Stíny se pomalu dloužily, den se klidil k večeru a zdálo se, že
Rybárikova mise zde končí. Seděl na hrubé dřevěné lavici a panoramaticky
přehlížel krajinu, div že si nezablokoval krční páteř, jak se mu to
přihodilo posledně, když se nechal příliš unést výhledem z jakéhosi
kopce, na nějž se sípavě vysápal.
Z Louče si na nic nevzpomínám, přestože některý lidi si ze
tří let už něco pamatujou. Že na sebe třeba svrhli hrnec vroucí vody jako
náš táta, co měl od toho na rukou jizvový řetízky a celej život chodil
v dlouhým rukávě. Co z Louče vím, je od rodičů.
Poslušně si zula lodičky a položila se na gauč. Přikryl ji
dekou, do níž se balila jeho žena, když se večer dívala na televizi. Sedl
si jí k nohám, vzal je na klín. Studily. Vzpomněl si, že mu jednou maminka
vyprávěla, jak jí umíral pes. Měl už nožičky tuhé a studené a ona si
k němu sedla a třela mu je, až zase zteplaly a pes ožil. Třel Marii oběma
rukama nohy. Když zteplaly, řekla:
Když mě přivedli do baráku, zmláceného a napůl mrtvého,
zaslechl jsem v polospánku špitání dvou spoluvězňů. Vyprávěli si
o jakési cikánské děvce, která umí sehnat jídlo. Pak jsem ji vídal,
každý ji znal, každý po ní a po její dovednosti toužil. Byla to otázka
přežití, nejen kvůli jídlu, ale kvůli Johaně samotné. Cikánský tábor
byl ostrovem z jiné planety.
Zdrhám do Prahy na letiště. No, zdrhám, spíš jdu škarpou,
trošičku obestřen mrákotným mrakem, protože piju. Poslední dobou jsme se
studenty terezínského Koménia pili dost. Takže teď jdu podél silnice,
často se ploužím příkopem, protože nechci, aby mě viděli policajti
z hlídkovýho vozu. Nechci, aby mě chytili, nechci, aby se mě ptali na
požár v Terezíně.
A teď mě dobře poslouchej. Na párty je úplně
nejkrásnější ten okamžik, když všechno skončí. Vyjdeš ven, malinko se
ti zamotá hlava z toho čistýho vzduchu, ale ty to ustojíš. Ani si
nezapálíš cigaretu. Nedostaneš chuť na brko. Nic takovýho. Nebe je už
modrý a slunce ti olizuje rty. Ale jen trochu. Nepálí to. Hudba už dávno
nehraje, ale ty ji pořád slyšíš všude okolo. Ve stromech. V keřích.
V sobě. A do toho ti zpívají ptáci.
Denis svírá v ruce zelenou, zašpičatělou lopatku a noří ji
do změklé, narudlé hlíny. Nasáklé, nacucané vodou po noční průtrži
mračen.
Pokračuj: 1-7 8-14 15-21 22-28 29-35 36-42 43-49 50-56 57-63 64-70 71-75 Nahoru na archiv
