Hlavní

Petra Soukupová, foto: archiv autorky

01.02.2012| Zuzana Kůrová

Soukupová: Nemám ráda, když se dlouho nic neděje

Petra Soukupová výrazně vybočuje ze směru, kterým se ubírá současná česká próza. Má nezaměnitelný styl, píše o každodenním, nepřikrášleném životě. V knihách nedumá nad smyslem života, ale spíš život zachycuje v jeho detailech. Za to je velebena a zároveň se stává terčem kritiky.

celý článek


Básně

26.01.2012 | Jonáš Hájek

Z nových básní Viktora Špačka

Kdo rozhoduje

Je vysoký, má obrovskou holou hlavu
a mohutná, shrbená ramena.
Věší poličku v kuchyni
a nesmělým dětským hláskem se ptá
své o deset let mladší,
rázné malé ženy.
Pak, podle jejích pokynů,
podřízeně,
chvějícími se prsty,
šoupe poličku po zdi.
O pět milimetrů sem,
o pět milimetrů tam.

Když se mu kvůli takovým situacím
kamarádi někdy vysmívají,
mává nad tím rukou a říká
„V Iráku je hůř."
Ale je to opravdu on,
kdo rozhoduje,
co má jakou velikost
a kde se to odehrává?
Mává rukou a naznačuje,
že se to celé vejde
do toho malého gesta.
Ale jeho obrovská postava
je shrbená celá.

   
Kdo všechno tady bydlí

Nikdy by mě nenapadlo, že se to stane.

Tady, hned vedle koutu,
kde mě tolikrát nutila klečet,
hned vedle koberce,
pod který jsem tolikrát schovávala vařečky,
když mě chtěla seřezat.

Až tuhle noc,
když mě probudil výkřik
a já vešla do její ložnice
a tam, v její posteli, poprvé
uviděla
to stvoření.

Leželo schoulené do klubíčka,
bez těch obludných chůd rodičovství
bylo úplně malé,
ruce mělo bezbranně pohozené kolem hlavy
a šedesátiletými, buldočími ústy
mojí matky
dětsky kvílelo ze spaní.

Nikdy by mě nanapadlo, že se to stane,
že tady budu mít s někým soucit.

Ale to jsem také ještě nevěděla,
kdo všechno tady
                         bydlí.

       
–––

Tady jsou ty fronty dvě.
Každý jsme ve své.
Fronty jdou opačným směrem,
takže jsme ze začátku u sebe
a potom jsme dál a dál.
Nejdříve nám to přijde zábavné.
Děláme na sebe obličeje, máváme.

Jenže
      tohle žádné legraci nerozumí.
A to, jak ty fronty pomaličku postupují
je tak trýznivě nudné,
              tak nekonečně únavné,
že nakonec už jen tupě zíráme,
jak si nás to někam souká,
jak nás to
vzdaluje.

     
Jak to strašně rychle stojí

Zdálky je to vysoký bílý válec s černou čarou,
vedenou kolem něj vodorovně uprostřed.
Ale když přijdeš blíž, tak zjistíš,
že se ten válec vlastně nesmírně rychle točí.
A že černá čára jsou ve skutečnosti
černé body, které se tou velikou rychlostí
do čáry slévají.

Je to zároveň statické
a zároveň dynamické –
a zároveň velmi nudné.

Slévá se to jako řady všedních dní.
Jako řady obličejů v nich.

Obličeje, body, čáry, dny.
Unaveně se dívám,
jak to nesmírně nudně,
strašně rychle stojí.

       
Past

Hned za hrdlem se to rozšiřuje,
takže co tam vleze, má pocit,
že jde o nový, velký začátek.

Jenže po nějaké době se to
takovým vlídným, oblým pohybem
zase hezky uzavře.

Baňka je skleněná,
takže je dobře vidět ven,
jak by se dalo taky žít
a co všechno by bylo možné.

Otvor se nemusí maskovat,
protože co je uvnitř,
je tím věčným šplháním
sem tam po skleněné stěně
většinou tak zpitomělé,
že to na vchod prostě zapomene.

-------------------------------------------------------------------

Viktor Špaček (1976), výtvarník a básník. Vystudoval sochařství na VŠUP v Praze, ateliér Kurta Gebauera. Publikoval sbírky básní Zmínky a případky (Literární salon 2007) a Co drží Nizozemí (Fra 2010). Zastoupen v antologii Nejlepší české básně 2011 (Host 2011). Viktor Špaček žije v Praze. Webové stránky: www.viktorspacek.cz

  
  
 

 

celý článek



Recenze

knihu Vnější tma vydalo nakladatelství Argo

02.02.2012| Jakub Ehrenberger

Cormac McCarthy: Vnější tma

Roku 1957 vyšla epochální zpověď Jacka Kerouca Na cestě. O zhruba deset let později dokončil Cormac McCarthy práci na svém druhém románu nazvaném Vnější tma. Na první pohled nemohou být oba tituly odlišnější, po pečlivější úvaze však čtenář zjistí, že si zase tak zcela vzdálené nejsou.

celý článek

knihu Vnější tma vydalo nakladatelství Argoobálka knihy Františka ListopadaVítězslav Nezval: Básně I.


Aktuální

  • 03.02.2012 | Lenka Daňhelová

    S Wisławou Szymborskou

    „Básník, pokud je skutečným básníkem, musí si stále opakovat nevím," řekla 7. prosince roku 1996 při přebírání Nobelovy ceny básnířka a překladatelka Wisława Szymborská.

  • 26.01.2012 | Ondřej Buddeus

    Vyšlo Psí víno č. 58

    „Martin je. Martin je akurát takýto, uvažuje Martin, čo je výhoda alebo nevýhoda? Nevie. Čo vie? Vie všetko, pretože vie aj nevedieť. To je výhoda či nevýhoda? Výhoda - občas je dobré aj nevedieť.“  Erik Šimšík, Hegemónia nezáväzných pocitov (výňatek)

  • 23.01.2012 | redakce

    Neduživá kultura česká

    Výdaje na živou kulturu jsou v rozpočtu ministerstva, které by se mělo starat o její rozvoj, v posledních letech systematicky kráceny. Poukazuje na to otevřený dopis ministryni kultury Aleně Hanákové iniciativou Za Česko kulturní. Oč tedy jde?

  • 18.01.2012 | redakce

    Existuje pouze budoucnost

    Existuje pouze budoucnost, je vizionářské téma nadcházejícího 22. Festivalu spisovatelů Praha, který se odehraje mezi 14. a 18. dubnem na Nové scéně Národního divadla a dalších místech hlavního města. Festival slibuje nevšední setkání s osobnostmi světové literatury, na diskuzích, autorských čteních a při autogramiádách, ale také vizuální proměnu Nové scény. Minulý týden představil hosty, kteří na jaře českou metropoli navštíví.

  • 17.01.2012 | Václav Kovář

    O tom, co nevíme, že víme

    Slavoj Žižek je ikonou moderního krajně levicového smýšlení. Na sklonku minulého roku se potřetí v krátké době představil českému publiku, tentokrát přednáškou v sále Nové scény Národního divadla. Prostor je zcela plný. Žižek je očividně magnetickou osobností. Čím ale své posluchače tolik přitahuje?

  • 11.01.2012 | redakce

    Haruki Murakami: Zariskoval jsem a přežil

    Rodiče od něj čekali, že si najde práci v Mitsubishi. Místo toho se mladý Haruki Murakami oženil, koupil jazzový bar a začal psát. Nedávno vyšel jeho nový román 1Q84.

  • 06.01.2012 | Petr Onufer

    Příběh inženýra lidských duší: Dvojí čtení názvu románu

    Tak jako na jedné straně platí, že název může být klíčem k dílu, instrukcí, jak má čtenář k dílu přistupovat, tak na druhé straně může dílo poskytovat klíč k titulu[1].

  • 04.01.2012 | redakce , Literární akademie

    K odkazu Josefa Škvoreckého

    3. ledna 2011 zemřel v kanadském Torontu Josef Škvorecký, jedna z velkých postav české kultury druhé půle 20. století. O jeho literárním odkazu nelze pochybovat, částečně již byl popsán a následující období jistě přinese další důkladné zhodnocení. Je však dobré právě v tuto chvíli připomenout Škvoreckého dílo. Na našich webových stránkách přineseme v příštích dnech ukázky, záznam z autorova vystoupení v Praze či eseje věnované jeho poetice. Pásmo věnované autorovu odkazu jsme připravili ve spolupráci s Literární akademie Josefa Škvoreckého v Praze.