Kdo rozhoduje
Je vysoký, má obrovskou holou hlavu
a mohutná, shrbená ramena.
Věší poličku v kuchyni
a nesmělým dětským hláskem se ptá
své o deset let mladší,
rázné malé ženy.
Pak, podle jejích pokynů,
podřízeně,
chvějícími se prsty,
šoupe poličku po zdi.
O pět milimetrů sem,
o pět milimetrů tam.
Když se mu kvůli takovým situacím
kamarádi někdy vysmívají,
mává nad tím rukou a říká
„V Iráku je hůř."
Ale je to opravdu on,
kdo rozhoduje,
co má jakou velikost
a kde se to odehrává?
Mává rukou a naznačuje,
že se to celé vejde
do toho malého gesta.
Ale jeho obrovská postava
je shrbená celá.
Kdo všechno tady bydlí
Nikdy by mě nenapadlo, že se to stane.
Tady, hned vedle koutu,
kde mě tolikrát nutila klečet,
hned vedle koberce,
pod který jsem tolikrát schovávala vařečky,
když mě chtěla seřezat.
Až tuhle noc,
když mě probudil výkřik
a já vešla do její ložnice
a tam, v její posteli, poprvé
uviděla
to stvoření.
Leželo schoulené do klubíčka,
bez těch obludných chůd rodičovství
bylo úplně malé,
ruce mělo bezbranně pohozené kolem hlavy
a šedesátiletými, buldočími ústy
mojí matky
dětsky kvílelo ze spaní.
Nikdy by mě nanapadlo, že se to stane,
že tady budu mít s někým soucit.
Ale to jsem také ještě nevěděla,
kdo všechno tady
bydlí.
–––
Tady jsou ty fronty dvě.
Každý jsme ve své.
Fronty jdou opačným směrem,
takže jsme ze začátku u sebe
a potom jsme dál a dál.
Nejdříve nám to přijde zábavné.
Děláme na sebe obličeje, máváme.
Jenže
tohle žádné legraci nerozumí.
A to, jak ty fronty pomaličku postupují
je tak trýznivě nudné,
tak nekonečně únavné,
že nakonec už jen tupě zíráme,
jak si nás to někam souká,
jak nás to
vzdaluje.
Jak to strašně rychle stojí
Zdálky je to vysoký bílý válec s černou čarou,
vedenou kolem něj vodorovně uprostřed.
Ale když přijdeš blíž, tak zjistíš,
že se ten válec vlastně nesmírně rychle točí.
A že černá čára jsou ve skutečnosti
černé body, které se tou velikou rychlostí
do čáry slévají.
Je to zároveň statické
a zároveň dynamické –
a zároveň velmi nudné.
Slévá se to jako řady všedních dní.
Jako řady obličejů v nich.
Obličeje, body, čáry, dny.
Unaveně se dívám,
jak to nesmírně nudně,
strašně rychle stojí.
Past
Hned za hrdlem se to rozšiřuje,
takže co tam vleze, má pocit,
že jde o nový, velký začátek.
Jenže po nějaké době se to
takovým vlídným, oblým pohybem
zase hezky uzavře.
Baňka je skleněná,
takže je dobře vidět ven,
jak by se dalo taky žít
a co všechno by bylo možné.
Otvor se nemusí maskovat,
protože co je uvnitř,
je tím věčným šplháním
sem tam po skleněné stěně
většinou tak zpitomělé,
že to na vchod prostě zapomene.
-------------------------------------------------------------------
Viktor Špaček (1976), výtvarník a básník. Vystudoval sochařství na VŠUP v Praze, ateliér Kurta Gebauera. Publikoval sbírky básní Zmínky a případky (Literární salon 2007) a Co drží Nizozemí (Fra 2010). Zastoupen v antologii Nejlepší české básně 2011 (Host 2011). Viktor Špaček žije v Praze. Webové stránky: www.viktorspacek.cz
