břicho bolelo dál a začínalo
to bejt už trochu ukrutný, tak jsem se odvážila za ní přijít znova.
Klečela zrovna u záhonu a vidličkou plela jahody. Ani se neohlídla, jen se
mile usmála a poradila mi, abych si prdla.
„Tak si prdni, zlato,“ řekla doslova. „To ti uleví.“
Emil mě naštěstí našel, jak se bolestí kroutím pod jabloní, naložil mě
do dodávky a odvezl na chirurgii, kde mi vyoperovali slepák.
„Může mít rozdrcenou kost,“ oponoval Tomáš. „Nekróza je svinstvo, já bych to nepodceňoval.“
„Co říkáš, prcku?“ vzal Emil konečně na vědomí, že jsem v místnosti taky. „Nevydržela bys to do rána?“
Přikývla jsem, protože se to ode mě čekalo, ale zároveň se mi ohromně ulevilo, když Tomáš odstrčil židli a prohlásil, že pokud jde o něj, už má toho blbnutí dost, hodí mě do nemocnice a basta.
Uvědomila jsem si, že přesně takovej člověk v mým životě doteďka chyběl. Rozhodnej a neoblomnej, připravenej postarat se o mě za každou cenu. Máme kliku, že se rozvádí. Odnesl mě na dvorek, pomohl mi na zadní sedadlo a pak se vrátil pro deku, aby mi nebyla zima, než se auto zahřeje.
Jakmile nastartoval, spustila hudba, stejná, jakou poslouchají i máma s Emilem, takže jsem se cejtila jako doma a přála si, aby cesta tak rychle neubíhala.
Upozornila jsem ho, aby si dal bacha na zajíce, protože se letos docela přemnožili a lítaj přes silnici jako splašený. Poděkoval a ohleduplně vybíral zatáčky na klikatý cestě, kterou chodím každej všední den alespoň dvakrát denně, do školy a zpátky.
Markéta Schneiderová dosud publikovala své příběhy pouze na internetu – na blogu Týdne.
Kniha U nás na skládce vychází vlastním nákladem a jejím výhradním distributorem je společnost C-Press.
vybrali.sme.sk
